Unhappy meal: Zaměstnanci amerických fastfoodů bojují za konec levné práce

Odvětví fastfoodů bylo donedávna považováno za imunní vůči odborářské aktivitě. Dnes jejich zaměstnanci bojují za vyšší minimální mzdy, konec nespravedlivých vyhazovů nebo regulaci pracovních rozpisů.

Pracovat ve fastfoodu má v USA pověst něčeho dočasného, případně je tato práce vnímaná jako záležitost pro teenagery vstupující na trh práce. Ani jedno z toho už přitom dávno neplatí. Navzdory mýtu o „první drsné práci“, která teenagery vycepuje k vyšším cílům, jsou zaměstnanci amerických fastfoodů čím dál starší. I když leckdo začíná v těchto podnicích pracovat s vidinou dočasného řešení a celý sektor má stále vysoké procento fluktuace zaměstnanců, často tu zaměstnanci zůstávají mnohem déle, než plánovali. Není tedy příliš divu, že v posledních několika letech hlasitěji protestují.

Zkažené plody vlastní práce

Americký komentátor Thomas Frank popisuje jeden takový protest ve svém článku Domov Whopperu. Thomas v roce 2013 navštívil Hillsborough Road v severokarolínském Durhamu. Na nepříliš dlouhém úseku ulice tu sídlí přes deset konkurenčních fastfoodů. Jejich zaměstnanci na tomto symbolickém místě protestovali proti nuzným pracovním podmínkám, především proti nízkým platům. Severní Karolína je státem s nejnižší mírou členství v odborech v celých USA.

Dlouhá léta nespokojení zaměstnanci fastfoodů slýchali, že pokud by požadovali příliš vysoké platy, budou nahrazeni roboty. První úspěchy protestů ale ukazují, že hrozba není zas tak reálná.

S organizací protestu pomáhal prezident zdejší pobočky Národní asociace etnických menšin (NAACP) reverend William Barber II. Zaměstnanci fastfoodů by podle něj měli mít právo „užívat plodů své práce“, což podle něj současný stav neumožňuje. „Jsem tu, abych vám řekl, že plody vaší práce jsou zkažené. Jsou zkažené, když můžete pracovat v Kentucky Fried Chicken a v podstatě si nemůžete dovolit kuře, které tu servírujete. Jsou zkažené, když svou prací plníte žaludky jiných lidí, ale stěží nasytíte vlastní rodinu.“

Zaměstnanci fastfoodů patří k těm nejodíranějším pracovníkům v USA. Mnoho z nich pracuje za minimální mzdu, která na federální úrovni momentálně činí sedm a čtvrt dolaru na hodinu. Řada států ji má sice dobrovolně vyšší, málokde ale převyšuje částku deseti dolarů. Mnozí z těch, kteří smaží hranolky pro celou Ameriku, jsou paradoxně existenčně závislí na federálních programech potravinových lístků.Když skandují ,We can’t survive on seven twenty-five!(Nemůžeme přežít za 7,25), myslí to naprosto doslovně. Nedokáží vyžít s minimální mzdou a nedokázali byste to ani vy,“ psal Frank v roce 2013. Životní náklady od té doby každoročně stoupaly alespoň o procento či dvě. Federální minimální mzda se přitom za poslední dekádu nepohnula ani o cent.

Jídlo pro dvě pětiny Američanů

Zmíněný severokarolínský protest byl součástí širší vlny hnutí Fight for $ 15, které usiluje (hlavně) o zvýšení federální minimální mzdy na více než dvojnásobek. Pracovníci fastfoodů jsou jeho integrální součástí. V posledních letech začínají slavit úspěchy. Stát New York slíbil navýšit minimální mzdu právě na 15 dolarů pro většinu svého obyvatelstva. Společnost McDonald’s na konci března slíbila, že přestane lobbovat proti zvýšení federální mzdy – i když kritici společnosti tvrdí, že šlo o laciný marketingový tah. Nutno podotknout, že současná vítězství nestojí nutně na činnosti odborů. Mnozí zaměstnanci fastfoodů naopak teprve bojují za práva odbory založit beze strachu, že se dočkají postihu ze strany vedení.

Nechme pro teď stranou starosti o zdraví jednotlivce i celé planety, což jsou u fastfoodového průmyslu pochopitelně velká témata. Přes veškeré výhrady se loni ve fastfoodech denně stravovaly téměř dvě pětiny Američanů každý den a na americké poměry velmi levně. Tyto řetězce jsou ve své misi nakrmit půlku Ameriky zkrátka ďábelsky efektivní. Část z toho je byznysová mytologie, ale zakládá se na zrnku pravdy. Snahy o pár vteřin rychleji rozmrazit mleté hovězí nebo úsporněji nakrájet rajče mohou působit malicherně až komicky. Větší problém je, když tato honba za snižování nákladů semílá i zaměstnance.

O půl dolaru dražší Big Mac

Navýšení mzdy by přitom řetězce až tolik nestálo. Alespoň to tvrdí několik let stará studie profesorky Jeannette Wicks-Lim z Massachusettské univerzity v Amherstu. Na základě analýzy fastfoodového průmyslu vypracovala čtyřletý plán postupného zvedání minimální mzdy právě na 15 dolarů. Podle Wicks-Lim by zdvojnásobení minimální mzdy řetězce pocítily každoročním nárůstem cen o pouhá tři procenta. Big Mac s průměrnou cenou 4,50 dolarů by se během čtyř let zdražil přibližně na 5 dolarů a korporace by přitom nemusely ukrojit ani cent ze svých zisků. Podle studie by v kontextu návyků zákazníků nedošlo ani k výraznému snížení prodejů vlivem zvýšené ceny.

Dlouhá léta nespokojení zaměstnanci fastfoodů slýchali, že pokud by požadovali příliš vysoké platy, budou nahrazeni roboty. Ostatně postupující automatizace si můžete všimnout už i v tuzemských fastfoodech, především v podobě samoobslužných kas. Nedávné úspěchy například newyorských zaměstnanců fastfoodů ale ukazují, že hrozby automatizací nejsou tak reálné, jak se mohlo zdát. Ať už jsou to stávky učitelů nebo doleva se posouvající Demokratická strana, nápady, které se v americké politice ještě před pár lety zdály nemyslitelné, se najednou dostávají do mainstreamu. Kontext se proměnil, fastfoodové protesty neprobíhají ve vakuu a jejich naděje na úspěch jsou tak daleko větší.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies