V Súdánu padl diktátor. Je co slavit?

Padl diktátor Umar al-Bašír. Je to dobrá zpráva. Už jen proto, že se tak o více než čtvrt roku trvajících masových demonstracích v Súdánu, které jeho pádu předcházely, konečně z médií dozví i český občan. Až doteď se totiž jakékoli kusé zprávičky v českých médiích nesly v duchu letmé informace o vzdálené zemi, o které toho moc nevíme a která u nás beztak nezajímá nikoho jiného než archeology. Abychom ale nebyli na české novináře tak přísní: revoluce, která právě proběhla v Súdánu, byla po celou dobu trvání na okraji zájmu veškerých světových médií. Zřejmě únava z regionu, jehož „arabské jaro“ světu v roce 2011 slibovalo novou vlnu demokratizace, jaká potkala v roce 1989 východní Evropu, ale ta se nakonec nekonala a jako by potvrdila přetrvávající názor, že Arabové, potažmo Afričané zkrátka nejsou na demokracii zralí.

Umar al-Bašír je od roku 2009 stíhán Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu za zločiny proti lidskosti ve válce, kterou vedl proti vlastnímu obyvatelstvu v Dárfúru.

Relativní nezájem byl ale zarážející hlavně s přihlédnutím k tomu, o co v Súdánu nyní šlo a jaká možná rizika současné protesty znamenaly. Právě rezignující Umar al-Bašír si svou mocí a ochotou sáhnout k veškerým prostředkům, aby potlačil opozici, nezadal s politiky typu Recepa Tayyipa Erdoğana v Turecku nebo Bašára Asada v Sýrii. Vzhledem k tomu, že od nabytí nezávislosti roku 1956 Súdán téměř nepřetržitě vede války proti vlastním občanům v různých koutech země, je jeho armáda po zuby vyzbrojená a v posledních měsících hrozilo, že se poklidné protesty, které se nedařilo potlačit za použití konvenčních represivních prostředků, zvrátí v krvavou a nepřehlednou občanskou válku, podobnou té v Sýrii. To se ale (zatím) nestalo, a proto je dnes důvod k opatrné oslavě.

Paranoia se autokratům vyplatí

Proč opatrné? K Bašírovu odchodu sice dochází v kontextu neutuchajících demonstrací nejen v hlavním městě Chartúmu a řadě dalších měst po celém Súdánu, nicméně i tak se odehrává především na pozadí rozkolu uvnitř vládnoucí elity, kterou reprezentuje Bašírova Národní kongresová strana a armáda, o kterou se režim již od převratu v roce 1989 opírá. Podle všeho se zdá, že byl diktátor uvržen do domácího vězení a donucen odstoupit právě z popudu části svého vlastního establishmentu a alespoň v nadcházejících dnech zůstane nejasné, kdo nyní drží v rukou moc a za jakých podmínek. Však jsou to zpravidla diktátorovi nejbližší spolupracovníci, kdo pro každý režim představují hlavní riziko. Pod rouškou loajality se mezi nimi totiž vždy najde dost těch, kteří jen čekají na vhodnou příležitost, aby se sami chopili otěží. Proto se také autokratům vyplatí být paranoidní, mají to svým způsobem v popisu práce.

Vlna protestů, která se vzedmula na sklonku loňského roku v důsledku stále se zhoršující ekonomické situace v zemi, se zdá být dobrou příležitostí k převzetí moci. Zatím se tedy podle všeho nejedná o revoluci v pravém slova smyslu, nýbrž o výměnu „generálů“ v rámci jednoho režimu. Ostatně muž, který jménem armády ve čtvrtek vydal prohlášení o sesazení al-Bašíra a nastolení přechodného dvouletého vojenského období, je stávající ministr obrany Avád Mohamed Ahmed Ibn Auf, který byl svého času jako hlava vojenské rozvědky zodpovědný za potlačování vzpoury v západní provincii Dárfúr. Lidé v ulicích tento výsledek odmítají a nadcházející dny ukážou, jestli protesty budou pokračovat a krize v Súdánu nabude nových dimenzí. Podobný scénář se odehrál v roce 2017 v Zimbabwe, kde byl k odchodu po 37 letech u moci přinucen Robert Mugabe. Mugabeho v prezidentském křesle nenahradil nikdo jiný než jeho někdejší pravá ruka a viceprezident Emmerson Mnangagwa, který se měl během kontroverzních voleb v roce 2008 podílet na krvavém potlačování opozice. Kdybychom tehdy jako většina zahraničních pozorovatelů nejen slavili odchod Mugabeho, ale také chápali jeho kontext a profil jeho nástupce, pak bychom se nedivili, že něco málo přes rok po tomto palácovém převratu vyšli obyvatelé Zimbabwané opět do ulic – a protesty byly krvavě potlačeny. Ostatně ani příběh Egypta se od těchto parametrů od roku 2011 také výrazně neodchyluje.

Ani revoluce, při kterých dochází ke skutečné výměně moci (tzn. předání moci jednou skupinou do rukou nové, do té doby potlačované skupiny), se z historického pohledu často neukázaly pro řadového občana jako spásné. Novodobé dějiny zemí afrického kontinentu jsou plné příběhů o revolucionářích, kteří bojovali za demokracii a prosperitu své země, nicméně u moci se z nich stali autokraté podobní těm, které sesadili či nahradili. Kromě výše zmiňovaného Roberta Mugabeho můžeme vzpomenout třeba ugandského prezidenta Yoweriho Museveniho či jihosúdánského prezidenta Salvu Kiira. V této souvislosti mi před několika lety jeden súdánský kamarád vysvětlil, proč Bašír nadále vítězil ve volbách: každý, kdo chce být u moci, tam prý chce být především za tím účelem, aby se ze státní kasy obohatil – čili každý, kdo se nově ujme vedení státu, ho musí nejprve náležitě rozkrást. Proto je lepší ponechat si tam Bašíra a jeho blízké, kteří se už na úkor státu obohatili dost, a neměli tedy potřebu ho tunelovat dál. Za tímto bezpochyby cynickým humorem je ovšem řádný kus historické pravdy.

Je dobře, že Bašír zažil vlastní pád

V neposlední řadě je nutné neupadat do zjednodušujících představ o dobrém, demokratickém lidu, který po desetiletích útlaku konečně povstal proti nenáviděnému diktátorovi. Ač je dnes v módě vnímat masové protesty v ulicích jako spontánní vox populi, faktem zůstává, že protesty musí někdo rozdmýchat, organizovat a finančně podporovat, zvlášť pokud trvají bez přestání déle než čtvrt roku, jako tomu bylo v Súdánu. Ač je nepochybné, že mnoho lidí vešlo do ulic kvůli únavě ze starého režimu, kterému ekonomika kolabovala pod rukama, zatím nevíme, jaké politické síly budou chtít tohoto historického okamžiku využít k ukrojení moci. Jak navíc po dobu protestů zaznívalo na sociálních sítích v komentářích od občanů dnes již nezávislého Jižního Súdánu, který se od Súdánu odtrhl po vleklé a brutální válce v roce 2011, vidíme dnes v ulicích súdánských měst ten samý lid, který mlčel, když Bašírova vláda masakrovala obyvatelstvo během válek vedených prakticky ve všech koutech země – tedy nejen v Jižním Súdánu, ale i v západní provincii Dárfúr či v jižních provinciích Modrý Nil a Jižní Kordofán.

Ale stejně – alespoň pro dnešek má smysl trochu se radovat. Umar al-Bašír je od roku 2009 stíhán Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu za zločiny proti lidskosti ve válce v Dárfúru. Přestože je celkem jisté, že neodstoupil bez toho, aby mu někde daleko od Haagu byl zajištěn pohodlný azyl, má na rukou krev milionů lidí a je dobře, že zažil svůj vlastní pád.

Autorka je doktorandkou politologie na univerzitě v Cambridgi a specializuje se na africkou politiku.