Mohou odbory prolomit monopol na sbírání dat?

Data jsou práce, nikoli kapitál. Proto by se měla vytvořená hodnota alespoň zčásti vracet majiteli.

Nedávno jsem se zúčastnila semináře ve Stockholmu na téma budoucnost práce, který pořádaly jedny výrazné odbory. Byl na něm i zástupce Googlu, který přítomným položil zdánlivě milou a konstruktivní otázku: jak vám můžeme pomoci? Odborový předák v odpovědi vyjádřil spokojenost s působením jeho společnosti ve Švédsku, a to na základě toho, že se Google sladil se švédským modelem kolektivního smlouvání.

Tato výměna slouží za názornou ukázku toho, jak se progresivistům a odborářům nedaří vypořádat se s jedním ze základních problémů dneška – s ústřední úlohou hromadění dat v současné ekonomice a z ní pramenících změn v poměru moci mezi kapitálem a prací.

Progresivisté a odbory by se měly důkladně zamyslet, kudy je dnes potřeba vést bitevní linie, a vytvořit si jasnou představu o tom, kdo data vlastní a jak dochází k rozdělování bohatství.

Nedávno přišel The Economist se zprávou, že řidiči Uberu podnikají proti svému zaměstnavateli právní kroky. Řidiči chtějí přístup k datům, která společnost ohledně jejich výkonu a nich samotných sbírá. Nechápou, jak probíhá jejich hodnocení a na základě čeho dostávají zakázky. Přístup k hodnocením a ratingům by řidičům umožnil odvolat se proti nespravedlivým vyhazovům z aplikace – což za současných podmínek nemůžou.

Tato data samozřejmě představují samotné jádro uberovského obchodního modelu. Algoritmy, na kterých Uber tolik vydělává, se živí daty, která mu poskytují jeho řidiči. Avšak jejich hodnotu drží v rukou společnost, aniž by je zpřístupnila alespoň těm, kteří je vyrábějí. Řidiči Uberu v tomto případě nepožadují ani podíl na tvorbě hodnoty – jen minimální úroveň transparentnosti. Přesto už museli celou záležitost předat evropským soudům.

Vyšší podíl hodnoty v dnešní ekonomice pramení nikoli z práce, ale z dat vytažených z lidské činnosti. Dnes tuto hodnotu drží v rukou jen několik hráčů, což John Doerr, jeden z prvních investorů v Amazonu a Googlu, označil za „největší legální nahromadění bohatství v dějinách“. Technologičtí giganti zaměstnávají výrazně méně lidí než ostatní průmysly a zdanění příjmů u těchto společností představuje zlomek tradičního průměru. Kdokoli, komu záleží na rovnoprávnosti, by tedy měl být chodem těchto trhů hluboce znepokojen a měl by se snažit přijít s něčím lepším.

Ohromné zisky

Dnešní datová ekonomika do značné míry vzkvétá na základě nedorozumění ohledně toho, že služby jako vyhledávač Google či facebooková výměna diskusních příspěvků jsou pro spotřebitele „zdarma“. A přesto tyto služby přinášejí svým společnostem ohromné zisky. Jen v roce 2017 dělal společný příjem z reklam pro Google a Facebook 135 miliard dolarů. Hodnota přichází z dat sesbíraných o uživatelském chování, jejichž pomocí se lidem nabízejí přímo na tělo šité online reklamy.

Z pořekadla „data jsou novou ropou“ se již stalo klišé a snad je i v dost podstatném ohledu zcela pomýlené. V eseji z roku 2018 filosof Jaron Lanier a ekonom Glen Weyl (oba pracující pro Výzkumnou nadaci Microsoft) spolu s dalšími autory tvrdí, že o datech bychom neměli smýšlet jako o čemsi „zadarmo“ ani jako o kapitálu či přírodním zdroji, nýbrž jako o práci.

Jde o pozoruhodný příměr. Jsou-li data práce, a nikoli kapitál, pak by hodnota jimi vytvořená měla aspoň částečně směřovat zpět k jejich výrobcům. Možná bychom o tom, jak fungují digitální trhy, měli přemýšlet ve srovnání s prvními roky industrializace, kdy si majitelé kapitálu v honbě za maximalizací zisku mohli cenu práce určovat zcela svévolně.

Toto srovnání také dobře postihuje poměry moci. Stejně jako tomu bylo na trhu práce před vznikem odborů, i hodnota sesbíraných dat jednotlivců může být nesmírná, avšak hodnota vycházející z jediného člověka je nulová. Teprve na hromadné úrovni se data stávají hodnotnými.

V onom eseji pak Lanier, Weyl a spol. tvrdí, že datoví pracovníci by se mohli sdružovat v odborech pro datovou práci, které by mohly se společnostmi vést kolektivní smlouvání. „Třebaže žádný jednotlivý uživatel nemá sám o sobě valnou vyjednávací moc, odbory filtrující přístup platformy k uživatelským datům by mohly svolat i nějakou opravdu mocnou stávku.“

V návaznosti na skandál s Cambridge Analytica a další nedávné události jsme poslední dobou svědky čím dál vášnivějších debat na téma soukromí a ochrany dat. Nově vznikající pravidla – jako Regulace ochrany dat v Evropské unii – jsou zajímavá a mohou posloužit jako důležitý krok směrem k novému pohledu na datové vlastnictví. V ideálním případě by mohla sloužit za první stavební kameny, na kterých se zbuduje nějaká zdravější podoba datové ekonomie. Přinejmenším dají uživatelům jasně na srozuměnou, jak malou moc sami o sobě mají.

I to může hrát významnou úlohu. Aby lidé začali podíl na hodnotě vytvořené vlastními daty aktivně požadovat, je možná zapotřebí, aby nejdřív pochopili, jak bezmocní vlastně jsou. Lanier a spol. tvrdí, že se u uživatelů musí rozvinout „třídní vědomí“ datových pracujících.

Spolu s tím, jak se data a umělá inteligence stávají čím dál výraznější součástí naší ekonomie, je také čím dál důležitější trefit správnou rovnováhu mezi společnostmi a občany. Sama pracuji pro mediální společnost a mám přístup k datům, která jsou pro nás nezbytná k tomu, abychom našim čtenářům nabídli dobré produkty. Jakmile se však většina karet dostane do rukou jen několika hráčů, je v ohrožení celá hra. Vyvstává též riziko, že datové monopoly udusí jakoukoli produktivitu a inovaci. A pro úspěšné fungování demokracie je také nutné zamezit tomu, aby se nerovnost v rozdělení bohatství a ekonomických zdrojů stala příliš markantní. Jak píší Lanier a spol., „společnosti budou muset nalézt mechanismus, kterým bohatství vytvořené umělou inteligencí nějak rozdělí“.

Dát najevo odpor

Tradiční odpovědí na nárůst monopolů je regulace. Demokratická senátorka Elizabeth Warren uvedla, že z „rozložení big techu“ udělá příští rok jedno z hlavních témat své prezidentské kampaně. Je dobré a zdravé, že politika začíná dávat najevo odpor. Ale jakkoli radikální se nám to může zdát, debata o tom, jak rozložit big tech, sama o sobě prostě nestačí.

Bývalý prezident Spojených států Ronald Reagan, jak známo, prohlásil, že osm nejhrůzyplnějších slov v anglickém jazyce zní: „Jsem člen vlády a přišel jsem vám pomoci.“ Vzpomněla jsem si na ně, když se zástupce Googlu ptal vůdce odborů, jak mu Google může pomoci.

Google, Facebook ani Amazon samozřejmě nemají vůbec zájem komukoli „pomáhat“. Jde jim o maximalizaci svých zisků a podílů na trhu a za těmito cíli se vydávají z nebývale silné pozice. Pracovnímu právu jednotlivých národů se podvolí milerádi, jen když budou moci nadále zadarmo sklízet data.

Progresivisté a odbory by se měly důkladně zamyslet, kudy je dnes potřeba vést bitevní linie, a vytvořit si jasnou představu o tom, kdo data vlastní a jak dochází k rozdělování bohatství. Prostě potřebujeme politiku – a politickou ekonomii – pro éru dat.

Tyto trhy samy sebe neopraví. Nepocítí-li odpor, bude se masivní hromadění bohatství a hospodářská nerovnoprávnost poháněná datovou ekonomií dost možná nadále prohlubovat.

Autorka je ředitelkou veřejné politiky u Schibsted Media Group a předsedkyní Rady pro svobodu médií WAN-IFRA.

Z anglického originálu Can data-labour unions break the monopoly capture of data? publikovaného na stránkách International Politics and Society, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies