Petersonových 12 pravidel z pohledu psychoanalytického terapeuta

Světový bestseller kanadského psychologa Jordana Petersona bude mít brzy také českou verzi. Má ale českému čtenáři vůbec co říct?

I když oceňuji, že Peterson v knize představuje docela srozumitelnou populární formou mnoho zajímavých hlubinných vhledů do lidské duše, začnu poměrně silným negativním tvrzením: Petersonova Kniha 12 pravidel pro život obsahuje mnoho vnitřních rozporů a je psána primárně pro severoamerické publikum. Doslovné dodržování některých jejích pravidel může být podle mého názoru pro českého čtenáře dokonce škodlivé.

Konzervativní kanadský psycholog a terapeut Jordan B. Peterson se proslavil vymezováním se vůči politické korektnosti a v posledních letech se z něho v určitých kruzích stal fenomén těšící se obrovské popularitě. Jeho myšlenky, jež šíří většinou přes YouTube, ovlivňují statisíce osob po celém světě. Jeho kniha 12 pravidel pro život, řadící se do žánru self-help books, se stala v mnoha zemích bestsellerem. V Kanadě, USA a Velké Británii se prodalo už přes dva miliony výtisků. V blízké době vyjde i její český překlad. Bude mít tato kniha takový úspěch i u nás? Uvidíme.

Petersonovo dílo vyvolává velmi rozporuplné reakce. Někteří nenávidí všechno, co napsal a natočil na YouTube, další mají naopak tendence ho uctívat a každé jeho slovo brát smrtelně vážně. Nebudu zastírat, že se v tomto textu zaměřím především na aspekty, které jsou podle mého názoru z psychologického a terapeutického hlediska problematické a mohou českým čtenářům, kteří by Petersonova pravidla brali příliš vážně, psychickou pohodu v konečném důsledku zhoršovat. Zároveň ale nechci sklouznout do pasti černobílého myšlení. Jeho dílo je komplexní změť mnoha různorodých (často nesourodých) myšlenek a určitě ne všechny jsou špatné. I když s Petersonem ve spoustě věcí nesouhlasím a jeho kazatelský a konzervativně moralizující způsob vyjadřování je mi dost nesympatický, musím uznat, že jde o inteligentního a vzdělaného člověka, kterému pravděpodobně zcela autenticky jde o to, aby svým dílem pomohl co nejvíce lidem (především však mladým severoamerickým mužům, kteří jsou podle něj negativně ovlivňováni současnými socio-politickými trendy devalvujícími maskulinitu, které Peterson nazývá neomarxistické či postmoderní).

Je alfa samec humra skutečně šťastný?

Celá kniha se už od úvodu zabývá na můj vkus až příliš abstraktním vztahem mezi principy řádu a chaosu. Řád je všechno to, co známe, pevná pravidla, tradiční hodnoty, které podle Petersona můžeme najít už v Bibli. Chaos je něco nového, nepředvídatelného, neznámého. Jde o všeprostupující, až metafyzické principy, které se dotýkají jak socio-politického uspořádání, tak psychologického života jedince. Pro mě z nepochopitelného důvodu Peterson tvrdí, že řád je mužský a chaos ženský. I když říká, že je potřeba mezi těmito principy najít rovnováhu, podtitul knihy „Protilátka proti chaosu“ jasně odhaluje jeho preferenci.

Peterson působí jako člověk kázající dokonalou životní morálku, který však už samotnou formou svého kázání tento požadavek nenaplňuje. Příměr o kázání vody a pití vína se zde přímo nabízí.

Hned v prvním pravidle Peterson hovoří o potřebě nehrbit se. Člověk, který se hrbí, podle něj snižuje svůj společenský status, čímž si působí problémy. Důležitost společenského statusu ilustruje na humrech a jejich soubojích o teritorium. Humr, který vyhraje souboj o teritorium, získá vyšší společenský status, jeho mozek začne vytvářet více serotoninu, díky němuž se humr roztáhne a působí větším dojmem, čímž ostatním demonstruje svou pozici v hierarchii. K člověku, který se nehrbí a má vyšší společenský status, se ostatní chovají způsobem, který vede k jeho vyšší duševní pohodě. Hrbící se člověk s nižším statusem má podle Petersona stejně jako humr nedostatek serotoninu, čímž se u něj zvyšuje šance, že bude depresivní.

I když si nejsem jistý, jestli je analogie z evoluční biologie založená na příbuznosti člověka s humrem úplně přiléhavá, souhlasím s názorem, že člověk neustále vědomě či nevědomě něco jako společenskou hierarchii v sociálních situacích vyhodnocuje a že společenská hierarchie není jen konstrukt vytvořený člověkem. Avšak míra důrazu na hierarchii a nutnost být alfa samcem, pokud se člověk má cítit psychicky dobře, mi připadá dost nepřiměřená. V psychoterapeutické praxi mají osoby, které musí často zdůrazňovat svou vlastní hodnotu a upínat se ke své silné stránce („Jsem úspěšný chlap, takže to zvládnu!“), často poměrně křehké sebevědomí a snadno se propadnou do depresivních prožitků, ve kterých mají pocit, že za nic nestojí. Izolují se od ostatních a vyhýbají se situacím, v nichž by mohli selhat (ať už jde o pracovní příležitosti nebo namlouvání se potenciálnímu partnerovi). Peterson svým přemrštěným důrazem na společenskou hierarchii a potřebu stát rovně jen podporuje rozštěp mezi slabou a silnou částí, kterou v sobě každý člověk má. Podle principů psychoanalytické terapie je efektivnější oběma těmto stránkám člověka spíše rozumět a přijmout je a nesnažit se podporovat pouze tu silnější z nich (čímž se slabší, méně sebevědomá část člověka vytěsňuje do nevědomí). Porozumění oběma těmto stránkám a jejich přijetí u člověka paradoxně vede k mnohem pevnějšímu pocitu sebedůvěry, než když funguje v režimu, že musí být za každou cenu silný a stát rovně.

Hierarchie bez rivality?

V dalších radách Peterson vybízí k tomu, ať se přátelíme s lidmi, kteří nám přejí jen to nejlepší, a neporovnáváme se s ostatními. Je zajímavé a dost paradoxní, že i když Peterson zdůrazňuje společenskou hierarchii, jakoukoliv rivalitu z nějakého důvodu považuje za naprosto nepřijatelnou. Podle psychoanalytických terapeutů je rivalita s ostatními osobami, které se nám podobají a mají stejný cíl jako my, do určité míry přirozená a zdravá vlastnost (součást takzvaného oidipského komplexu), která nás často motivuje k produktivní činnosti (pokud nepřeroste v destruktivní závist). Může jít třeba o hecování se při fotbale či přátelské soupeření při plnění pracovních povinnosti. Petersonův silný imperativ stýkat se pouze s lidmi, kteří nám přejí, a zároveň lidem okolo nás přát to nejlepší a neporovnávat se s ostatními, vnímám jako dost nerealistickou ideu, která potlačuje zmíněnou, do určité míry přirozenou stránku každého člověka.

K tomu Peterson ještě dodává, že bychom se měli vídat jenom s lidmi, kteří nás posouvají nahoru. S kamarády „losery“ bychom měli omezit kontakt. Bohužel svět nefunguje takhle jednoduše a v životě každého člověka jsou období, kdy se mu daří a kdy moc ne. Zbavovat se kamarádů jen kvůli tomu, že mě zrovna „stahují“ dolů, mi připadá trochu nesolidární. Chvílemi to zní, jako bychom měli přátele jen proto, aby nás posouvali po žebříčku hierarchie nahoru – trochu smutný a cynický pohled na mezilidské vztahy.

Chvíli psychoanalýza, chvíli tvrdý behaviorismus

Když se to Petersonovi hodí, prokazuje svou schopnost hlubinného psychoanalytického uvažování o člověku (například když hovoří o tom, že tendence pomáhat přátelům, kteří na tom nejsou dobře, někdy může sloužit jako „boost“ vlastního sebevědomí), ale jindy se naopak nekriticky identifikuje s behaviorálním způsobem uvažování. V pravidle o výchově dětí hovoří prakticky pouze o potřebě jasně vymezených odměn a trestů za (ne)žádoucí chování. Neříkám, že jasně vymezené hranice nejsou při výchově důležité, ale autor se skoro vůbec nezamýšlí nad možností, že i rodič je nedokonalý a nevědomky může dítě ovlivňovat vlastními nezpracovanými traumaty. Nebo nad faktem, že děti mohou být negativně ovlivněny nejenom nedostatkem pevně nastavených hranic, ale například i absencí emoční blízkosti mezi členy rodiny (v níž mohou být pravidla a tresty a odměny s nimi spojené naprosto pevně stanoveny).

Dokáže Peterson tolerovat lidskou nedokonalost?

Asi nejvíc mě v knize dráždilo Petersonovo nepřiměřeně kritické vyjádřování k lidským nedokonalostem. Chvílemi jeho autoritativní dikce zní, jako by nebylo většího vyvrhele než člověka, který bezezbytku nenaplňuje svůj životní potenciál, člověka, který se sebeobelhává, nebo někoho, kdo nedokáže jasně vymezit své problémy. Nikdo z nás není dokonalý, každý z nás v některém z těchto bodů aspoň občas selhává a z důvodu existence nevědomí si toho ani nemůžeme být dokonale vědomi. Peterson tento aspekt naštěstí občas zmíní, ale následně už zase pokračuje v hyperkritickém moralizujícím tónu. Z psychoterapeutického pohledu je někdy účelnější přijímat člověka i s jeho nedokonalostmi než se z něho snažit vytvářet nietzschovského nadčlověka.

Aniž by si to patrně uvědomoval, Peterson svým přísným pohledem na naplňování vlastního potenciálu chvílemi sklouzává až k jakémusi dogmatismu. Tím vlastně porušuje vlastní pravidla – káže pravdu a nepředpokládá, že ostatní vědí něco, co on ne. Vlastně tím obelhává sám sebe. V jedné části knihy se razantně vymezuje vůči argumentačnímu klamu „straw man“ (nepřiměřeného zjednodušení a zkreslení názorů oponenta v diskuzi, ze kterého tak vznikne „slaměný panák“, vůči němuž je pak snadné se vymezit), ale v další části knihy sám postmoderní myšlenky extrémně zjednoduší, všechny autory, kteří podle něj mají něco společného s postmoderním uvažováním, hodí do jednoho pytle, aby je pak mohl jednoduše všechny zavrhnout.

Peterson pak působí jako člověk kázající dokonalou životní morálku, který však už samotnou formou svého kázání tento požadavek sám nenaplňuje. Není na tomto rozporu paradoxně něco bytostně lidského? Jsem přesvědčený, že kdybych byl odborník na křesťanskou tradici, určitě bych v ní po vzoru Petersona našel nejeden moudrý příběh, kterým bych tento vnitřní rozpor efektně ilustroval. Ten o kázání vody a pití vína se přímo nabízí.

Freudovi a Jungovi rozumí, ale…

Petersonovo pochopení Freuda, kterého v knize mnohokrát zmiňuje, mi připadá poměrně solidní. Značně překračuje a nabourává velmi rozšířený, šablonovitý a zavádějící pohled na Freudovo dílo, který je mezi laiky (ale bohužel i v akademických kruzích) velmi zažitý. Vytkl bych mu však tvrzení, že ležení na pohovce během psychoanalytické sese vede k odměřenému, neosobnímu terapeutickému vztahu. V praxi tento způsob práce klienta většinou naopak uvolňuje a často mu pomůže navázat s psychoanalytikem hlubší vztah. Není náhoda, že společné pozorování hvězd na noční obloze patří pro mnoho lidí k jednomu z nejintimnějších zážitků života.

Jung je evidentně Petersonův oblíbený autor a jeho dílo má načtené. Často však nedodržuje základní jungiánský princip polarit. Upínáním se pouze k jedné polaritě (např. výše popsané silné stránce každého člověka) podle Junga zatlačujeme opačnou polaritu (tedy např. slabou stránku) do nevědomí. Touto zatlačovanou stránkou jsme však následně o to více nevědomě ovlivňováni, což z dlouhodobého hlediska není zrovna příliš efektivní strategie. Opakovaně také jungiánské archetypy používá k potvrzení svých konzervativních pohledů na mužskou a ženskou roli. Otázkou je, jestli tím tyto archetypy nepřiměřeně nezjednodušuje.

Má kniha v českém prostředí co říct?

Peterson se často silně vymezuje vůči kanadskému premiérovi Justinu Trudeauovi a vládnoucí Liberální straně Kanady, která v posledních volbách získala skoro 40 procent hlasů a v Dolní sněmovně kanadského parlamentu má nadpoloviční většinu. Tato strana bývá většinou popisována jako středo-levicové politické uskupení s poměrně progresivními názory na společenská témata. V jejím programu můžeme najít silnou podporu legalizace marihuany, práv homosexuálů a transgender lidí. Oproti Konzervativní straně Kanady, největšímu soku liberálů, neklade příliš velký důraz na tradiční křesťanské hodnoty a nezdůrazňuje nebezpečí radikálního islamismu. Peterson, jeden z generálů severoamerické kulturní války mezi liberály a konzervativci, samozřejmě společenské trendy spojené s Liberální stranou vnímá jako „chaos“, který je škodlivý pro psychické zdraví jedince.

Václav Klaus, Jaroslav Foldyna či Tomio Okamura se sice pokoušejí severoamerický kulturní konflikt převést i do českého kulturního, politické strany zastávající silně progresivní společenské hodnoty jako Liberální strana Kanady mají ale v Česku minimální preference. Společně s faktem, že české akademické prostředí není tak levicově orientované, jak je to běžné v USA a Kanadě, mne vede k otázce, zda má vlastně Peterson v našem prostředí co říci. Jedno z hlavních témat knihy je tvrzení, že moderní společnost potlačuje maskulinní vlastnosti a snaží se osoby mužského pohlaví feminizovat. Doopravdy to platí i u nás? Já si to nemyslím.

Peterson v knize propojuje všechno se vším – od Bible až po evoluční biologii. Jeden z problémů tohoto přístupu je, že vhodným výkladem biblických příběhů (ale i zákonitostí evoluční biologie) si člověk může zdůvodnit v podstatě cokoliv. Nepřiměřená rozplizlost knihy je téma samo o sobě, stejně jako její moralizující dikce a důraz na společenskou hierarchii. I přes kritiku, které jsem Petersona vystavil, ale oceňuji jeho popularizaci hlubinného uvažování o člověku. Líbí se mi také jeho (mezi klinickými psychology a terapeuty bohužel vzácná) snaha o propojování společenských fenoménů s těmi individuálně-psychologickými. Často však nesouhlasím s tím, kam Peterson svými na první pohled chytlavými myšlenkami své čtenáře vede.

Autor je psychoanalytický terapeut.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies