Foto Falkenpost, Pixabay
Představte si, že byste museli podstatnou část života strávit sami v kobce bez oken o velikosti vaší koupelny. Představte si, že by váš jediný kontakt s okolní realitou po dlouhé roky probíhal úzkou škvírou v masivních ocelových dveřích cely. Možná vám ta představa přijde trochu středověká nebo si ji spojujete s několika případy extrémně nebezpečných masových vrahů. Ve skutečnosti se jedná o dlouhodobou praxi amerických věznic, kterou zažívá až sto tisíc vězňů a vězeňkyň. Dopady samotek na jejich duševní zdraví a následné zařazení do společnosti jsou drastické. Systematické státní mučení v zemi svobody ale není lehké zastavit.
Země, kde sedí nejvíc lidí na světě
Patologická zbytnělost amerického vězeňského systému je poměrně známá. Od sedmdesátých let americký vězeňskoprůmyslový komplex průběžně nabývá na objemu a dnes v USA „sedí“ zhruba dva a čtvrt milionu lidí, to znamená zhruba sedm set vězňů a vězeňkyň na sto tisíc obyvatel, což je daleko nejvíc na celém světě. Američtí vězni tak tvoří 25 % celosvětové vězeňské populace, přestože v USA žije jen pět procent obyvatel Země. Není tajemstvím, že Afroameričané a další minority se dostávají do vězení v nepoměrně větším množství, přestože se už zdálo, že se USA blíží překonání své rasistické a segregační minulosti. Málokdo by si také nevzpomněl na kruté zacházení s vězni na základně Guantanamo Bay v průběhu amerického „tažení proti teroru“. Mezinárodní debata o rozsáhlém mučení formou dlouhodobé devastující izolace lidí v běžných amerických věznicích se nicméně až na výjimky nevede.
Představte si, že žijete několik let v prostoru cca 2,1 x 3,6 metru bez oken.
Používání samotek je do jisté míry běžné v mnoha vězeňských systémech. Většinou se ale jedná o kázeňské potrestání, kdy je vězeň na časově omezenou dobu umístěn do izolace v reakci na porušení nějakého předpisu. Pokud se vůbec izolace smí používat, pohybuje se její doba v řádu dní, maximálně dvou týdnů. V USA se však rozšířila takzvaná administrativní segregace, podle které mohou být vězni umístěni do izolace na neomezeně dlouhou dobu, pokud personál nazná, že ohrožují sebe, ostatní vězněné nebo bachaře. V praxi pak jsou do izolace umísťováni nepohodlní vězni, lidé, kteří odmítnou mluvit s vyšetřovateli, disidenti, lidé s duševním onemocněním, ale často i děti nebo těhotné ženy. Není přitom výjimkou, že pokud se jednou dostanou na samotku, zůstávají tam měsíce a mnohdy i dlouhé roky bez šance dostat se mezi ostatní uvězněné. Jako příklad lze uvést případ Alberta Woodfoxe, který přežil na samotce dlouhých čtyřicet let a následně o této zkušenosti napsal knihu.
Ze samotky lidé blázní
Praxe samotek má často charakter začarovaného kruhu. Umístění do izolace totiž zvyšuje pravděpodobnost výskytu chování a psychických stavů, které pak systém používá k obhajobě dalšího držení v izolaci. Jedná se o podobný mechanismus, jako když se někdo dostane do psychiatrické léčebny a v důsledku změny prostředí se jeho psychický stav ještě zhorší, což se následně stává důvodem k zintenzivnění léčby. Tou je v případě vězení především izolace. Pro sérii symptomů, které se rozvíjejí u lidí na samotkách, psychologové začali používat název SHU syndrom (solitery housing unit). Jedná se v podstatě o odborné psychologické označení vcelku přirozené reakce lidské psychiky na totální ztrátu sociálního kontaktu a soukromí. U lidí, kteří do té doby netrpěli žádnými psychickými obtížemi, se syndrom projevuje zvýšenou agresivitou, úzkostmi, neklidem a podrážděností. U těch s duševními problémy, které personál na samotky umísťuje, protože si s nimi neví rady, se stav výrazně zhoršuje a symptomy se prohlubují bez možnosti vhodné léčby. Zde je nutné dodat, že v USA se často uvězňují nejenom etnické minority, chudí, ale i lidé s vážnými duševními potížemi. Po kolapsu systému psychiatrické péče v USA se jejich počet podle střízlivých odhadů vyšplhal na 20 procent vězeňské populace.
Všechny tyto aspekty izolace vytvářejí koktejl, který se projevuje agresí navenek proti strážcům, nebo dovnitř v podobě častých sebevražd. Jeden z dlouhodobě izolovaných mužů v kalifornském vězení v Pelican Bay, kde se vězni jako jedni z mála dokázali organizovaně vzepřít proti podmínkám na samotkách, uvedl v interview se svým doktorem: „Když jsou lidé zahnáni do kouta, týraní bez možnosti z toho uniknout nebo se nenásilně bránit, jsou v podstatě nuceni k násilné odpovědi.“ Takto vyprovokovaná agrese je pak vodou na mlýn ospravedlňování nekonečné izolace.
Následky jsou trvalé
Nejde přitom jenom o důsledky, které se projevují při samotném pobytu na samotce, ale také o dopady po jejím skončení. Skupina vědců ze Stanfordské univerzity před nedávnem vydala zprávu, která shrnuje hlavní zjištění nezávislého šetření s lidmi, kteří se vrátili po dlouhodobých samotkách do společnosti. Podle zprávy kromě zmíněných emočních výkyvů u všech dlouhodobě izolovaných dochází po nějaké době k neurologickým změnám, které ústí v poškození kognitivních funkcí a dovednosti navazovat normální vztahy. Lidé ztrácejí schopnost koncentrovat se, pamatovat si, orientovat se v prostoru. Jak říká jeden z účastníků tohoto šetření: „Je to, jako kdybyste vzali dítě z dětského bazénu a posadili je do oceánu.“ Pro přiblížení tohoto přirovnání si představte, že žijete několik let v prostoru cca 2,1 x 3,6 metru bez oken, kde vás každou chvíli kontrolují, a tedy i budí stráže, aby rutinně zjistily, jestli jste si něco neprovedli. Opustit celu mohou uvěznění jen jednou denně na hodinu a předchází tomu kompletní kontrola, při které jsou často poníženi na úroveň pouhého biologického materiálu. Po celou dobu nevidí nikoho kromě strážných, kteří se na ně dívají úzkým okénkem ve dveřích cely. Komunikace s okolním světem je tak možná pouze nepřímo.
Protest v Pelican Bay
I v takto restriktivních místech totální izolace a podřízení nicméně vzniká rezistence, která je nadějí pro změnu. V roce 2013 se podařilo vězňům ze samotek v kalifornském státním vězení Pelican Bay, s nejpřísnější klasifikací „Super Max“, uspořádat celostátní dlouhodobou protestní hladovku proti segregaci na samotkách. Do protestu se zapojilo neuvěřitelných třicet tisíc vězňů po celé Kalifornii. Na celém případu je pikantní, že protest uspořádali leadeři čtyř gangů, které do té doby stály proti sobě. Dohromady se tak dali čelní představitelé Black Guerilla Family, Mexické mafie, Nuestra Familia a Árijského bratrství. Právě oni byli uvězněni v izolovaných celách na společném oddělení a časem dokázali překonat komunikační překážky samotek i ideologickou propast. Prostřednictvím dorozumívání přes vodovodní potrubí nebo pokřikováním přes chodbu spolu začali komunikovat, aniž by se někdy tváří v tvář viděli. Podle svých slov se postupem času přestali vnímat na základě rozdílu mezi rasami nebo politikou gangů, ale jako členové jedné znevýhodněné třídy: té vězeňské. Protest, který otřásl americkým vězeňským systémem, nastartoval první reformy a probudil mnoho dalších organizací k tomu, aby se připojily.
K tomu, že by vězeňská izolace měla být až na velmi ojedinělé případy zrušena jakožto případ neakceptovatelného mučení, se začaly vyjadřovat kromě lidskoprávních organizací, vědců nebo sociálních pracovníků z oblasti duševního zdraví i Americká psychologická asociace nebo Organizace spojených národů. V březnu 2019 vyzvala skupina demokratických amerických senátorek a senátorů Federální vězeňský úřad k tomu, aby přehodnotil používání samotek v amerických federálních věznicích. Jednalo se o předběžný krok, po kterém by mělo následovat projednání legislativní reformy, která by vedla k ukončení zaběhané vězeňské praxe v některých typech věznic. I takto mnohohlasná rezistence nicméně naráží na bariéru v podobě vězeňskoprůmyslového komplexu a mocných vězeňských odborů, které už financovaly kampaň mnohých amerických senátorů a senátorek.
Systém se brání reformě
Jak uvádí Kalifornský institut pro veřejnou politiku, metody vězeňskoprůmyslového komplexu jsou stále tytéž. Snaží se blokovat všechna opatření, která by vedla k zavádění praxe založené na rehabilitaci, a podporují rozšíření nebo udržení punitivních opatření. Cat Brooks, jedna z výrazných lídryň černošského osvobozeneckého hnutí a bývalá kandidátka na starostku Oaklandu v roce 2018, to v té souvislosti na konferenci o masovém věznění a problematice samotek v USA viděla podobně. Podle ní „ve chvíli, kdy se začnete snažit zaběhané segregační vzorce narušit, musíte pamatovat, že někomu saháte na peníze. A můžete očekávat reakci.“
Nejedná se přitom jen o korumpující moc peněz a stále silnějších peněžních toků. Systém celkové zlovůle a dehumanizace lidí funguje jako rozjetý, namazaný stroj. Kromě obavy o ztrátu financí hrají roli také nedostatek imaginace, dialogu a zaťatost představitelů amerického vězeňského i politického systému, kteří si zřejmě nedokáží nebo se bojí představit si něco méně zvráceného. A není se vlastně čemu divit. Ve společnosti, která se dodnes zdaleka nevyrovnala se svou minulostí založenou na bílé nadřazenosti a krvavém koloniálním vykořisťování, se systémy útlaku nadále transformují do nových a nových podob. Jak ukázali vězni z Pelican Bay, ochromení této několikahlavé bestie bude záležet na schopnosti spojit se na mnoha, někdy i vzájemně soupeřících nebo nespolupracujících, frontách. Nemělo by přitom jít o pouhou legislativní reformu v rukou politiků. Aby se systémy segregace nadále netransformovaly do nových forem, bude muset změna být i kulturní a filosofická.
Autoři byli členy nezávislé studijní skupiny doktorandů psychologie, věnující se dopadům masového uvězňování v USA, na Wright Institute v Berkeley.