Literatura není žádná zbraň

Z aktuálního čísla A2 publikujeme rozhovor s rusko-italským spisovatelem Nicolaiem Lilinem o Itálii, zločincích a ruské literatuře.

„Cítím se být Rusem, ale moje knihy jsou součástí italské literatury,“ říká prozaik se sibiřskými kořeny Nicolai Lilin (nar. 1980), který od roku 2004 žije v Miláně. Jeho prvotina Sibiřská výchova (2009, česky 2011) se setkala s celosvětovým úspěchem. Na ni volně navazují díla Volný pád (2010, česky 2013) a Dech tmy (2011, česky 2014). Kromě psaní prózy pravidelně přispívá publicistickými články do novin La Repubblica a L’Espresso. Vedle literatury jsme hovořili i o tradici tetování v sovětských věznicích, vekslácké mentalitě či nevzdělanosti policie.

                                                                                                

Cítíte se být spíš ruským, nebo italským spisovatelem?

To je zvláštní otázka. O národní identitě uvažuji opravdu málo. Cítím se být Rusem, vnímám sám sebe jako součást ruské kultury. Moje chápání ruských reálií je spojeno s představou Sovětského svazu. Zároveň už velmi dlouho žiji v Itálii, píšu v italštině pro italskou a západní veřejnost. Moje knihy jsou psány pro čtenáře, který o Rusku moc informací nemá.

A proč se tedy ztotožňujete s ruskou kulturou, když píšete v italštině?

V italštině píšu z praktických důvodů. Psát v Itálii v ruštině je zbytečné. Proč? Pokud zvládám vyjádřit své myšlenky, pocity a vzpomínky v italštině bez rizika, že něco bude špatně pochopeno nebo přeloženo, nevidím smysl v používání ruštiny.

Veksláctví je životní styl západní mafie, který společnosti nic nepřináší. Jeho cílem je jen spekulace a ničení.

Vaše tvorba od recenzentů opakovaně obdržela nálepku „nová moderní ruská literatura“. Jak se k podobným označením stavíte?

Jsem rád, že už konečně také patřím do literatury. Jsem za to vděčný i proto, že v reálném světě písemnictví je spousta ne­-literatury. Ta nálepka je pro mě podnět, abych v psaní pokračoval.

A co všechno zahrnuje výraz „moderní ruská literatura“?

Jistě se dá vztáhnout na spoustu věcí, ale zároveň je dost podivný. Moderní ruská literatura je zcela odlišná od ruské klasiky, na které jsem vyrostl. Pro mě osobně skončila Bulgakovem. Všechno, co se objevilo později, byla politická literatura s předstíraným vlastenectvím. Opravdu nemám rád častou tendenci moderní ruské literatury spočívající v tom, že knihy mají charakter sekery nebo nějaké ještě horší zbraně. Spisovatel musí mít nadhled, musí zůstat mimo systém, anebo spíš nad ním. A pokud se literatura stává služkou politické propagandy, často se jazyk a líčení duševních stavů zužují téměř na zvířecí reflexe. V tomhle ohledu se písemnictví moderního Ruska trochu bojím. Nepokládám svá díla za moderní ruskou literaturu, protože nepíšu v ruštině. Moje knihy jsou součástí italské literatury.

Většinou ale nadále píšete o Rusku…

Ano, Rusko a ruský svět jsou středem mé tvorby. Skrze ně se snažím pochopit lidskou duši. Píšu o věčných tématech: Kdo jsme? Proč jsme? A kam jdeme? Sovětský svaz a vlast jsou pro mě bází, na které stavím svůj výzkumný literární projekt. Když mi bylo dvanáct, dostal jsem se do situace, kdy jsem musel spolu s otcem a dědou bránit svůj domov [během ozbrojeného konfliktu v Po­­dněstří – pozn. red.]. Nikdy a nikomu nepřeji, aby jednoho dne viděl ve svém domově válku nebo stíny přátel a kamarádů v této nejnižší formě lidské existence. V roce 1992 jsem si uvědomil, co taková válka znamená. Za Jelcina se peníze na vlastenectví nevydělávaly, získávaly se jiným způsobem. Mezi módním vlastenectvím a skutečným vlastenectvím je obrovský rozdíl. V dnešní ruské literatuře se vlastenectví většinou rodí z módních popudů nebo z nutnosti přežít. Což se často projevuje v tom, že se ty knihy naprosto nedají číst.

Říkáte, že píšete literaturu především pro západní, konkrétněji pro italskou veřejnost. Nevytváříte pak ale jakýsi nový mýtus o ruské kultuře, včetně ruské literatury?

Opravdová literatura je mýtus, legenda, pohádka, tím se literatura liší od žurnalistiky. Ani velmi dobře napsaný článek nemusí být za dva nebo za tři roky aktuální. Literatura je obrovský svět, který líčí situaci skrze mechanismy lidského chování – a tyto mechanismy jsou věčné.

To je všechno teorie, ale v praxi se většina ruských recenzentů vašich knih soustředila na srovnávání reality a fikčního světa. Nejste z takového přístupu unavený?

To je především ukazatel špatné kvality literárního prostředí. Kdo opravdu rozumí literatuře, nikdy nebude mít potřebu vytvářet primitivní analýzu podobného typu. Je to stejné, jako když lékař při stanovování diagnózy potřebuje pacienta rozpitvat – dokáže ho tím jedině zabít. Takže když podobní „kritici“ pitvají a řežou literaturu na kusy, pak ji zcela jednoznačně zabíjejí. Při psaní románů se řídím Dostojevským, který říkal, že opravdový spisovatel namáčí své pero ve vlastní krvi.

Myslíte si, že vaše knihy proměňují, nebo naopak potvrzují pohled italských čtenářů na Rusko?

Itálie je mezi západními zeměmi Rusku nejbližší. Jsme spojeni nějakým druhem kulturní nitě. Velcí italští architekti vytvořili obraz moderního Ruska. Dnes sice říkáme „Kreml rozhodl, Kreml udělal“, ale první věž Kremlu byla postavena italským architektem. Italové Rusko milují, říkají mu Madre Russia. Představuje pro ně něco velkého a krásného. Jsou velmi dobře informovaní, sledují všechny politické změny. Ve svých knihách se snažím vyprávět o něčem z toho, co jsem viděl v Sovětském svazu, ale v žádném případě to není příběh celé země.

Nakolik je pravdivé tvrzení, že jste ve svých knihách demytizoval svět zločineckého tetování, tedy takzvaného tetování mimo zákon?

Je to obrovský svět s bohatou historií, ale ne­­­­otevřel jsem žádné tajemství. Jde o prastarou tradici – není náhoda, že u nás na Sibiři máme jednu z nejstarších mumií s tetováním. Ten svět nikam nezmizel, jen s nástupem křesťanství zaujal stínovou pozici. Tetování zůstalo jazykem ulic, někdy i zločinců nebo tajných společností. Vždycky mě ten fenomén přitahoval a zajímal, a protože jsem žil v poměrně kriminální oblasti, viděl jsem to všechno v ulicích na vlastní oči. Strávil jsem spoustu času se svým dědečkem, který prožil podstatnou část života v sovětském vězení. Byl to zločinec. V polovině sedmdesátých let byl tento svět jednoduše vyříznut, protože nové kriminální metody podnikání prostě nezapadaly do předchozích zločineckých tradic.

Co tím chcete říct?

Například veksláci nebo spekulanti, kteří původně měli v hierarchii nejnižší postavení, se teď nacházejí na vrcholu jako regulérní součást zločineckého světa. Veksláctví je ostatně životní styl západní mafie, který společnosti nic nepřináší. Jeho cílem je jen spekulace a ničení. Hodně mě zajímalo, co si o tom lidé myslí, a tak jsem se pustil do psaní knih. Většina západních čtenářů podle všeho sdílí můj názor, že bankéři v moderním světě jsou mnohem horší než tehdejší zločinci. A že samotný dnešní sociální systém stojí na lichvě.

Mimochodem, jako první začali svět zločineckého tetování zbavovat tajemství policajti, protože jsou arogantní a chybí jim jakékoli vzdělání. Policajti se učí jen drtit, zabíjet, znásilňovat. Dnes mají moc nad většinou postsovětského prostoru. Pak policajti donutili vězně, aby si nechali svá tetování vyfotografovat. A to je pro vězně velmi intimní věc, zveřejnění kérky se rovná ponížení. Sovětští policajti takhle psali vlastní verzi historie zločineckého tetování a předkládají dezinterpretaci toho, co v sovětské době znamenala velká kultura mimo zákon. Ve svých knihách jsem se snažil říct, jak jsem osobně vnímal svět tetování a co mi o něm vyprávěli starší lidé, kteří tímto nelidským systémem prošli.

A jaký je rozdíl mezi zločineckými zákony a zákony podsvětí?

Obrovský, jsou to naprosto odlišné věci. Zločinecké zákony jsou založeny na etických principech evangelia. Dnes je všechno pomíchané. Zločinec nemůže sloužit státu. Fízlovská struktura se spojila se zločineckou kulturou a všechno je pod kontrolou chlupatých čili pod mocí veksláků. A poctivé zločince se snaží ponížit, zničit, zbavit je lidské důstojnosti a schopnosti zabránit všemu tomuto bezpráví.

Dnešní Itálie podle vašeho názoru žije podle zločineckých, nebo fízlovských zákonů?

Itálie je společnost veksláků, kde vládnou peníze. Je tu jen málo prostoru pro soucit, pro nějaké mezilidské vztahy. Zároveň samotní Italové navzdory státnímu systému chápou hrůzu své vlády a snaží se udělat všechno, aby tuto situaci změnili.

­

Rozhovor vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 8/2019.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies