Foto Žofka, Creative Commons (CC BY-SA 3.0)
Před několika lety jsme s jednou levicovou organizací vytvořili fanzin o (ne)dostupnosti bydlení. Bylo to v době, kdy sousloví „krize bydlení“ ještě nebylo běžnou součástí článků a diskuzí v mainstreamových médiích. Texty v zinu se věnovaly spíš žalostné situaci ve vyloučených lokalitách severních Čech. Hledali jsme tehdy inspiraci ve vídeňském modelu sociálního bydlení nebo jsme nakousávali alternativy v podobě squatů a komunitních či autonomních center. Úplně jsme vynechali reflexi své vlastní situace, tedy situace mladých studujících lidí z velkoměsta nekonečných možností, jakým Praha byla. V tu dobu se ještě problém nedostupnosti bydlení nezdál být naším problémem: bojovali jsme za jiné, ale vlastně už jsme trošku cítili, že se víří prach cen nájmů i kolem nás. To se následně potvrdilo. Praha byla čím dál tím hezčí, kreativnější, barevnější, „kavárenštější“, ale současně i nedostupnější.
Zákon, který neprošel
Situace se od té doby změnila. Bydlení v Praze je dnes nedostupné pro většinu příjmových skupin. Zákon o sociálním bydlení se ani po mnohaleté obdivuhodné aktivitě skupiny expertů z Platformy pro sociální bydlení nepodařilo prosadit. O bydlení se přitom píše a mluví na všech frontách. Už víme, že krizi nevyřeší zrychlení stavebního řízení a že cestou není zjednodušení stavebních procesů ani uvolnění rukou developerů, ale především regulace trhu, rozšiřování městských a státních bytových fondů a aktivní tlak na to, aby byl co nejdříve prosazen zákon o sociálním bydlení. Zahájení tohoto projektu – tedy „zákona o bydlení pro socky“ (jak jej nazývají někteří pravicově smýšlející spoluobčané) – je důležitým mezníkem, zvlášť když si uvědomíme, že takovou „sockou“ se můžeme v některé z životních etap stát i my, naši prarodiče, rodiče nebo naše děti.
Bavit se o řešení bytové krize vyžaduje odvahu a snahu opustit omílání devadesátkových manter a vyvolávání ducha ruky volného trhu.
Jedním z článků ve zmíněném zinu byl i mikroesej kultovního dystopického spisovatele Kurta Vonneguta z roku 1997 nazvaný „Prcám komunismus“, v němž americký prozaik v několika odstavcích zcela přesně pojmenoval a předznamenal „uvízlost“ debaty, v níž je absolutně jakákoliv alternativa k volnému trhu a růstu kapitálu onálepkována „komunismem“ a tím diskuze končí. Vonnegut v eseji mj. píše: „Samozřejmě chápu, proč se dnes a možná navěky budou lidé od pojmu komunismus distancovat. Je to přirozená reakce na krutost a tupost sovětských diktátorů.“ Následně ale také dodává, že pro něj a jeho generaci pojem komunismus neznamenal nic víc než alternativu k hazardní ruletě hráčů z Wall Street.
Gulagy s pirátskou vlaječkou
Při sledování aktuální diskuze o bydlení, ve které byli středoví liberálové z Pirátů označeni za komunisty jen proto, že si dovolili navrhnout kontrolou elektroměrů zjistit, kolik prázdných domů se aktuálně nachází v hlavním městě, aby se situace dala analyzovat, jsem si na drahého Kurta nemohl nevzpomenout. Morální panika se šíří pravicovými kruhy, twitterové účty členek ODS předznamenávají příchod nových gulagů s pirátskou vlaječkou, papoušek na rameni Jacka Sparrowa vyje hrozivě na měsíc: „KOMUNISMŮŮŮŮS!“ Zkusme si teď představit, že by Piráti navrhli něco skutečně komunistického. Jak by na to v tu chvíli reagovala pravice? Vybuchovaly by twitterové účty? Šlo by se do ulic?
Diskuze je přitom zaseknutá především vlivem ideologických brýlí na očích těch, kteří tak rádi domněle bojují s rudou ideologií svých nepřátel. Kvůli tomuto ideologickému vidění se nebavíme se o faktech, o reálných situacích, ale o tom, co antikomunistům situace implikuje a jaké asociace v nich vyvolává. Roli v tom hraje uměle vytvářený strach a do ruda zabarvené emoce. Debata je tím pádem nemožná. Bavit se o řešení bytové krize totiž vyžaduje odvahu a snahu opustit omílání devadesátkových manter a vyvolávání ducha ruky volného trhu. Jakmile se bojíte komunismu v podobě návrhu na sledování elektroměrů, těžko se nebudete bát přemýšlet o jiném než tržním modelu bydlení.
Problémy jazyka
Už v době vzniku našeho zinu jsme se potýkali s nemožností pojmenovávat určité věci, jevy, symptomy doby, aniž bychom se dotkli systémových problémů, a dřív nebo později jsme byli vždy označení za komunisty, kteří vlivem své neúspěšnosti a životní zahořklosti chtějí ničit jiným lidem život v kapitalismu, nejlepším z možných systémů, za který by měli generaci svých rodičů blahosklonně děkovat. Všechno je při starém. Jenže vše kolem nasvědčuje tomu, že bavit se o alternativnách ke kapitalismu a nekonečnému růstu je nejen potřebné, ale především nezbytné. Ukazuje to globální hrozba klimatického kolapsu i lokální krize bydlení. Je jen potřeba se nebát. Strašení komunismem v podání ODS nebo TOP 09 je čím dál grotesknější a jako odpověď na jakoukoliv prosociální politiku připomíná spíš vtip, který značí čím dál častější hashtag #GULAGY, objevující se na zdejších sociálních sítích.
Buďme tedy realisty a požadujme nemožné! Třeba aby žádná důležitá diskuze nesklouzla do kýčovitého házení s pojmy, které nemají nic společného s realitou ani s legitimní otázkou dostupnosti bydlení. Pravicové strany totiž svou aktivitou žádným způsobem nechrání obyčejné lidi před „pirátsko-komunistickým“ útlakem, ale především legitimizují spekulace a z bydlení dělají komoditu, prodávanou developery na tržnici, jako se prodává cukrová vata nebo trdelník.
Autor žije v obecním bytě.