Foto Chad J. McNeeley, U.S. Navy
Joe Biden, který sloužil jako viceprezident Baracka Obamy, se evidentně chystá kandidovat na prezidenta. O jeho kampani se spekulovalo už v roce 2016 a někteří komentátoři dodnes litují, že proti Trumpovi nestál právě on. Jestli by měl „švihlý strýček“ Biden v roce 2016 větší šance se nikdy nedozvíme, protože nakonec nekandidoval. Letos Biden ještě ani oficiálně nezahájil kampaň a už média propírají jeho první skandál. Bývalý viceprezident totiž velmi často, kulantně řečeno, narušuje osobní prostor žen ve svém okolí. A nejen žen. Nepodléhejte ale iluzi, že by bez aktuální kauzy Biden nebyl mizerný kandidát.
Biden se snažil kandidovat víckrát, než kolikrát Jimmy Carter jedl buráky. A pokaždé se ukázal nějaký nový důvod, proč je nevolitelný
Kompilace videí, ve kterých „Creepy Joe“ trochu příliš osahává jednoho člověka za druhým, kolují po internetu už od inaugurace v roce 2009. Po odchodu z Bílého domu asi nikomu Biden nestál příliš za pozornost. Mezitím svět proměnilo hnutí MeToo a teď, když je nad slunce jasné, že Biden bude opravdu kandidovat, je logickým terčem. Demokraté můžou těžko několik let pranýřovat prezidenta Trumpa z liberálně feministických pozic a pak něco podobného u svého potenciálního kandidáta přejít.
Lehkovážně nezvládnutý skandál
V americké politice vám může máloco tak nakopnout kampaň, jako dobře zvládnutý skandál. Bill Clinton by mohl vyprávět. Bidenovi se nic takového zatím nedaří. Trumpa samotného jeho vlastní pověst příliš nerozrušuje a na Bidenovu kauzu na Twitteru reagoval videem, které je, nedá se svítit, celkem komické. Nebyl však zdaleka jediný, komu přišla Bidenova omluva k smíchu. Bývalý viceprezident pak v pátek ve svém prvním veřejném vystoupení poté, co většina amerických médií minulý týden věnovala jeho skandálu hodně prostoru, o kauze vtipkoval. Hned o dvou lidech, které na podiu objal, řekl za smíchu plného sálu svazu elektrikářů, že mu povolili na ně sahat. Následně pro novináře prohlásil, že se v podstatě za nic neomlouvá.
WELCOME BACK JOE! pic.twitter.com/b2NbBSX3sx
— Donald J. Trump (@realDonaldTrump) April 4, 2019
„Biden se snažil kandidovat víckrát, než kolikrát Jimmy Carter jedl buráky. A pokaždé se ukázal nějaký nový důvod, proč je nevolitelný,“ shrnul v lednu své pocity politolog Corey Robin s narážkou na bývalého prezidenta Cartera, který vyrůstal na burákové farmě. Robin měl bezpochyby na mysli především dvě oficiální kampaně Joea Bidena z let 1988 a 2008. Ta první skončila, když se ukázalo, že Biden bez skrupulí okopíroval část projevu šéfa britských labouristů Neila Kinnocka. Ta druhá skončila málem dříve, než začala, když Biden v rozhovoru pro New York Observer kontroverzně označil Baracka Obamu za „čistého Afroameričana“. Biden má dlouhodobě reputaci někoho, kdo rychleji a víc mluví, než myslí. Paradoxně ho zachránil právě Obama, kterému se v roce 2008 hodil Bidenův politický profil na vyvážení jeho vlastní kandidátky.
Historie se teď, zdá se, opakuje potřetí. Ale i kdyby se ale Bidenovi nakonec podařilo skandál setřást, nedělalo by to z něj dobrého kandidáta. „Jsem nejprogresivnější ze všech lidí, co možná budou kandidovat na prezidenta,“ chvástal se před několika týdny. Momentálně se Biden stále těší oblibě díky vazbě na stále velmi oblíbeného prezidenta Obamu. Politická historie jeho samotného je ale daleko pošramocenější, než by si bývalý viceprezident přál. Joe Biden se do senátu dostal už v roce 1973 a má za svou politickou kariéru už pořádně másla na hlavě. Byl hlasitým protivníkem takzvaného „busingu“ – opatření, které mělo pomoci desegregovat americké školy. Vymezoval se vůči rozhodnutí nejvyššího soudu v případu Roe versus Wade, které v podstatě v USA zlegalizovalo potraty. Podporoval vybudování deportačního aparátu, proti němuž se v současnosti demokraté důrazně ohrazují.
Drogy + zločin + banky = Biden
Od osmdesátých let dále se z Bidena stal velký bojovník za zpřísňování trestního práva a podporoval jeden drsný zákon za druhým. Nechtěl, aby demokraté přenechali rétoriku „práva a pořádku“ republikánům. Ke svému přístupu se hrdě hlásil. „Když lidé slyší slova drogy a zločin, chci, aby si řekli Joe Biden,“ prohlásil v kostrbatém výroku. Právě podpora trestněprávní reformy z roku 1994 poškodila v minulých prezidentských volbách Hillary Clinton. Biden takových zpřísnění podporoval hned několik.
Pak jsou tu Bidenovy vazby na bankovní sektor, které vyplývají především z toho, že v senátu zastupuje stát Delaware, který je s nízkými daněmi ideálním sídlem pro různé korporace, včetně těch finančních. Proto Biden na přelomu tisíciletí silně lobboval za zákon, který značně ztížil možnosti vyhlášení osobního bankrotu. Jeho senátorský kolega Chris Dodd (který není žádný radikál) zákon kritizoval jako jeden z nejhorších zákonů všech dob. „Jeho činorodá práce v zájmu společností vydávajících kreditní karty mu přinesla náklonnost bankovního sektoru a ochránila ho před výraznými vyzyvateli,“ hodnotila v té době Elizabeth Warren, nyní senátorka, které bude pravděpodobně Biden čelit v demokratických primárkách.
Od Iráku do krize
Ani tím výčet Bidenových hříchů nekončí. V roce 1999 hlasoval pro zrušení Glassova-Steagallova zákona, který odděloval aktivity komerčních a investičních bank. Dnes je na tuto deregulaci nahlíženo jako na jeden ze stěžejních kroků, který přispěl k finanční krizi 2007–2008. Paradoxně tak pomohl Bidenovi k postu viceprezidenta; bez finanční krize by měl Barack Obama cestu do Bílého domu obtížnější. Podobný případ je jeho hlasování pro invazi do Iráku, o kterém později prohlásil, že by to udělal znova. „Do Iráku jsme vkročili příliš brzy, nerozhodně a bez pořádného plánu,“ říkal ještě v roce 2005.
Ve svém vyčerpávajícím textu pro Harpers popisuje britskoamerický novinář Andrew Cockburn Bidena jako „velekněze doktríny, podle které jsou naše legislativní problémy pouhými povrchovými neshodami spíše než zásadovými neshodami“. Cockburn, který o americké politice píše dlouhé dekády, na stránkách Harpers demytizuje Bidenovu proslulou ochotu spolupracovat se svými ideovými protivníky. Snaha dosáhnout politického kompromisu je jedna věc, ale aktivní přátelství se segregacionisty, jako byli senátoři Jesse Helms a Strom Thurmond, je něco úplně jiného – obzvláště ve světle výše zmíněných ústupků.
Cockburnův článek vykresluje Bidena jako sebestředného politika, jehož ambice překonává leda tak jeho lenost a nedisciplinovanost. V tom se Cockburn ostatně shoduje s Jeffem Connaughtonem. Tento bývalý Bidenův poradce zažil během počátku Obamova prezidentství velkou deziluzi z Washingtonu. O svém zklamání napsal v roce 2012 knihu The Payoff: Why Wall Street Always Wins a viceprezident z ní opravdu nevychází lichotivě. „Biden se zajímá jen o sebe a o to stát se prezidentem,“ říká v Payoff Bidenův nejmenovaný dlouholetý poradce.
Je to jenom několik let, co byli američtí liberálové schopni s úsměvem oslavovat žoviálního Bidena a zároveň být opatrně znepokojeni jeho haptickými sklony. Může být snadné a svým způsobem lákavé utopit se v zapomnětlivé nostalgii po obamovské éře. Jakkoli se evidentně bývalý viceprezident bude snažit přesvědčit Ameriku o opaku, doba se změnila, Joe Biden ne. A o narušování osobního prostoru vlastně vůbec nejde.
Autor je publicista a redaktor Radia Wave.