Myslete na Natálku

Násilí z nenávisti představuje pro společnost velké nebezpečí. Musíme mluvit o tom, jak mu čelit.

Dnes krátce po půlnoci uběhlo deset let od okamžiku, kdy útočníci hodili tři zápalné láhve do domu v Opavské ulici č. p. 58 ve Vítkově. V domě spalo osm lidí, tři z nich utrpěli popáleniny: Anna Siváková, Pavel Kudrik a jejich dvouletá dcera Natálie, která byla zraněna nejvážněji a o níž v následujících měsících média referovala jako o Natálce. Dům shořel od základů. Případ vzbudil nevídanou mediální pozornost. Brutalita činu a skutečnost, že se obětí stalo i malé dítě, pohnuly českou společností, která útok okamžitě odsoudila, aniž by ho jakkoli relativizovala.

Analyticky nefunkční pojetí extremismu vedlo někdy dokonce k tomu, že policie za levicový extremismus považovala i antirasistické demonstrace.

Nebyl to první útok na Romy z rasistických pohnutek a řada z nich v devadesátých a nultých letech skončila smrtí. Podle organizací, které se zabývají násilím z nenávisti, bylo mrtvých přes třicet. Některé případy vešly do podvědomí veřejnosti, jiné zůstaly zcela mimo veřejný zájem. Kromě útoků, při kterých někdo zemřel, zažívaly tisíce Romů větší či menší míru agrese ze strany příslušníků nenávistných hnutí. Ta se už kolem roku devadesát začala formovat okolo hudební skupiny Orlík, o pár let později vznikla uskupení jako Vlastenecká fronta, Vlastenecká liga nebo Bohemia Hammer Skins.

Jiná devadesátá a nultá léta

Pokud jste v té době nebyli v přímém kontaktu s Romy, mohlo vám to uniknout, protože média se těmto případům příliš nevěnovala. Zářnou výjimkou byl časopis Respekt a zejména pak práce tehdy mladého novináře Jindřicha Šídla. Jenže k tomu, aby se z něčeho stalo celospolečenské téma, je potřeba soustředěného zájmu více médií – a ten nepřišel. I soudy měly problém označovat tyto trestné činy jako rasistické, třeba s argumentací, že Romové přece nejsou jiná rasa. Jako by nezáleželo na motivu, ale na skutečné či domnělé rase napadeného. Soudy se táhly, často se měnila kvalifikace a vypadalo to, jako by skoro nikdo neměl zájem, aby se věci pojmenovaly pravým jménem.

Koncem devadesátých let a v letech nultých jsem trávila hodně času s Romy v různých částech republiky – pracovala jsem s romskou mládeží a často jsme společně někam jezdili. Několikrát jsme utíkali před vyholenými mladíky v těžkých botách, byla jsem i svědkem situací, které přešly ve fyzické násilí. Řada mých romských přátel a známých přestala chodit do hospody, do kina a vzdali se normálního života. Stáhli se do svých domovů. Když byl fotbal, nevycházeli ven vůbec. Každý měl v širší rodině někoho, kdo nějaký incident zažil, utíkal, někde se schovával, než nebezpečí pomine. Postupně ovládl Romy v České republice strach a i to byl jeden z motivů odchodů do Kanady či Velké Británie.

Případ vítkovských žhářů byl přelomový v několika ohledech. V reakci společnosti, ale i v práci policie a soudů. Během procesu se ukázalo, jak moc byli útočníci napojeni na hnutí propagující nenávist, a také padly nebývale vysoké tresty. Uzavřela se tak jedna kapitola našich dějin, která dodnes není dostatečně popsána a která rozhodně nemůže přispívat k naší národní hrdosti.

Nenávist a dehumanizace

Když se mluví o trestných činech z nenávisti a o tom, že se týkají i slovních napadení, objevuje se často argument, že slova přece nemohou být trestným činem. Nebo dokonce, že slova nemohou ublížit. Hledání hranice svobody slova je v pořádku a je třeba na toto téma vést diskusi. Úvaha o slovech, která neubližují, však stojí na několika mylných předpokladech. Jednak nereflektuje pocity oběti, která zažívá reálný a historickou zkušeností podmíněný strach, jednak opomíjí skutečnost, že nenávistná ideologie může lidi skutečně motivovat k násilí. Příkladů máme celou řadu. Proces, při kterém člověku nenávist zatemní mozek do té míry, že je schopný ohrozit životy jiných lidí, popsala v reportáži Jak se zrodil terorista Ivana Svobodová. Ze zahraničí máme nejnověji příklad útočníka, který zavraždil na Novém Zélandu padesát lidí.

Policie v České republice celé roky pracovala s koncepcí extremismu, která předpokládá, že pravicový extremismus má vždy svůj levicový protějšek. Analyticky nefunkční pojetí vedlo někdy dokonce k tomu, že za levicový extremismus byly považovány i antirasistické demonstrace. Tento koncept můžeme už v klidu opustit a zaměřit se právě na trestné činy z nenávisti. Odpadne tak potřeba označovat za společensky nebezpečné projevy i akce, které pouze svědčí o angažovanosti občanské společnosti.

Základním kamenem činu, který nadosmrti poznamenal dnes už dvanáctiletou dívku, je dehumanizace těch druhých. To je něco, na čem jsou nenávistné ideologie založené. A je to zároveň moment, na nějž si musíme dát pozor, bod zlomu, který nás dostává na druhou stranu. Skupin, které se ve veřejném prostoru dostávají do pozice těch, o nichž se už ani nemluví jako o lidech, je víc. Nezapomínejme na oběti násilí z nenávisti a mluvme o tom, kudy vede hranice svobody slova. Protože i slova jsou důležitá. I slova jsou činy.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image