Foto New Statesman
Momentálně v anglicky mluvícím světě asi neexistuje literární médium, které by alespoň jednou týdně nezmínilo největší objev posledních dvou let, irskou spisovatelku Sally Rooney. Její román Normální lidi z loňského září se stal absolutní senzací britské literární sezóny. Dostal se do širší nominace loňské Man Booker Prize a v Irsku se stal knihou roku. Už v roce 2017 navíc vydala Rooney svůj debut Rozhovory s přáteli, jehož čtenářský úspěch byl také ohromný. A aby toho nebylo málo, autorka momentálně Normální lidi upravuje pro televizní adaptaci britské BBC. Osmadvacetiletá Rooney přitom teprve před nedávnem dokončila studium anglické literatury na dublinské Trinity College. Přestože ji její vydavatel, prestižní londýnské nakladatelství Faber & Faber, označuje za „Salingera pro snapchatovou generaci“, mnohem výstižnější je jiná mediální zkratka: „Jane Austenová prekariátu“.
Román Sally Rooney v civilní a čtivé zkratce ukazuje, jak dva hluboce se milující jedince dokáže odcizovat jejich vnitřní svět i společenské podmínky a jak obtížně komunikovatelná individuální traumata zatěžují lidské vztahy.
Sally Rooney se ostatně ke klasické literatuře 19. století hlásí už v samotném mottu Obyčejných lidí. Knihu uvozuje citát z románu Daniel Deronda od Mary Ann Evansové, která v 19. století publikovala pod mužským pseudonymem George Eliot. V krátkém úryvku popisuje, jak intenzivní kontakt s druhým dokáže v člověku vyvolat nový typ vnímavosti vůči světu. A právě to je téma, které Rooney v románu dopodrobna zkoumá na milostném příběhu Connella a Marianne. Autorka tak do životů dnešních mileniálů částečně navrací emocionální senzitivitu literatury 19. století.
V rozhovorech nicméně Rooney zmiňuje především to, že její tvorba vychází z „kulturních podmínek, které vytvořila finanční krize“. Na finanční krizi z roku 2008 v obou svých románech odkazuje často. Její rodné Irsko zasáhla nebývale silně a na dnešní mladou generaci působí jako strašák, který zcela změnil její životní očekávání. Rooney o sobě ráda mluví jako o marxistce a tvrdí, že ji její rodiče dali „klasickou socialistickou výchovu“. Snad v žádném rozhovoru neopomene zmínit své politické přesvědčení, svůj kritický postoj ke kapitalismu a paralyzující strach, který má z blížící se ekologické krize. Tyto impulzy však v jejích románech netvoří nějakou údernou politickou linii. Politická rovina je v nich vystavěná subtilně jako neviditelný rámec.
Třída a gender v každodenním životě
Příběh Normal People se odehrává v malém severoirském městečku Carricklea a líčí komplikovaný milostný vztah mezi extrémně inteligentní a trochu asociální Marianne a pohledným, oblíbeným, ale stydlivým a bojácným Connellem. Connellova matka pracuje jako uklízečka v prostorném domě Marianniny rodiny. Connell hraje v útoku školního fotbalového mužstva, spolužáci ho uznávají a spolužačky s ním chtějí jít na rande. Marianne je naopak outsiderka středoškolského kolektivu. Nikdo nezpochybňuje její inteligenci, ale do konverzace s ní se spolužáci nehrnou a kluci ji mají za ošklivé káčátko. Connell jejich vztah před okolím až obsesivně tají a bojí se společenského faux pas, kdyby vyšlo najevo, že má něco „s tou Marianne“. Connellovy obavy ale pramení spíš z jeho neurotické a křehké osobnosti, než z toho, že by prozrazení jejich vztahu mohlo skutečně způsobit nějaký skandál. Rooney dokonale vystihuje mechanismy vztahů v teenagerských kolektivech – jejich absurdní fatálnost a neskutečnou intenzitu, které se s odstupem času jeví groteskně, ale v prožívané chvíli jsou zcela reálné. Connellův postoj nám navíc ukazuje, že sociálním tlakům často podléhají spíše chlapci. Nezávislost, vyloučení z kolektivu a z velké části také její gender přinášejí Marianne paradoxně mnohem větší svobodu.
Genialita románu se ukáže především v momentu, kdy se oba středoškoláci ocitnou na dublinské univerzitě Trinity College a jejich společenské role se zcela obrátí. Zatímco bohatá, extrémně inteligentní a vzdělaná Marianne byla na malém městečku za outsiderku, najednou je mezi svými – bohatými, vzdělanými studenty z vyšších vrstev. Roli outsidera si teď naopak vyslouží Connell, který už nemusí bojovat jen se svým ostychem, ale také se sociálním postavením, které jeho noví spolužáci okamžitě vyčtou z jeho chování i způsobu oblékání.
V souvislosti s knihou Normální lidi se zmiňují taková jména současné literatury jako Karl Ove Knausgård, Elena Ferrante nebo Ben Lerner. Stejně jako Ferrante píše i Rooney strohým jazykem, který dokáže na malém prostoru kondenzovat více významových vrstev, aniž by se její psaní rozplývalo v nesrozumitelné enigmatičnosti. A podobně jako italská literární celebrita se i Rooney pouští na území milostné literatury, aniž by své knihy připravovala o přesahy, které vztah Marianne a Connella zasazují do sofistikovaných situací, v nichž se přirozeně a plasticky vyjevují třídní a genderové aspekty života v současné společnosti. S Knausgårdem zase Rooney spojuje zájem o obyčejné, neheroické postavy. Connell ani Marianne nejsou lidmi žijícími na okraji společnosti, jak je má ve zvyku vykreslovat britská sociálně-kritická tradice. Jejich životy nejsou v ničem výjimečné, jsou to „normální lidi“. Přesto je v průběhu děje jejich normalita neustále zpochybňována. Stát se normálními lidmi – lidmi bez vnitřních běsů, netrpícími depresemi – je sice jejich cílem, ale úplně se jim to nedaří.
Nevšedně normální svět
S Karlem Ove Knausgårdem, Benem Lernerem a částečně i Elenou Ferrante pojí Rooney také nový přístup k literárnímu realismu. Jejich prózy jsou sice zcela ponořené v realitě současného světa, zároveň ale své příběhy radikálně prohlubují směrem k psychologii postav. Skvěle vystavěné a pronikavé analýzy emocionálních a intelektuálních stavů dodávají jejich knihám rozměr, který může uměleckému dílu skutečně dát snad jen literatura.
Kouzlo románu Normální lidi asi nejlépe demonstruje scéna, po níž se cesty Connella a Marianne na delší dobu rozejdou. Connell nemá dostatek peněz na to, aby mohl strávit univerzitní prázdniny v Dublinu: buď se tedy na prázdniny vrátí do rodného městečka, nebo požádá Marianne, jestli by u ní nemohl pár měsíců bydlet. Jejich rozhovor na toto téma je však naprostou katastrofou. V životě Marianne nehrají peníze takřka žádnou roli, a tak Connellovy nepřímé prosby nepochopí a má za to, že se s ní chce rozejít. Connell se ji zase neodváží zcela otevřeně požádat o pomoc, protože je to v jeho očích ponižující. Tato nová citlivost k některým aspektům lidské komunikace je v románu skutečně odzbrojující.
Z tematizování nových technologií v literatuře už se stalo pomalu klišé. Málokterý autor dnes do svého dílka nevloží alespoň jednu chatovou konverzaci. Jen málokdo ale dokáže s literárním potenciálem komunikace na sociálních sítích pracovat tak zajímavě jako Rooney. Nejedná se však o nějaký formální experiment, digitální komunikace zcela přirozeně ovlivňuje každodennost jejích postav, aniž by musela na čtenáře pomrkávat a upozorňovat je na trendy tematiku. Chaty na sociálních platformách rozšiřují v jejích románech lidskou komunikaci o nové dimenze. Skutečná dramata se totiž neodehrávají jen v samotných dialozích, ale často v pauzách, kdy se postavy snaží rozluštit, co jim druhá osoba ve skutečnosti říká. Online rozhovory jsou zdrojem celé řady nedorozumění, ale také mnohem hlubšího přemýšlení o komunikaci samotné. Tuto novou citlivost k jazyku postavy přenášejí i do komunikace z očí do očí a neúnavně analyzují zámlky, řeč těla i tón, jímž ostatní hovoří.
Román Sally Rooney v civilní a čtivé zkratce ukazuje, jak dva hluboce se milující jedince dokáže odcizovat jejich vnitřní svět i společenské podmínky a jak obtížně komunikovatelná individuální traumata zatěžují lidské vztahy. I když se Rooney brání prohlášením, že je literárním hlasem mileniálů, jsou její romány působivým vhledem do intimního života dnešních dvacátníků a třicátníků. Kniha ještě nevyšla česky, ale pusťte se do její četby, pokud umíte alespoň trochu anglicky, bez obav v originále. Krystalicky čisté věty talentované irské spisovatelky vás vtáhnou do nevšedně normálního světa a už vás nepustí.
Autor je redaktor Alarmu.