Vracejí se devadesátá léta?

Útok na poslance Dominika Feriho nám vedle vzpomínky na počátek devadesátých let ukazuje, co všechno může být vydáváno za místní tradici.

Na počátek devadesátých let mnozí vzpomínají jako na období téměř bezbřehé svobody, kdy bylo možné takřka cokoli. Řada lidí si ho ale také pamatuje jako dobu, kdy každý týden docházelo ze strany rasistických skinheads (teprve později jsme zjistili, že existují i skinheadi, kteří rasisté nejsou) k rasově motivovanému násilí na ulicích, k němuž se policie stavěla zády, případně ho vyšetřovala jen velmi laxně. Toto období skončilo, alespoň v hlavním městě, během roku 1992. Nedělní útok na Dominika Feriho jako by nás do oněch časů v některých ohledech vracel – zejména kvůli zatím ne zcela vyjasněnému podezření z rasového motivu, který dozorující státní zástupce vcelku šmahem odmítl. Z celé situace toho ale můžeme vyčíst podstatně víc.

Co se vlastně stalo? I to je poměrně zajímavé. Přestože se událost odehrála před mnoha svědky, po debatách na sociálních sítích, do kterých se vrhali jak příznivci, tak zejména odpůrci nejmladšího poslance, se zdá, že najednou není nic jasné. Jako bychom tu ve zmenšené podobě viděli celou současnou situaci na mediální, potažmo veřejné scéně, která působí, že není čeho se chytit a všechny jistoty ztratily svou pevnost. Přitom ale stačí jen trochu soustředěně číst a zamlžený obraz se opět rozjasní.

Dvojí metr

Podle zatím dostupných informací byl Dominik Feri napaden na koštu vína v jihomoravských Boršicích. Útočníkem byl mladý, loni promovaný lékař, který měl Feriho napadnout poté, co se dotazem ujistil, zda jde skutečně o Dominika Feriho. Jiná komunikace útoku nepředcházela. Do následné rvačky se zapojili na jedné straně Feriho přátelé, na straně druhé otec útočníka. Napadený utrpěl otřes mozku a tržnou ránu na zádech, patrně důsledek pádu na nějaký ostrý předmět, nikoli rány nožem, jak se v médiích objevilo krátce po útoku.

Skutečně je Morava natolik atypická, že můžeme hospodskou rvačku pokládat za lokální rituál, který si zaslouží rezignaci na výkon spravedlnosti? A přišlo by nám to stejně adekvátní třeba v případě domácího násilí?

Další informace již tak jasné nejsou. Podle útočníků byla důvodem k útoku Feriho facebooková komunikace. Problém je, že Dominik Feri se poslední rok na Facebooku v podstatě nevyskytuje a svou aktivitu přesunul na Instagram. Stejně nejasná je situace ohledně rasového motivu. I tato informace se objevila záhy po zveřejnění. Sám napadený ale od začátku uváděl, že nic podobného neslyšel, protože byl v šoku. Postupně se ale ukázalo, že výrok o „negrech“ zaslechl jeden z Feriho kolegů a uvedl ho i do protokolu. V tomto okamžiku se z „nevinné hospodské rvačky“ stává cosi o poznání temnějšího. Uvidíme, zda se motiv potvrdí, ale i kdyby se to nestalo, je celkem očividné, že důvodem k napadení bylo politické angažmá Dominika Feriho. Jeho názory, chtělo by se říci – kdyby ti, kteří nyní napadení Feriho schvalují, sami často neprotestovali proti „umlčování jiného názoru“. Dvojí metr? Ale jděte, určitě ne.

Problematickým se v této situaci stává hlavně přístup státního zástupce, který rasový motiv zcela vyloučil ještě před ukončením vyšetřování a přiklání se k tvrzení útočníka. To je přesně moment, který devadesátá léta připomíná, byť kulisy jsou již naštěstí velmi odlišné – například i v tom, že se celý případ od neděle intenzivně probírá na sociálních sítích, přičemž o úsměvné momenty v této debatě skutečně není nouze.

Násilí jako místní zvyk?

Specifickým momentem celé debaty se tak stal například bodrý (protipražský) moravismus, který dosáhl poněkud nečekaných rozměrů. Od řady debatujících jsme se tak mohli dozvědět, že takhle se to prostě na Moravě dělá. Skutečně je Morava natolik atypická, že můžeme hospodskou rvačku pokládat za jakýsi lokální rituál, který si zaslouží rezignaci na výkon spravedlnosti? A přišlo by nám to stejně adekvátní, kdyby někdo zkusil tvrdit například „Tady jsi na Moravě a tady je prostě normální, že fotr dá občas máti přes držku. Ale normální ženská si prostě utře krev a drží hubu“? Skutečně by nám to přišlo v pořádku?

Zajímavá je i ochota řady debatujících bagatelizovat toto konkrétní násilí, zatímco třeba v případě napadení poslance AfD v Německu tytéž debatní kruhy na sociálních sítích násilí odsuzovali. Celkem pochopitelně se opět vtírá přirovnání s dvojím metrem.

Jako poslední se nabízí otázka, jak je to vlastně s tím násilím. Je možné za určitých okolností násilí použít? Násilí je ve skutečnosti člověku vrozené. Dostali jsme ho od přírody do vínku proto, abychom se dokázali bránit. A v tomto směru ho dokážeme legitimizovat i dnes. Násilí, jímž člověk brání sebe, své nejbližší nebo kohokoli, kdo se nedokáže bránit sám, obvykle i naše společnost akceptuje a je ochotná tolerovat. Otázkou zůstává, kde je hranice toho, co ještě můžeme označit za sebeobranu. V tomto konkrétním případě ale zjevně o žádnou sebeobranu nešlo.

Vrátíme-li se do počátku devadesátých let, je dobré si připomenout, kdy nastal jeden z bodů zvratu. Rasističtí skinheads při vzpomínání sami přiznávají, že pomyslnou tečku za jejich násilným působením v Praze udělal střet s anarchisty na prvního máje 1992, z něhož nevyšli vítězně. Právě zkušenost prohraného střetu výrazně ochladila ochotu řady rasistických skinheadů pokračovat v násilných aktivitách.

Autor bývá v médiích označován za „experta na politický extremismus“. Působí na Institutu politologických studií FSV UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies