Foto Česká pirátská strana
„Už takhle mi stát vidí až do prdele, ještě aby nějaká bába na úřadě věděla, kolik platím za elektřinu“, „O podobné bolševické nápady opravdu nemám zájem!“ nebo „Nejdřív vám zjistí stav elektroměru a potom vám do vašeho tři plus jedna nastěhují nějakou další rodinu!“ – to jsou některé z reakcí, které se šířením hoaxů o „pirátském šmírování“ podařilo vyvolat mezi částí pražského lidu. Hysterie, že anonymizovaný sběr dat (které přitom o většině z nás už dávno „nějaká bába“ má – třeba na Pražské energetice), plánovaný za účelem zjištění počtu prázdných domů v hlavním městě, k sobě na malou chvíli přiblížila SPD, ODS i TOP 09, a my tak mohli být svědky až dojemného pravicového souznění.
Pražskou pohodu si rozvracet nedáme, i kdyby zisky developerů měly dál růst, byty i nájmy dál zdražovat a část trhu se ještě víc transformovala ve spekulační a investiční kapitál.
Hysterici, pro které problematika nedostupnosti bydlení nepředstavuje žádný problém, dokázali mezi svými podporovateli vyvolat až obdivuhodnou paniku. V prostoru zavaleném účelovým balastem se úplně ztratila podstata debaty i metoda, kterou se mělo postupovat, zatímco více nebo méně fantasmagorické báje rychle pomohly vykonat politickou práci. Pospíšilovo kategorické NE novému nástupu komunismu v podobě velmi opatrného pokusu čelit krizi bydlení padlo na úrodnou půdu. Piráti po pár dnech úpěnlivých snah vysvětlit, co že se to vlastně chystají dělat, vyhlásili kapitulaci. Slovy klasika: měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky. Řešení tristní situace na poli bydlení se v Praze odkládá.
Koalice v zajetí vyděračského ufňukánka
Celorepublikově to sice s TOP 09 jde od desíti k pěti, ale co se Prahy týče, možnosti politiky pro horních deset procent tu stále jsou. Co na tom, že má pražská koalice příslib v podobě řešení rychle bující krize bydlení ve svém koaličním ujednání. Co na tom, že podle podrobné zprávy Platformy pro sociální bydlení se v provizorním, nevyhovujícím nebo vůbec žádném bydlení u nás nachází přes osmdesát tisíc lidí (včetně dvaceti tisíc dětí) a že na prvním místě je z hlediska „vyloučenosti“ Praha, kde v nekvalitním bydlení bydlí celá pětina z 54 tisíc postižených domácností. Co na tom, že západní země promýšlejí mnohem radikálnější koncepty řešení globální krize bydlení a že se do debat v demokratických zemích dostávají i taková slovíčka, jako je například vyvlastňování. Co na tom, že vědci a vědkyně ze Sociologického ústavu se tématu věnovali podrobně a přišli s řadou možných řešení. Pražskou pohodu si rozvracet nedáme, i kdyby zisky developerů měly dál růst, byty i nájmy dál zdražovat a část trhu se ještě víc transformovala ve spekulační a investiční kapitál, který dál prohlubuje problematické chápání bydlení jako tržní komodity.
Jenže lidi, kteří ve městech žijí, musí někde bydlet. A bydlení pro ně znamená především domov, ne „dobře uložené peníze“. Bohužel se zdá, že jejich příběhy magistrátní politiky až na výjimky nezajímají. Co je komu po důchodkyních, které nezvládají platit nájem, po rodinách z nižší střední třídy závislých na příspěvcích na bydlení, po dětech v azylových domech, chudých pracujících, kteří jsou nuceni žít na ubytovnách. Tito lidé často nemají jak vstoupit do veřejných debat, a tak zůstávají neviditelní.
Jiřímu Pospíšilovi stačilo jen pohrozit ukončením spolupráce se svými partnery, a během několika dní dosáhl svého. Vlastní řešení samozřejmě nepředložil. Pravděpodobně se takové jednání dát očekávat při sebemenší krizi. Těžko to ale vyčítat jenom Pospíšilovi – koneckonců on i Spojené síly pro Prahu zůstali svému elektorátu věrní. To Čižinského Praha sobě a Piráti vedení Zdeňkem Hřibem mluvili o bydlení jako o jednom z nejdůležitějších témat a před volbami nás ujišťovali, že se ke stále zhoršující situaci postaví opravdu čelem. Namísto toho se nechali skřípnout při prvním možném nesouladu a ještě se nechali slyšet, že je třeba pozitivních motivací.
Země investorům zaslíbená
Primátor Zdeněk Hřib v rozhovoru pro Českou televizi řekl, že by se příjem z pronájmu nemusel danit. Jenže i nájemní bydlení se v Evropě stává prostředkem pro masivní výdělky nadnárodních korporací (příkladem může být Blackstone, který pod dobře známou značkou Residomo vlastní 43 tisíc bytových jednotek v Moravskoslezském kraji), což nerovnost mezi těmi, kteří vlastní a kteří musí bydlet, jen dál zvyšuje. Pronajímat někomu byt, který neužíváte, není žádná služba společnosti, často to je způsob, jak vydělávat peníze na základní lidské potřebě. A teď ji ještě osvobodíme od daní? Bez doprovodného požadavku na regulované nájemné navíc takový návrh neznamená pro nájemníky žádnou záruku zlepšení stávajícího kritického stavu.
A co víc: podobné pozitivní motivace nepředstavují žádnou hrozbu pro spekulanty ani pro ty, kteří bydlení chápou jen jako možnost ukládat a dál kumulovat svůj kapitál. Právě takové lidi ale Praha láká v poslední době celkem masivně a právě pro ně se staví na brownfieldech byty, které si s českým platem nemůže (skoro) nikdo dovolit. Toto opatření navíc nevyřeší další aspekty problému: zvyšující se zisky developerských společností, malou podporu vlastnických alternativ, absenci obecní výstavby a obecního majetku. S nějakými pěti procenty, které Praha na trhu má, může hrát maximálně roli zelináře přihlížejícího stavbě supermarketu přímo za jeho stánkem.
Strážci devadesátkových pořádků si z mantry o nedotknutelném soukromém vlastnictví a zlém státu udělali podobné zlaté tele jako komunisti z vlastnictví kolektivního. Centristická politika se z obavy před „pravicovým hněvem“ zredukovala na čirý symbolismus v podobě oslavných primátorských hlášení k výročí NATO v tramvajích nebo tibetských vlajek na budově magistrátu. K tomu ale není potřeba žádná odvaha a dokonce ani tolik politického umu jako k hájení zájmů těch, kteří jsou ohrožení, proti těm, kteří z toho těží. Je ale vždycky jednodušší dělat to první.
Autorka je redaktorka Alarmu.