Obrazy pro české matky: bio, nebo byznys

V debatě o rodičovství se v Česku objevuje spousty témat. Důležité otázky spojené s rodičovstvím jsou ale odsunuté do pozadí.

Těhotenství je obdobím, kdy dvojaké vnímání žen ze strany společností bije do očí snad nejvíc. Nastávající matka sice sklízí laskavé úsměvy, jež ji utvrzují ve správnosti její volby, ale hned po porodu je vnímána ve veřejném prostoru jako zátěž a v mediálním a literárním prostředí je odsunuta do pozadí „mimibazarového“ folkloru. Obdiv vůči zázraku života se dostává do kontrastu s neobvykle nízkým společenským statusem matek, vnímaných jako zdroj pohoršení v kavárnách a rušivý prvek intelektuálních debat. Svět matek v individualizované společnosti, tvořené oddělenými bytovými jednotkami, je omezený a úzkoprsý. Jedinou správnou reakcí adeptky je schovat se před „normálním“ zbytkem světa, nebo si vlastní omezenost připustit, nejlépe nahlas a v podobě rádoby vtipných poznámek v duchu Instagramu Radky Třeštíkové.

Supermatka si nestěžuje, nepobírá dávky, naopak do státní pokladny přispívá.

Debata věnovaná rodičovství se tak často redukuje jen na spor mezi zastánci a odpůrci institucionalizace porodů. Čeští čtenáři a čtenářky jsou nuceni se spokojit se záplavou modrých a růžových obálek velkých a malých knih o mateřství, případně otcovství, ty se ale samotnému tématu rodičovství nevěnují. Představují spíše návod na mechanické použití a apropriaci vlastního těla k účelům rodičovství, přičemž konkrétní rady se odvíjí od toho, kterou pozici ve sporu ohledně porodů autor či autorka zaujímá. Samotné rozhodnutí stát se rodičem je pak v literatuře a v článcích na toto téma vnímáno především jako vyjádření přirozeného pudu, nikoli jako výsledek racionálního zvážení okolností. Proces rozhodování, s výjimkou debaty o potratu, se jako téma v české literatuře téměř neobjevuje.

Pro zamyšlení nad povahou rozhodování, zda vůbec mít děti, jaké nabízí například kanadská autorka Sheila Hati ve svém oslavovaném románu z loňského roku Motherhood (Mateřství), v českém prostředí chybí intelektuální kontext. Intelektuální výdobytky ze Západu v podobě děl The Conflict: How Modern Motherhood Undermines the Status of Women (Konflikt. Jak mateřství podkopává status žen) Élisabeth Badinter nebo Misconceptions (Omyly) Naomi Wolf český knižní trh úspěšně míjí.

Příživnice a byznysmenky

Zatímco bez tématu vyhořelých mileniálů, tedy početné skupiny daňových poplatníků, se neobejde žádný slušný deník, psychickým potřebám nastávajících rodičů, tedy zátěže sociálního systému, se věnují leda křesťanská periodika. Poznámky pod čarou a populární články na internetu se už sice nevyhýbají pojmům jako předporodní a poporodní deprese, vytvářejí ale stále mylný dojem, že se jedná o něco okrajového. Jen letmo uvedený údaj, že se předporodní deprese týká podle některých statistik až čtyřiceti procent žen, tvoří často jedinou zmínku v několikasetstránkových  knihách. Ty se nezajímají ani o původ, natož o řešení této epidemie.

Kreativita střední třídy nabídla v těchto podmínkách obraz matky-bohyně dávající život, kterou aktualizovala v prostředí pražských kaváren do matky se zájmem o ekologickou drogerii, bezobalové nákupy a udržitelné oblečení z biobavlny. Druhým modelem je obraz pracující superženy, na niž jsou kladeny nerealistické nároky v podobě souběžného fungování v zaměstnání a domácnosti. Zatímco první obraz se typicky týká „pokrokovější“ části obyvatelstva (v tomto ohledu paradoxně té konzervativnější), obraz matky-podnikatelky je novým bůžkem české byznysové společnosti. Takováto supermatka si totiž nestěžuje, nepobírá dávky, naopak do státní pokladny přispívá. (Ostatní, nepodnikající matky se do společenského a mediálního zájmu dostávají až v okamžiku nedostatku pracovní síly a obav o růst HDP.) Mateřství tak může být v časopisech jako Forbes prezentováno jako podnět pro osobní růst, několikaletý workshop na posílení odolnosti vůči stresu nebo zkouška z úspěšného time-managementu, tedy zdroj schopností, které by se daly na trhu úspěšně zpeněžit. Jak ukazuje ve své knize Mother of All Jobs (Matka všech prací) Christine Armstrongová, velká část takto naladěných matek končí v prostředí dravého kapitalismu vyhořením a psychickým zhroucením.

Co matku nezabije…

Narativ mateřství, obzvlášť jeho raného stadia, je v Česku postaven na příběhu jeho překonání, či dokonce přežití: co mě nezabije, to ze mě udělá úspěšnou manažerku.

O proměně v matku se proto mluví v čase minulém dokonavém, jako by se jednalo o pouhé přepnutí z pozice „off“ na polohu „on“. Běžný jazyk nabízející binární pozice v podobě vzájemně se vylučujících možností (buď matkou jsem, nebo nejsem) je tak často našim hlavním nepřítelem. Matkami (a rodiči) po narození dětí, na rozdíl od manažerek po získání povýšení, nejsme hned, nýbrž se jimi začínáme stávat. Stejně tak se ženami nerodíme, jak hlásá slavná Simone de Beauvoir, ale v průběhu dospívání se jimi stáváme.

Nehledě na to biologická danost mateřského instinktu jako jistota automatické proměny v matku zůstává pevnou půdou pod nohama české postmoderní společnosti. Na rozdíl od feministek druhé vlny poukazujících na ženství jako sociální konstrukt podoba feminismu, která se prosadila v českém mediálním diskursu městské kultury, oslavuje prostřednictvím sloganů na tričkách menstruaci a plodnost jako esenciální podstatu ženství. V době, kdy platová propast mezi pohlavími po návratu matek z rodičovské tvoří téměř pětinu platu oproti jejím mužským protějškům a v důsledku toho jsou ženy 2,5krát ohroženější chudobou ve stáří, za vítězství dnes pořád považujeme nové emodži v podobě menstruačních vložek.

Autorka je doktorandkou oboru filosofická antropologie.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image