Foto Espen Moe (CC BY 2.0)
Šéfa WikiLeaks Juliana Assange minulý čtvrtek zatkla britská policie a momentálně čeká na dvě rozhodnutí britského soudu. To první je samo o sobě relativně banální: kontroverzní Australan v roce 2012 nedodržel podmínky kauce, když se řešila možnost jeho vydání do Švédska. To druhé je daleko závažnější. O jeho vydání usiluje americké ministerstvo spravedlnosti v souvislosti s pomocí whistleblowerce Chelsea Manning, která si po vojenském tribunálu za své leaky odseděla sedm let, než ji Barack Obama těsně před koncem svého úřadování zkrátil trest. Manning (tehdy ještě před změnou pohlaví jako Bradley) poskytla WikiLeaks obrovskou masu utajených dokumentů. Assange jí měl protiprávně nabídnout pomoc s prolomením hesla systému americké vlády.
Zmíněné nedodržení podmínek kauce je vlastně drobnost. To už ovšem neplatí o obviněních švédské prokuratury, kvůli kterým se vůbec Assangeovo vydání do skandinávské země řešilo. Tady jde totiž o závažné, dvojité obvinění ze sexuálního napadení. Tento případ je celkem jednoduchý: Assange by měl obvinění čelit u soudu a tím, že se do Švédska nenechal vydat, své situaci nepomohl.
Ze špatných případů vyplývají špatné zákony a odsouzení nesympatických obviněných může přinést děsivý precedent. Proto musíme být ostražití.
Assangeovi právníci na začátku dekády tvrdili, že se šéf WikiLeaks odmítá nechat vydat do Švédska, protože proces je čistě politicky motivovaný a hrozí, že ho Švédové předají Američanům. V té době byla tato obava mnohými označovaná za konspirační teorii. Ve světle aktuálního dění to vypadá trochu jinak. Kdyby však šlo jen o vydání do Švédska, nebylo by okolo zadržení Assange zdaleka tolik humbuku.
Jedna ze švédských žalob byla totiž už od roku 2010 promlčena. U té druhé prý švédská prokuratura zvažuje znovuotevření a plánuje požádat Brity o Assangeovo vydání. Ujištění ze strany Švédů, že Assange nehodlají vydat do USA, by v takovém případě bylo na místě. Pokud by o jeho vydání žádalo jak Švédsko, tak USA, rozhodnutí, kam ho vydat, by bylo na Britech.
Pandořina skříňka
Proč Assange nesouhlasil a stále nesouhlasí se svým vydáním do Spojených států? Jeho potenciální proces v USA se bytostně týká svobody tisku v zemi. Assange se už v roce 2012 obával, že by byl na základě leaků Chelsea Manning a jejich publikace na WikiLeaks souzen za pomocí kontroverzního zákona z roku 1917 zvaného Espionage Act. A jeho obava nebyla úplně neopodstatněná. Obamova administrativa tento zákon oprášila a začala ho agresivně používat proti všem možným whistleblowerům. Právě na tomto zákoně, který je dlouhodobě kritizován zastánci svobody slova v USA, spočívalo z velké části odsouzení Chelsea Manning.
Hypotetický proces proti Assangeovi na základě Espionage Actu by představoval první případ, kdy by byl tento zákon použit nikoli proti zdroji leaků, ale proti jejich vydavateli. To by mělo nedozírné důsledky. Ministerstvo spravedlnosti proto pod Obamou důkladně zkoumalo možnosti, jak proti Assangeovi zakročit, ale poté, co právní experti nepřišli na žádný způsob, jakým Assange žalovat – aniž by otevřeli Pandořinu skříňku potenciálních žalob na americká média –, své snahy vzdali. „Říkáme tomu problém s New York Times,“ sdělil v roce 2013 jeden z pracovníků ministerstva.
Současná administrativa si ale v tomto ohledu nebere servítky. Trumpovi ministři se od začátku netají tím, že by Assange rádi dostali z ekvádorské ambasády a hned potom do vězení. Dnes už bývalý ministr spravedlnosti Jeff Sessions se nechal slyšet, že umístění Assange za mříže pro něj bylo naprostou prioritou. „Lidé jako Assange a Snowden se neúspěšně snaží schovat za rétoriku o soukromí a svobodě, ale přitom jim nejde o nic jiného než o vlastní slávu,“ řekl pro změnu Mike Pompeo, který sloužil jako ředitel CIA a aktuálně zastává post ministra zahraničních věcí.
Dobrou zprávou je jen to, že ani Trumpovo ministerstvo spravedlnosti zatím proti Assangeovi nepoužilo Espionage Act. Spojené státy mohou ale nové žaloby přidat. Extradiční smlouva mezi USA a Británií sice v jednom bodě něco takového zakazuje, hned v vzápětí ale stanovuje výjimku. Stačí, aby Británie přidání žaloby odkývala. Jak upozorňuje blog Empty Wheel: Britové by se možná cukali, kdyby Assangeovi hrozil trest smrti, pokud ale takovou možnost Američané výslovně vyloučí, jsou nové žaloby představitelné.
Nejde jen o prolomení hesla
I kdyby žádná nová obvinění nepřibyla, je americká žaloba problematická už ve své současné podobě. Podle mnohých komentátorů má být Assange souzen za hackerské přečiny – žaloba se netýká přímo publikační činnosti WikiLeaks, a tudíž prý neohrožuje svobodu tisku. Bohužel to není tak jednoduché. V rétorice amerického ministerstva spravedlnosti sice hraje velkou roli obvinění, že Assange měl nabídnout pomoc Manning s prolomením hesla počítačového systému amerického ministerstva obrany, ale po letech, kdy byl Assange vykreslován americkými politiky a úředníky bezmála jako nepřítel číslo jedna, je to velmi slabé a chatrné obvinění. Text samotné žaloby navíc zdůrazňuje něco jiného.
Julian Assange is a jerk. But this indictment is so broad that it puts almost any journalist who encourages sources to provide more information in legal jeopardy.
Don't let the 1st part hide the 2nd. Many of our most important rights have been secured in the protection of jerks. https://t.co/YjRSnUgiPG
— Andrew Fleischman (@ASFleischman) April 11, 2019
Podívejme se nejprve na samotné obvinění z prolomení hesla. Dle žaloby poslala Manning data, která měla posloužit k jeho prolomení. V citovaných chatech s Assangem Manning píše, že si není jistá, jestli jsou posílaná data k tomuto účelu skutečně užitečná. Assange jí na to odvětí, že data přepošle „svým lidem“. Zdaleka není jasné, že to opravdu udělal, a navíc: to žaloba ani netvrdí. A netvrdí ani to, že bylo heslo skutečně prolomeno. Ministerstvo naopak uznává, že cílem tohoto případného hackování nebyl přístup k dalším datům, jak by se možná mohlo zdát. Manning drtivou většinu dat WikiLeaks poskytla už před touto konverzací. Neautorizovaný přístup k zaheslovanému účtu měl americkým úřadům pouze znesnadnit identifikaci Manning jako leakera.
Toto – podle všeho nedokonané hackování – pak ani netvoří těžiště žaloby. Ministerstvo se o něj opírá v sekci označené jako „činy prohlubující spolčení“ (acts in furtherance of the conspiracy). Hlavním cílem samotného „spolčení“ pak podle žaloby mělo být „usnadnit Manning získat a předat utajované informace týkajících se obrany Spojených států pro účely publikace na webových stránkách WikiLeaks“. To má děsivé implikace. Nejen v tomto bodě je ale velká část textu žaloby aplikovatelná na veškerou práci investigativních novinářů. A proto by úspěch takto omezené žaloby ustavil dost znepokojivý precedent.
Assange jako ideální terč
A přesně proto je vydání Assange do USA problematické. Já sám si o Assangeovi vlastně nic moc dobrého nemyslím. Měl bych teď asi pokračovat odstavcem, kde budu čtenáře i sám sebe utvrzovat v tom, jaký je šéf WikiLeaks vlastně hajzl. Ale nebudu, protože něco takového je absolutně irelevantní. Naopak: právě proto, že je Assange nesympatický, je celý proces tak nebezpečný. „Neznáme ještě všechny podrobnosti, ale sledujte tento případ pozorně. Ze špatných případů vyplývají špatné zákony a odsouzení nesympatických obviněných může přinést děsivý precedent. Proto musíme být ostražití,“ shrnula svoje obavy ještě před zveřejněním problematické žaloby profesorka práva Zephyr Teachout.
We don't have all the details. But watch this space closely. Bad cases make bad law, and unappealing defendants can make horrifying precedent, so we need to be vigilant.
— Zephyr Teachout (@ZephyrTeachout) April 11, 2019
V tomto ohledu je Assange ideálním terčem jakéhokoli represivního režimu. Nesympatický je vrcholně. Celá řada jeho bývalých blízkých spolupracovníků na něj má přinejmenším smíšené názory. Pokrytecky hlásá radikální transparentnost, která ale neplatí pro něho samotného. Ve své publikační činnosti údajně mnohokrát měřil dvojím metrem, z čehož vyplývají častá obvinění, že je „užitečným idiotem“ například pro putinovské Rusko. Za idiota Assange občas považuji i já, i když sám nevím, jak moc užitečného. Momentálně se ale nejvíc hodí do krámu Trumpově administrativě, která se netají nepřátelským postojem k médiím.
Měli bychom se proto mít velmi na pozoru, abychom procesem s „jedním idiotem“ neotevřeli dveře nebezpečnému omezování svobody tisku. Ne kvůli Assangeovi – i když ani jeho hloupost by neměla být trestná –, ale kvůli nám ostatním. Od zvolení Donalda Trumpa neustále slýcháme, jak je potřeba hájit instituce, na jejichž bedrech spočívá demokracie. Teď je na čase to ukázat.
Autor je redaktor Radia Wave a publicista.