Slováci mají Čaputovou, Češi zase Sáblíkovou

Čaputová je skvělá stejně jako celé Slovensko, které ji zvolilo. Horší to bude, až evropští liberálové přestanou vyhrávat volby.

Původem slovenského premiéra už v Česku máme. Ne všichni jsou z toho nadšení, ale část Čechů na sociálních sítích by chtěla i slovenskou prezidentku. Rozdělení federace před více než pětadvaceti lety se ze zpětného pohledu ukazuje jako politická a společenská vychytávka. Máme dva hokejové týmy, dvě armády a jejich prezidentské velitele a taky dva hlasy v Evropské radě. Když vypadnou Češi v hokeji, můžeme fandit Slovákům a Martina Sáblíková patří v hospodách všem. Komu se nelíbí Miloš Zeman, může odlajkovat Ovčáčka a sledovat na sítích jenom Zuzanu Čaputovou. Na politické a sportovní fandění si s braty svoje ikony jednoduše půjčujeme. Slovák (pořád) není Polák ani Maďar. A tak se fandí přes hranice.

Čaputová je historicky první prezidentka ve visegradském prostoru, což je revoluční samo o sobě.

Každopádně je skvělé, když jednou za čas v naší části Evropy vyhraje volby někdo jiný než machističtí nacionalisté. Je jistě skvělé, když se stane hlavou státu pro změnu žena, a radostné je to i kvůli tomu, že útoky na emancipaci žen jsou součástí ideologie všemožných Trumpů po celém světě. Je skvělé, když budoucí prezidentka našeho východního souseda mluví pozitivně o právech LGBT, staví se proti rasismu a nacionalismu a chápe, že být prezidentkou všech znamená být prezidentkou i těch úplně dole a na okraji. A úplně nejlepší je, že to naštve Klause a Zemana a taky Kaczyńského a Orbána.

Další progres po Kiskovi

Mezi Čaputovou a dosluhujícím prezidentem Andrejem Kiskou existují významné rozdíly. Kiska je prototyp filantropického milionáře, který se na stará kolena rozhodl páchat dobro. Čaputová je naopak lidskoprávní právnička, která se proslavila bojem proti státním autoritám, především v souvislosti s nelegální skládkou v Pezinoku. Kiska přes svoji sluníčkářskou rétoriku zastával ve věci sňatku homosexuálů a jejich adopce dětí konzervativní pozice. Čaputová je naopak v těchto otázkách zcela jednoznačně na progresivní straně. A pak je zde vůbec nejviditelnější posun: Čaputová je historicky první prezidentka ve visegradském prostoru, což je revoluční samo o sobě.

Ve většině dalších otázek bude ale na prezidentství Kisky spíš navazovat. Není tedy jisté, jestli do slovenského politického prostoru přinese opravdu tak razantní změnu, jak si její fanoušci a voliči představují. Kiska nijak výrazně nepohnul s rozsáhlou korupcí. K vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho ženy ostatně došlo právě během jeho prezidentského mandátu, přestože následnou společenskou krizi výrazně moderoval a usměrňoval. Ani souboj s Robertem Ficem a jeho SMERem neměl jasného vítěze. Možná to vyplývá ze samotné povahy prezidentské funkce, jejíž mandát Kiskovi nedával příliš velký prostor pro radikální změny. Kiska tak sehrál pozitivní roli především jako prezident, který do slovenské veřejné debaty vnášel liberální a morální témata. Pokud tuto jeho činnost srovnáme třeba s toxickým působením Miloše Zemana u nás, určitě bychom se Slováky rádi měnili. Přinejmenším tedy ta méně početná polovina českého elektrorátu.

Proti fašismu

Čaputová se krátce po zvolení prezidentkou Slovenska vyjádřila, že slušnost nemusí být ani v politice slabost. Po nevybíravé antičaputovské kampani to bylo určitě na místě. Kandidáti nacionální a krajní pravice nicméně dostali v prvním kolem dohromady kolem 24 procent. Tento významný segment slovenské společnosti tedy nevymizel ani za Kisky a pravděpodobně ho nevymýtí ani prezidentství Čaputové. Statisíce voličů radikální pravice jsou stále hrozbou, která tentokrát sice dřímala, ale může se kdykoliv probudit k životu. Na Slovensku tak může vyhrát prezidentské volby pokroková advokátka, a přitom v nich získá přes 10 procent hlasů otevřeně neonacistický kandidát Marián Kotleba. Bude zajímavé sledovat, jak se slovenská společnost s tímto fenoménem vypořádá a jestli s ní liberální recepty Čaputové a spol. něco zmůžou. Ostatně se proslýchá, že celých 30 procent Kotlebových voličů, kteří šli k volbám v druhém kole, volilo právě Čaputovou, což je pozoruhodně vysoké číslo.

Pokud má mít ale vítězství Čaputové jiný než symbolický smysl, bude muset v příštích parlamentních volbách uspět především jí blízká politická strana Progresivné Slovensko, jehož preference se nyní pohybují kolem sedmi procent. Na žádný velký průvan ve slovenské politice to tedy zatím nevypadá.

Prozatím je hlavní to, že vítězství Čaputové stojí proti rozmáhající se středoevropské (ale i celoevropské) antiliberální tendenci a ultrakonzervatismu. Jenže stejně jako v případě Emanuela Macrona před necelými dvěma lety se jedná především o radost, že tentokrát ještě nedošlo na to, co nikdo nechceme: vítězství fašistů s různými odstíny. Čaputová ovšem nereprezentuje sílu, která by věděla, co dělat s tím, že čtvrtina lidí na Slovensku (a podobně v západní i východní Evropě) volí politické síly inklinující k fašismu a politickému autoritářství. Jen jsme si zase na chvíli vydechli.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies