Nežádoucí pozorovatelé

Z aktuálního čísla A2 publikujeme reportáž z nedávných komunálních voleb v jihovýchodním Turecku, kde žijí převážně Kurdové.

Něco je tentokrát jinak. Po cestě z diyarbakirského letiště míjíme obrněná vozidla a policejní hlídky, je jich ale výrazně méně, než jsem čekal. Je konec března. V Diyar­bakiru jsem byl naposledy před dvěma roky. Tenkrát Turecko čekalo referendum o přechodu na prezidentský systém a město zrovna čerstvě ovládl správce, kterého vláda v Ankaře dosadila namísto uvězněné starostky Gültan Kişanak. V největším městě Kurdistánu tou dobou snad nebylo ulice bez bezpečnostních složek, a když někam vyrazila guvernérova kolona, ze stažených okének aut mířily na kolemjdoucí hlavně samopalů. Přesto byl mezi místními cítit jistý elán a naděje, že se podaří říci autokratovi Erdoğanovi ne.

Odvrácený zrak

Nyní snad na každém sloupu visí turecká vlajka a portrét prezidenta Erdoğana. Zda je tato propaganda jen výrazem neúspěšné snahy podmanit si neposlušný jihovýchod, anebo si Erdoğan místní nakonec získal, ukážou letošní komunální volby. To je také důvod, proč jsem na víkend přerušil vlastní přípravy na květnové volby do Evropského parlamentu a vydal se do Kurdistánu. V lednu nás, německé Zelené, totiž oslovila sesterská Lidově demokratická strana (HDP), jestli bychom do Turecka nechtěli vyslat volební pozorovatele. Čtveřice členů Mladých zelených už sedí v autě, ale trochu nás napíná večerní příjezd našich poslankyň. Starost máme zejména o Berivan Aymaz ze Severního Porýní­-Vestfálska, která je původem z provincie Bingöl severně od Diyarbakiru. Aymaz je známá svým zájmem o tureckou politiku a na sociálních sítích pravidelně projevuje solidaritu s demokratickou opozicí. Nebylo by to poprvé, co by pohraničníci někoho vyhostili nebo dokonce zatkli za příspěvky na internetu.

Následující ráno se už naše šestičlenná delegace vydává do Suru, diyarbakirského Starého Města. Na Sur nemám dobré vzpomínky. Bylo by hezké odvézt si odsud fotky krásné místní architektury, stolů plných výborného jídla a západů slunce nad městskými hradbami. Místo toho mám Sur spojený se střelbou a maskovanými členy protiteroristických jednotek. Sur je pro mě Rozerin Çukur, školačka, která během bojů o čtvrť přišla o život a jejíž tělo nechaly turecké jednotky ležet na ulici celé čtyři měsíce. A také násilná gentrifikace nepohodlné komunity, od níž západní veřejnost odvrátila zrak. Ale v Suru je letos výrazně méně ozbrojených hlídek – což neznamená, že by tu policistů bylo zrovna málo.

Za chvíli už o nás ví celý policejní sbor v Diyarbakiru. Neudivuje nás proto, když nás policie ve čtvrti Iskenderpaşa zadrží rovnou na dvorku jedné ze škol. Tady už nás kontrolují komisaři z protiteroristického oddělení.

Pozorovatelskou misi začínáme ve střední škole Tevfika Fikreta na jedné z hlavních tříd Starého Města. Před bránou postává asi deset lidí, kteří rozdávají příchozím letáky. To by mohlo být porušení pravidel voleb, a proto si několik letáků ihned pročítáme. Na jednoduchých, podomácku vytvořených listech stojí v horní části jméno, následované několika dalšími. Jedná se o volební lístek pro volbu muhtara, místního přednosty, vysvětluje nám doprovod z HDP. Na dotaz, zda je rozdávání volebních lístků před volebními místnostmi místním zvykem, celý den slyšíme stejnou odpověď: nepamatuji si, že by tomu kdy bylo jinak. Tomu se ale těžko věří. Už proto, že pozice muhtara v posledních letech přináší mnoho benefitů. Muhtaři dostávají garantovanou minimální mzdu, jsou připojištěni a nemusí platit poplatek za zbrojní průkaz. Kandidátů na post přednosty je proto více než jindy. Když po volbách zjišťuji, zda je na západě země zvykem, aby se volební lístky rozdávaly přímo před volebními místnostmi, nemohu najít jediný případ a kurdští přátelé navíc popírají, že by se to v Kurdistánu dělo odjakživa.

Referendum o autokracii

Do základní školy Tevfika Fikreta se vstupuje přes dlážděné sportoviště. Zde jsou místní žáci každý týden nuceni k nástupu pod tureckou vlajkou. Nyní v rohu přešlapují policisté. Oproti našim očekáváním nás nikdo nezastavuje, a můžeme proto pokračovat dál do školní budovy. Přes tlačenici u vchodu se dostáváme do jedné z mnoha tříd, kde je komise, plenta a urna. Vedle každých dveří stojí policis­­ta, ale ani zde nás nikdo nezadržuje, a máme proto příležitost promluvit si s volební komisí. Je ještě brzy ráno, ale někteří členové komise si už nyní stěžují na nesrovnalosti. Komise totiž oproti pravidlům obdržela předem podepsaný a orazítkovaný seznam voličů. To je problematické, mimo jiné z toho důvodu, že se na voličské seznamy dostává velký počet mrtvých duší a někteří voliči jsou hlášeni hned na několika místech.

Volební místnost je tak malá, že ji celou zaplníme, a tak ji obratem opouštíme. Berivan Aymaz se cestou ven ptá jednoho z policistů, zda vše probíhá hladce. Odpovídá sice mile, ale dle očekávání také vyhýbavě. Z horního patra přichází mladá žena v moderních šatech, čímž se odlišuje od většiny přítomných. Spontánně, pod vlivem dojmu, že by se mohlo jednat o členku jedné z dalších zahraničních delegací, ji oslovujeme. To je chyba, vzápětí se totiž ukáže, že se jedná o policistku v civilu. Ta neváhá a začíná se nás vyptávat, kdo jsme, co tu děláme a zda patříme k oficiální delegaci Kongresu místních a regionálních samospráv při Radě Evropy. Jenže k té my nepatříme a vzhledem k tomu, že nás do Turecka pozvala opoziční HDP, se snažíme z dialogu co nejdříve vycouvat. Ač nás předchozí den zástupci místní advokátní komory ujišťovali, že by podle platného práva každý měl mít do volebních místností volný přístup, jsme si vědomi toho, že právo bude vykládáno arbitrárně.

V těchto komunálních volbách nejde jen o podobu místních zastupitelstev, je to také jakési referendum o Erdoğanově autokracii. V kurdských oblastech se navíc naskytla možnost získat zpět samosprávy, které před více než dvěma lety násilím převzal vládní aparát v Ankaře. Jak později ukážou výsledky z Ankary a Istanbulu, jde opravdu o hodně. Obě města byla po dvě desetiletí pod správou AKP, a nakonec zde zvítězili s malým předstihem kandidáti kemalistické Republikánské lidové strany (CHP).

Pod dohledem policie

Míříme k další lokalitě v blízkém sousedství. Oproti vylidněné hlavní třídě u první školy je ve čtvrti Cami Nebi na ulicích rušno. Není to ale běžný ruch. V úzkých uličkách hlídkují skupinky vousatých mužů, kteří se na nás nedívají zrovna nadšeně. Čtvrť na severu Starého Města je v rukou islamistů z kurdské Strany svobodného poslání (Hür Dava Partisi), jejíž zkratka Hüda Par v turečtině odpovídá arabskému Hizballáh, tedy Strana Boží. Zamíříme do místní základní školy. Zde je již policistů výrazně více a ti nám mile, ale rázně brání ve vstupu. Jsme dohodnuti, že je pro nás celodenní pozorování důležitější než případný konflikt s bezpečnostními složkami, a proto lokalitu bez dalších diskusí opouštíme.

Nejpozději v tuto chvíli už o nás ví celý policejní sbor v Diyarbakiru. Zjišťujeme, že nás neustále sleduje stejné auto, a jediná osoba na jinak liduprázdné autobusové zastávce vytahuje notýsek právě ve chvíli, kdy kolem ní projíždíme. Neudivuje nás proto, když nás policie ve čtvrti Iskenderpaşa zadrží rovnou na dvorku jedné z dalších škol. Tady už nás kontrolují komisaři z protiteroristického oddělení. Později se ještě jednou pokusíme dostat do volební místnosti, ale náš dojem z voleb se už nemění. Ani nečekaně nízký počet ozbrojenců, ani úspěch opozičních kandidátů v pobřežních metropolích, Ankaře a některých kurdských provinciích nedokážou zastřít fakt, že se při těchto volbách mnohé neodehrávalo podle demokratických pravidel. Vysílací doba již tradičně patří vládní AKP, obrovské množství opozičních politiků sedí za mřížemi a celá země je pod stálým dohledem bezpečnostních složek.

Autor je člen německé strany Die Grünen.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image