Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak přemýšlet o genocidě?

Právě dnes si připomínáme 104. výročí začátku arménské genocidy. Témata zločinů a etnických čistek představují problém v politice paměti dodnes – a to i u nás.

„V Khujlu byly shromážděny a zabity všechny ženy. Muži byli zabiti již dříve. Ženám nařídili, aby si svlékly své nejlepší šaty, pak položily vždy dvě ženy na sebe a sťali jim hlavy. Ty vespod nebyly vždy zabity napoprvé, vojáci na ně volali: ,Vy, co jste naživu – vstaňte. Budete dopraveny do Mezrehu [Elazığ] a tam se o vás postarají.‘ Všechny, které uposlechly, zabili, ale těm, které ležely nehnutě, jako by byly mrtvé, se později podařilo uprchnout. Jedna z nich, dvanáctiletá dívka, přišla do Mezrehu. Měla dlouhou a velmi ošklivou otevřenou ránu na krku, která se postupně velmi zanítila. Sestra Jenny [Jensenová] ji vzala do [německého] dětského domova a každý den ji přivádí do nemocnice na léčení.“

Konkrétní příběh je důležitý

Tato slova si 14. srpna 1915 zapsala do deníku Maria Jacobsenová, dánská zdravotní sestra a misionářka v dnešním východotureckém městě Elazığ. Masakr se stal ve vesnici Khujlu, kde před první světovou válkou žilo více než dvanáct set arménských obyvatel. Příběh dívky a dalších obětí z vesnic v odlehlé části Osmanské říše může budit dojem osudů lidí, kteří jako by se ocitli na špatném místě ve špatnou chvíli a v cestě dějinným procesům, které náhle brutálním způsobem rozmetaly jejich životy na kusy.

V politice paměti a veřejném obrazu různých aktů masového násilí existuje zhoubná tendence, kterou pojmenoval už George Orwell: „Zvěrstva jsou považována za věrohodná či nevěrohodná čistě podle politického zaměření.“

Přemýšlíme-li o genocidě, neměli bychom nikdy ztrácet ze zřetele svědectví, jako je osud dívky z vesnice Khujlu. Zásada, že bychom se měli opakovaně vracet k bezprostřední zkušenosti obětí, je ve své podstatě nekontroverzní a prostá; to jí ale nijak neubírá na důležitosti. Pokud bychom při úvahách o genocidě začali třeba od svůdně jednoduchých, a zároveň tolik protežovaných národních kategorií, z psychologického hlediska bychom minuli vážnost problematiky, protože jako druh jsme schopni cítit jen zlomek empatie ve vztahu k abstraktnímu jedinci v rámci velké skupiny. U konkrétního člověka s vlastním příběhem už je to jiné.

Kdy jde o propagandu?

Uvědomit si závažnost zločinů je však jen první krok. Samotná úvodní ukázka vyvolává kromě hrůzy řadu otázek. Kdo byli muži, kteří vraždili? Co je k takovým činům osobně motivovalo? Kdo je poslal? A co bylo jeho motivem? Podobně bychom mohli pokračovat. Na tyto otázky je třeba znát odpověď. Abych parafrázoval historika arménské genocidy Grigora Sunyho: „Nestačí zůstávat jen u soucitu k obětem. Pokud bychom nehledali historické vysvětlení, proč ke genocidě došlo, zbude nám jen rasistické objasnění: Udělali to Turci a udělali to proto, že jsou Turci.“ I z tohoto důvodu je pro společnost v jistém smyslu zdravé o tématu genocid diskutovat, psát a bádat. Platí to ale pro každý kontext?

Vezměme si například později slavného britského historika Arnolda Toynbeeho, který na zakázku britské vlády sestavil takzvanou Modrou knihu. Tato edice dokumentů o deportacích a masakrech arménského obyvatelstva v Osmanské říši vyšla již v roce 1916, ale badatelé ji pro kvalitu zpracování citují dodnes. Z odborného hlediska byla edice naprosto v pořádku, to samé ovšem neplatí o jejím politickém kontextu.

Edice odhalovala pravdu. Jenže ji odhalovala jen na nepříteli Britského impéria. Arnold Toynbee ve svých pamětech s odstupem let napsal, že jedním z motivů britské vlády pro vydáni teto publikace, o kterém se dozvěděl později, bylo odvrátit pozornost světové a hlavně židovské veřejnosti od zločinů carských vojáků proti Židům v ruské části Polska. Toynbee také správně označil svou edici dokumentů za součást britské válečné propagandy. Dotyčných pasáží Toynbeeho pamětí se na počátku nového milénia chopili popírači arménské genocidy, zejména pak americký demograf Justin McCarthy a dlouholetý předseda Turecké historické společnosti Yusuf Halaçoğlu. Oba se snažili navodit mylný dojem, že Modrá kniha byla jen lživou propagandou. McCarthy dokonce v roce 2005 přesvědčil Velké turecké národní shromáždění, aby (ve výsledku trapně) požadovalo od britského parlamentu omluvu za publikaci Modré knihy.

Naše a vaše zločiny

Britská vláda za první světové války chtěla upozorňováním na deportace a masakry Arménů podpořit válečné snažení Dohody. Popírači arménské genocidy zase sledovali tureckou nacionalistickou agendu. Obecně je v politice paměti a veřejném obrazu různých aktů masového násilí patrná zhoubná tendence, kterou ve své knize o španělské občanské válce pojmenoval už George Orwell: „Zvěrstva jsou považována za věrohodná či nevěrohodná čistě podle politického zaměření.“ Konkrétní případy kolektivních předsudků či manipulativní politiky paměti nemusí být až takto černobílé. Řemeslně dobře provedená propaganda – jak můžeme vidět na přístupu britské vlády při zadání Toynbeeho Modré knihy – nemusí lhát. Její obsah ale nastavuje veřejnou debatu jen okolo případů genocidy či dalšího porušování lidských práv, které se politicky hodí aktuálně vládnoucí garnituře.

Různě závažných případů této tendence můžeme najít skoro neomezené množství. Zatímco v Británii bylo během první světové války zdůrazňováno utrpení Arménů, cenzurovaný tisk ve spojeneckých zemích Osmanské říše – Německu a Rakousku-Uhersku – o zločinech mladoturků mlčel (až na několik momentů, kdy byly explicitně popírány). Dnes turecká vláda financuje v Bosně a Hercegovině muzea připomínající genocidu bosenských muslimů ve Srebrenici, zatímco systematicky popírá arménskou genocidu. Nepříliš sofistikovaná propaganda ázerbájdžánské diktatury se zase snaží současně prezentovat masakr několika set ázerbájdžánských civilistů Armény ve vesnici Chodžali během války o Náhorní Karabach jako genocidu, a zároveň popřít dřívější genocidu Arménů. Opačně je pro arménské vlády užitečné soustředit pozornost na genocidu, která nabízí národu vysoký morální status oběti, zatímco Jerevan přehlíží arménskou spoluodpovědnost na oboustranném etnickém čištění ve válce o Náhorní Karabach, kde muselo své domovy oproti Arménům opustit více než dvojnásobné množství Ázerbájdžánců.

Prevence budoucích zločinů

Vraťme se k dívce z úvodní ukázky. Jak můžeme přispět k tomu, aby její příběh v jiných kulisách nepotkal někoho v budoucnu? Řekl bych, že jedním z řešení je změnit způsob, jakým se o genocidě nejen ve veřejném prostotu uvažuje a jak toto uvažování vstupuje do politické sféry.

V první řadě je třeba demaskovat a vystavit kritice výše popsanou tendenci nejrůznějších politických aktérů, kteří se snaží oběti masového násilí účelově využívat k vlastním cílům. Jde o systémový problém, jehož rysy můžeme pozorovat i v jiných kontextech, včetně toho českého. V každé zemi se můžeme setkávat s tendencí společnosti a jejích politických reprezentací zůstávat v mezích pohodlných národních příběhů. Příslušná skupina v nich vystupuje jen v roli obětí masového násilí, zatímco nepohodlné kapitoly historie, v nichž i „vlastní lidé“ vystupovali jako pachatelé, jsou odsouvány do pozadí. Jak je dobře vidět na příkladu současné Arménie a Ázerbájdžánu, tato tendence má v krajních případech za následek oboustrannou slepotu ke vzájemně spáchaným křivdám a situaci, v níž obě společnosti žijí uzavřené ve svých vlastních historických příbězích. Tyto příběhy postrádají styčné body v podobě uznání vlastních chyb, a mají proto potenciál přispět k eskalaci dalšího konfliktu.

Řešením však není ústup tématu genocidy z politiky. Pro předcházení novým zločinům jsou třeba politické kroky ve smyslu budování vymahatelného systému mezinárodního práva. Téma genocidy musí zaznívat ve veřejném prostoru – ne však jako součást sebepotvrzujích obřadů vidících zlo mimo „nás“, ale spíše ve smyslu uznání, že nejen dívka z vesnice Khujlu, ale i muž, který ji způsobil ránu na krku, byli lidmi jako my. O arménské genocidě je odvážné a velmi přínosné mluvit v Turecku či v Ázerbájdžánu, zatímco v Arménii je z lidskoprávního hlediska daleko užitečnější otevírat debatu o osudu ázerbájdžánské komunity, která ještě před sto lety tvořila na území dnešní Arménské republiky asi 40 procent obyvatel. Jak by řekl Noam Chomsky, nejsou to zločiny našich nepřátel, za které jsme odpovědní a pro jejichž nápravu můžeme něco udělat.

Autor je doktorand na FF UK. K tématu arménské genocidy vydal knihu Arménská genocida. Příčiny, průběh a osobní svědectví událostí z let 1915–1922.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image