Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Pohádkami k národní identitě

Nový nacionalismus a identitární paniku pohánějí zastaralé romantické fikce o českém národě. Co kdybychom je nahradili moderním občanským pojetím národa?

Foto pixabay.com

Stoleté výročí vzniku samostatného státu vyvolalo vlnu národního cítění, která se přelila i do oslav vzniku samostatné měny a mírně plačtivé připomínky osmdesátého výročí konce druhé republiky. Zájem občanů o pamětní mince, které Česká národní banka vydala k výročí vzniku koruny, ukazuje, že národní stát představuje pro většinu lidí jednu z mála jistot v dnešním nejistém světě. Nutno dodat, že v postkomunistických zemích nejde o ojedinělý jev. Růst nacionalismu bývá označován jako reakce na ztrátu suverenity v době postupující globalizace.

Filosof Václav Bělohradský mluví o identitární panice, která ústí do snahy nahradit ztracenou svrchovanost národního státu posilováním národní kulturní identity. Je to klasická ukázka toho, jak se v nových, neznámých a nepřehledných situacích uchylujeme ke „kořenům“, tedy tradičním a takzvaně osvědčeným receptům. Jenže podobné návraty v drtivé většině případů v nové situaci nefungují, což vede jen k dalším zklamáním. Vzývání národní identity spojené se snahou vzkřísit model státu vzniklý v 18. a 19. století jako ochrany před negativními účinky globalizace je proto odsouzené k nezdaru. Ve světě globální ekonomiky a nových technologií není možné zavřít se za pevné hranice, jakkoli to novodobí buditelé – od Donalda Trumpa přes Viktora Orbána až po Miloše Zemana – slibují svým ovečkám.

V klíčových momentech historie 20. století jsme spoléhali na to, že pravda prostě musí zvítězit. Bohužel se vždy stal opak a my jsme pro vítězství té „naší“ pravdy (a lásky) nebyli schopni a často ani ochotni nic udělat.

Ve zmateném a do sebe uzavřeném světě nesamozřejmých národů střední Evropy však nejde jen o identitární paniku. Jde i o urputnou – a zatím vždy neúspěšnou – snahu vyléčit traumata vlastní státnosti, jak prozrazuje třeba naše tvrdošíjné hájení odsunu Němců nebo sentiment pro fašistický Slovenský štát u našich sousedů. Nesamozřejmé státy střední Evropy nejsou jen kulturologickou kategorií, jak se domníval Milan Kundera, spojenou s bombastickým zveličováním vlastní role v dějinách Evropy a světa. Jsou i geopolitickou kategorií, kterou charakterizují hlavně notoricky špatné vztahy se sousedy.

Národ není nic předem daného

Noví nacionalisté zapomínají, že národní stát nemusí představovat jediný model fungování státu. Doba, kdy se státy utvářely na národním principu, totiž netrvala nijak zvlášť dlouho. Mnohem déle trvaly státy založené na náboženském principu nebo na osobě panovníka. Dá se tedy očekávat, že ani v budoucnu nemusí být národ nadále základním prvkem státu. Na druhé straně je ale nepochybné, že člověk se bez nějakého společenství neobejde. Znojemský rodák a pozdější profesor filosofie na německých univerzitách Gerard Radnitzky upozornil, že „lidstvo žilo 3 až 4 miliony let v malých loveckých a sběračských tlupách. Naše morální instituce jsou přizpůsobeny životní formě malé skupiny, jako děti si je osvojujeme při socializaci, a proto i dnes ovládají naší emocionalitu“. Náležet do nějaké tlupy, skupiny nebo menšího či většího stáda patří k základním lidským potřebám. V průběhu času pouze pokrevní a jiná společenství nahradila idea národa.

Všichni novodobí národovci se tváří, jako by národ byl něco předem daného – ať už biologicky, zeměpisně nebo geneticky. Tedy něco, co ospravedlňuje samo sebe, o čem nelze pochybovat, jakási objektivně a odnepaměti existující entita. Ve vztahu k ní máme jen dvě možnosti: buď se k ní přidáme a podřídíme se, nebo ji musíme opustit. Přitom národ, aspoň v té podobě, jaká vznikla v 18. a 19. století (což je ta, po které se nám tolik stýská) je čistě náš výmysl. Národní buditelé – jak správně uvádí historik Ernest Gellner – žádný národ ze spánku nebudili. Museli si ho nejdřív vymyslet, aby pak mohl vzniknout a ustavit se jako politický a kulturní celek. Na vzniku českého národa je to vidět přímo ukázkově.

Nedávno jsem slyšel u příležitosti slavnostní vzpomínky na Františka Palackého úvodní slovo významného českého historika, který ve své přednášce ocenil jako největší Palackého zásluhu to, že „daroval našemu národu dějiny“. „Předtím“, vysvětloval historik, „žádné dějiny neměl“. Nechtěně tak potvrdil teorii Ernesta Gellnera o tom, jak vzniká národ.

Útěk před realitou

Při vzpomínání na Palackého se však zapomíná, že to byl zároveň velký teoretik federace, který neměl pokračovatele. Žádný politik, ani sám Masaryk, se nesnažil jeho program federálního uspořádání Rakouska-Uherska formulovat technicky, tedy promyslet, jaký typ federace, uvnitř jakého státu a jaké Evropy bychom preferovali. To, že vzpomínáme na Palackého jako na „Otce národa“, a ne jako na politika, také o něčem svědčí.

Národ, ke kterému se mnozí tak upínají, je tedy jen naše fikce. To by samo o sobě nemuselo být nic špatného. Lidé se upínali a upínají k různým fikcím. Jednou z nich je třeba náboženství, které mnoho lidí pokládá za součást, nebo dokonce za základ naší civilizace. Fikce bývají hnacími motory významných společenských pohybů. Protože už nežijeme v malých skupinách založených na pokrevní spřízněnosti, potřebuje každé lidské společenství, které má fungovat jako celek, nějaký tmelicí prvek – něco, čemu všichni věří, co je spojuje a za co jsou ochotni bojovat.

Fikce poskytují člověku útěchu před znepokojivými otázkami. Přinášejí řád lidské společnosti proti chaosu přírody, vytvářejí obraz naděje tváří v tvář nejisté budoucnosti a slibují smysl jako útěchu před smrtí. Fikce, kterým uvěří dostatečný počet lidí, dokáží vytvářet společenskou energii spojenou s ochotou snášet nejrůznější útrapy a obětovat se pro ostatní. To samozřejmě může představovat i vážná nebezpečí. Zůstaneme-li u křesťanství, vidíme v průběhu jeho existence jasně rozporuplné působení.

Mýty versus realita

Mnohem více než soubojem zájmů jsou dějiny neustálým soubojem sdílených fikcí. Fikce stály jak za nepopiratelným pokrokem, kterého lidstvo dosáhlo, tak za největšími zkázami a masakry. Proto se už několikrát vynořila otázka, zda lidská společnost dokáže existovat bez fikcí. Jak uvádí Václav Bělohradský, modernost byla i pokusem o emancipaci lidstva od fikcí. „Nihilismus,“, píše, „je epocha, kdy se rozhoduje o tom, zda se emancipace od pohádek zdaří, zda člověk vydrží náhlou ztrátu smyslu bez vymýšlení pohádek nových.“ Jak tento pokus skončil, samozřejmě víme.

Obecně se traduje vzletné přesvědčení, že národ spojuje nějaká idea nebo společné hodnoty. V našem národě se cituje věta prezidenta Masaryka, že „národy se udržují idejemi, na kterých vznikly“. Nejpregnantněji to formuloval litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer: „Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.“ Vznikají ale skutečně národy na základě ideálu, který dotyčná skupina lidí sdílí? Nabízí se srovnání s křesťanstvím, kterému rozhodně nelze upřít jasně definované ideály a vědomí mravního poslání. Přes všechny sdílené hodnoty si křesťané při bohoslužbách stále dokola vyprávějí svůj příběh o narození, ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Hlavní přitažlivost křesťanství také spočívá v jeho příběhu. Některé ideály křesťanství navíc sdílejí i jiná náboženství a společenství. Úspěšné fikce zkrátka příběh potřebují, a když žádný nevyprávějí, dost rychle umírají.

U národů to funguje podobně. Nejdřív musí existovat nějaké vyprávění, pohádka či mýtus, na který se navěsí příslušné ideje. Naši národní buditelé v čele s „Otcem národa“ Palackým nevytvořili český národ na základě nějakého ideálu nebo „vědomí mravního poslání“. Vytvořili ho na základě příběhu. Nejsou to tedy ideály, na kterých národy vznikají a kterými se udržují. Jsou to příběhy.

Na jakém příběhu stojí český národ?

Na čem postavili naši buditelé českou národní identitu? Ze všech možných příběhů si František Palacký vybral příběh o Janu Husovi a husitech. „Dar dějin“, věnovaný Palackým českému národu, spočíval v tom, že odvyprávěl příběh o Husovi jako příběh neohroženého bojovníka za pravdu, ať už proti církevním bludům, pokrytectví kléru nebo proti německému císaři. Stejně tak vyprávěl příběh o husitech, kdy z jedné ze stran občanské války v 15. století vytvořil statečné následovníky Husova odkazu a bojovníky proti všem, před kterými se třásla celá Evropa. Protestantství se hodilo z toho důvodu, že jsme byli v područí katolické rakouské říše. A tento příběh se mezi těmi, kteří se cítili být Čechy, ujal. Alois Jirásek napsal několik historických románů, jež se staly povinnou četbou, Tomáš G. Masaryk dále rozpracoval tento příběh v České otázce, kterou považoval za otázku náboženskou. Úkol – „esenci“ – českého národa formuloval jako boj za pravdu, míněno samozřejmě za pravdu náboženskou. Masaryk ostatně chápal samostatný stát Čechů a Slováků za dílo Prozřetelnosti a sám sebe pokládal také za vtělení Prozřetelnosti. Později – už jako politik – shrnul národní příběh do hesla „Tábor je náš program“ a dal na prezidentskou standardu vyšít citaci z Husova dopisu „Pravda vítězí“.

Potřeba vysvětlit, proč jsme pro svoji pravdu netrpěli, jako trpěl Hus, a proč jsme nebojovali, jako bojovali husité, vedla k vybásnění příběhu o zradě.

O síle tohoto příběhu svědčí i to, že přečkal všechny porážky i ztrátu vlastního státu. A že si ho – díky Zdeňku Nejedlému – obratně přivlastnili i komunisté. I když šlo o ryze náboženskou konstrukci národa, kterou by komunisté z ideologických důvodů měli zavrhnut jako tmářství, spojili Masarykem formulovaný národní úkol se svým politickým programem a označili se za pokračovatele odkazu husitů. „Dnes by Jan Hus byl hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale Václavské náměstí! A jeho strana byla by velmi blízko – o tom nemůže být pochyb – nám, komunistům,“ volal Nejedlý. Možná to byl i jeden z důvodu popularity komunistů ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století.

Bájný příběh o zradě

Vytvoření nového národa v době romantismu, navíc národa, jehož existence vůbec nebyla zřejmá ani samozřejmá, vyžadovalo velké příběhy. V nich čestní hrdinové věrní mravním zásadám bojují za vznešené ideály. Dějiny 20. století ovšem ukázaly problematičnost této romantické pohádky o vítězství. Hlavním úskalím, na které upozorňoval už Ernest Gellner, bylo nahrazení loajality k našim sousedům – tedy k těm, co se nám etnicky a jazykově podobají – loajalitou k abstraktnímu kulturnímu modelu. Zvolený model národa „bojovníků za pravdu“ znemožňoval, aby politický národ splynul s historickými hranicemi státu. Národní příběh o synech husitů navíc vyžadoval existenci nepřítele a ignoroval realitu mnohonárodnostní střední Evropy.

Víra v naši národní pohádku nám bránila realisticky zhodnotit situaci, ve které jsme se ocitli, stejně jako nám bránila přiznat si reálné možnosti a vlastní schopnosti. Ve všech klíčových momentech historie 20. století jsme spoléhali na to, že pravda (později k ní přibyla ještě láska) prostě musí zvítězit. Bohužel se vždy stal opak a my jsme pro vítězství té „naší“ pravdy (a lásky) nebyli schopni – a často ani ochotni – nic udělat. Nakonec jsme často ani nevěděli, co tou „naší“ pravdou vlastně je.

V každé lidské pospolitosti samozřejmě existuje rozpor mezi tradovaným hrdinským příběhem a realitou. V našem případě ovšem začal být rozdíl mezi příběhem o vítězství pravdy a našimi potupnými prohrami v průběhu 20. století dost zásadní. Mezi identitotvorným mýtem a realitou často neexistovalo žádné – ani minimální – překrytí a zůstalo z něho jen romantické žvanění. To samozřejmě nemohlo dobře skončit. Potřeba vysvětlit, proč jsme pro svoji pravdu netrpěli, jako trpěl Hus, a proč jsme nebojovali, jako bojovali husité, tak vedla k vybásnění nového příběhu o zradě.

Češi přežili hlavně díky vychytralosti

To ale není vše. Nejhorší variantou bylo, když jsme se chtěli pomstít za zradu a všechna příkoří a obrátili svůj hněv proti svým dřívějším spoluobčanům, které jsme činili odpovědné za náš nešťastný osud. Nejdříve to odnesli sudetští Němci, později jsme se zbavili Slováků. Tak se nám podařilo „vyčistit náš prostor“ od příslušníků jiných národů a vytvořit etnicky čistý stát. V tomto neblahém trendu národního státu pokračujeme i dnes, když odmítáme všechny jedince, kteří nevyznávají „naše hodnoty“. Nejnovějším „ideálem“ stmelujícím náš národ je dnes obrana našeho teritoria proti imaginárním přistěhovalcům. Pokud nějaké cizince na svém území sneseme, jsou to pracovití a submisivní Vietnamci. Ovšem chováme se k nim jako ke sluhům, včetně toho, že jim většina populace automaticky tyká. Podle průzkumu Eurobarometru jsme jedním z nejméně tolerantních národů vůči národnostním i jiným menšinám. O ztrátě soudnosti svědčí i fakt, že se přes to všechno pokládáme za tolerantní národ.

Český národ nepřežil díky své věrnosti pravdě. Přežil, někdy i v klidu a s úsměvem, všechny možné režimy a vládce, protože českým mentálním dispozicím odpovídá spíš sedlák (i když třeba šelma sedlák) než kazatel a bojovník. Zápletka všech autentických – nikoli těch buditeli vymyšlených – příběhů českého národa je postavena na nutnosti hledat pro ochranu vlastní nezávislosti mocného ochránce a na traumatu ze stále se opakujícího zklamání z něj. To platí nejen o první republice a Francii, ale i o budování socialismu pod ochranou SSSR. A podobná zápletka se ukazuje na obzoru i dnes.

Nový příběh, nebo něco jiného?

Zkušenosti 20. století potvrzují, že národy založené na pohádkách jsou kořenem současného, minulého a velmi pravděpodobně i budoucího zla. Nejnovější nárůst nacionalismu po takzvané uprchlické krizi dokazuje, že to nejvíc platí o nesamozřejmých a traumatizovaných státech střední Evropy. Nechceme-li zabřednout do národnostních sporů se svými sousedy a chceme-li přežít jako samostatný, racionální a netraumatizovaný národ, je nejvyšší čas přestat věřit národně-obrozeneckým a romantickým pohádkám a zkusit nově formulovat vlastní identitu. Neznamená to samozřejmě vymyslet si jiný – pravdivější – „český“ příběh, který by byl ve větším souladu s naší historickou zkušeností. Skloubit „ideály a vědomí mravního povolání“, které požadoval Schauer, s našimi tradičními postoji a chováním prostě nejde.

Jedinou možností je opustit kulturní pojetí národa založené na příběhu, jak to třeba udělali sousední Němci, a nahradit víru v romantické národní pohádky občanským pojetím. Znamenalo by to ovšem ustavit český národ skutečně na věrnosti sdíleným hodnotám – tak jak je ustaven například americký národ. A z politického hlediska pak na příslušnosti k nějakému „vyššímu celku“, uznávajícímu stejné hodnoty, ať už by to byla Evropa či jiná obecnější konstrukce, jako je myšlenka nějaké paralelní polis ve smyslu Jana Patočky. Je to úkol pro celou jednu generaci – a dnešní celoevropská nostalgie po pohádkách o soudržných národech ohrožených uprchlíky ukazuje, že je to nesnadný úkol i pro generace současné, obtížně se sjednocující Evropy.

Autor je novinář, moderátor a spisovatel.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image