Každý den začíná s otazníkem

Přinášíme exkluzivní reportáž z Jeruzaléma a okupovaného Západního břehu Jordánu.

V neděli 30. března bylo roční výročí Velkého pochodu za návrat, který se odehrával každý týden v pátek v blízkosti plotu oddělující pásmo Gazy od Izraele. Nenásilné palestinské protesty ovšem vyvolaly nepřiměřenou reakci izraelských oddílů IDF a vedly podle OSN ke smrti 189 Palestinců, z nichž skoro čtyřicet bylo dětí, Zraněných bylo přes dvacet tisíc, což nemocnice v Gaze nemůžou pojmout. Na druhé straně byl zabit jeden izraelský voják a šest jich bylo zraněno. Mezitím bylo na Západním břehu Jordánu a v Jeruzalémě podle statistik OSN zabito téměř 50 lidí, z toho sedm dětí, stovky lidí byly zatčeny, téměř 600 objektů bylo zdemolováno, přes 700 lidí přišlo o střechu nad hlavou a palestinské město Hebron se kvůli násilí izraelských osadníků stává téměř neobyvatelným. Otevřené násilí Trumpova podpora izraelské politiky však nejsou jediným problémem, který reálně ovlivňuje každodenní život Palestinců. Výsledkem okupace je totiž také nepochopitelný byrokratický systém, který reguluje volný pohyb palestinské společnosti.

Zapomeňte na logiku

„Pokud si myslíte, že by věci měly dávat smysl, tak na to rychle zapomeňte, tady neplatí žádná logika.“ To byla věta, která mi utkvěla v hlavě po setkání s aktivistkou z Machsom Watch, izraelskou organizací, která působí na palestinských okupovaných územích od roku 2001. Její pracovní náplní je monitorování nelegálních vojenských checkpointů, které jsou postaveny po celém okupovaném Západním břehu, poskytování pomoci Palestincům a mnoho dalších úkolů. Nejdůležitějším bodem je ale pomoc s izraelskou byrokracií. Byrokracie okupace je v něčem ještě nebezpečnější než její vojenská forma, protože důsledky úředních represí přicházejí relativně pomalu, nejsou tak patrné jako vojenské násilí, a přitom ovlivňují každou minutu života Palestinců.

Kvůli izraelským osadám, checkpointům a dalším kontrolám, které jsou mezi jednotlivými palestinskými oblastmi, je pohyb po Západním břehu velmi komplikovaný a situace se stále zhoršuje. Cesta z Jeruzaléma do Ramaláhu může zabrat až tři hodiny, a to jsou od sebe vzdáleny pouhých dvanáct kilometrů.

Checkpoint Kalandia se nachází mezi Jeruzalémem a městem Ramaláh. Jde o poslední checkpoint před vstupem do Izraele (respektive do Východního Jeruzaléma, který je Izraelem anektovaný) a také je to ten největší na celém Západním břehu. Každý den přes něj přejde kolem 26 tisíc lidí. Volně ho ale mohou překročit pouze palestinští rezidenti Jeruzaléma, držitelé mezinárodního pasu nebo někteří obyvatelé Západního břehu se speciálním povolením. Toto povolení se vydává hlavně za účelem práce ve Východním Jeruzalémě nebo návštěvy nemocnice. Časově je ale omezené a trvá nějakou dobu, než je vybaveno. Někdy může překročení checkpointu trvat pouze několik hodin, ale jindy zase může být přechod úplně uzavřen.

„Každý den vstávám v jednu hodinu ráno, abych se na sedmou dostal do práce“ – to je standardní výpověď Palestinců, kteří checkpointem každý den musí projít. Kalandia je totiž využívána především těmi, kdo dojíždí do Jeruzaléma za prací nebo do nemocnice. Na checkpointu je i humanitární brána, která by měla být otevřená ve všední dny od osmi hodin ráno pro ženy a děti. V pátek ji však z nějakého důvodu neotevírají. A tak se nám s naší skupinou humanitárních pracovníků stalo, že paní s rakovinou, které bylo zle a jela do nemocnice, vojáci odmítli i přes naše naléhání pustit přes humanitární bránu. A to jen proto, že byl pátek. Paní se musela vrátit, protože nebyla schopná vystát několikahodinovou frontu.

Za poslední měsíc se sice checkpoint změnil a Izraelci otevřeli více bran, což přechod zrychluje, ale také to ukazuje, že se okupace stává ještě běžnější než kdy dřív. Po celém Západním břehu je dalších téměř 700 checkpointů nebo jiných překážek zabraňujících volnému pohybu. Palestincům je tak výrazně komplikováno a v některých případech přímo znemožněno navštěvovat svoje příbuzné, obdělávat půdu, v době sklízení oliv se dostat k olivovníkům, navštěvovat své známé, jít do školy nebo překročit hranici s Jordánskem. Palestinci nemusí mít pro vstup do Jordánska víza, a přesto je hranice s Jordánskem asi jedinou hranicí na světě, kde je potřeba projít třemi různými kontrolami – nejdříve tou Palestinskou, pak Izraelskou a nakonec Jordánskou, protože Izrael kontroluje hranice celého palestinského území. K tomu je třeba mít různá povolení, která samozřejmě nemusí být vydána – například když se žadatelé ocitnou na černé listině. Proč se na ní ocitnou, se ovšem často neví a zdůvodnění je většinou velmi obecné – „bezpečnostní hrozba“.

Komplikovaná výjimečnost Jeruzaléma

Palestinští obyvatelé Jeruzaléma mají speciální postavení. Omezení pohybu se jich týká o něco méně než obyvatel Západního břehu a Gazy, zato ale jsou vystaveni hrozbě přesídlení a ztráty povolení k pobytu. Jeruzalémané mají izraelský občanský průkaz, ale nemají pas a občanství, pouze povolení. Tato situace vznikla v roce 1967, kdy byl Východní Jeruzalém anektován Izraelem, nicméně ne už tak jeho občané. Ti proto mají místo cestovního pasu pouze „cestovní dokument“. Důvodem je neustálá snaha Izraele změnit demografii města a utvrdit skrze přistěhovalectví osadníků židovskou většinu. V současné době žije v Jeruzalémě téměř 40 procent Palestinců, kteří musí čelit hned několika omezením, ať už jde o nebezpečí ztráty povolení k pobytu, a tím pádem možnosti legálně bydlet v Jeruzalémě, nebo o nemožnost získat stavební povolení.

Od roku 1967 bylo odebráno povolení k pobytu v Jeruzalémě téměř patnácti tisícům Palestinců a zároveň se výrazně snížila šance získat stavební povolení. Výsledkem je, že se někteří lidé uchylují ke stavbám načerno, a to zase vede k tomu, že jejich domy můžou být kdykoli zbourány. Majitelé domů jsou vystaveni hrozbě vězení a ve všech případech čelí vysokým pokutám. Jen od začátku roku 2019 bylo ve Východním Jeruzalémě zdemolováno 56 objektů, což vedlo k nucenému přesídlení 150 lidí. Na Západním břehu šlo o 90 zdemolovaných objektů, přičemž o střechu nad hlavou přišlo 85 lidí. Stavby načerno se však samozřejmě netýkají jen Východního Jeruzaléma. „Načerno“ se staví i v Jeruzalémě západním a samozřejmě na celém Západním břehu. Tam zase výstavba nelegálních izraelských osad porušuje jak mezinárodní, tak palestinské právo a rozšiřování osad i právo izraelské. Tyto objekty se ale samozřejmě kromě několika málo výjimek nebourají.

Krátké vzdálenosti, dlouhé hodiny

Západní břeh je rozlohou dvakrát menší než střední Čechy, ale má dvakrát tolik obyvatel. Kromě Palestinců tu žije ještě přes 400 tisíc izraelských osadníků a dalších přes 200 tisíc jich je ve Východním Jeruzalémě. Osady na Západním břehu vytvářejí samostatné ostrovy, a rozdělují tak jednolitost palestinského území. To má za následek, že kvůli izraelským osadám, checkpointům a dalším kontrolám, které jsou mezi jednotlivými palestinskými oblastmi, je pohyb po Západním břehu velmi komplikovaný a situace se stále zhoršuje. Zatímco v Praze se z okraje do centra, což je asi deset kilometrů, dostaneme za dvacet minut, cesta z Jeruzaléma do Ramaláhu může zabrat až tři hodiny, a to jsou od sebe vzdáleny pouhých dvanáct kilometrů. A obráceně – z Ramaláhu do Jeruzaléma se zase můžete dostat jen se zvláštním povolením. Vzdálenosti se tak nepočítají na kilometry, ale na počet kontrol a jejich intenzitu.

Okupace se v každodenním životě nedá nijak zbavit a nelze na ni ani na chvíli zapomenout. Když lidé nejsou vystaveni násilí, čelí komplikované byrokracii, systému povolení a checkpointům, které reálně rozdělují rodiny, výrazně komplikují dojíždění za prací a vytvářejí pocit neustálé kontroly.

Autorka je fotografka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies