Foto Petr Zewlak Vrabec
„Mami, to už je léto?“ zeptala se před pár dny holčička maminky v parku. „Ne, ještě je jaro, ale vypadá jako léto,“ zněla odpověď. Zdá se, že vedra a klimatická změna začínají být srozumitelné všem – i nevěřícným Čechům. Dokonce i ten největší popírač klimatické změny – Václav Klaus – přiznal, že spor o globální oteplování „prohrál“. Českem zmítá brutální sucho, lesy jsou vyschlé, vysychají studny, objevují se lokální požáry. Když bude sucho pokračovat, farmáři začnou masivně vybíjet stáda, hlásají titulky v novinách. Dopady klimatické změny jsou dnes vidět všude a představují klíčové – civilizační – téma, které se týká samotného přežití lidstva. A dospívající generace ho nastoluje jako zásadní otázku. Studenti stojí na prahu politické dospělosti a mají v rukou jedinečnou možnost, jak se zapsat do dějin. Nesmí si ale nechat tuhle příležitost ukrást generací postkomunistických politických dinosaurů, fašounů a babišovských sedmilhářů. Měli by sami vstoupit do politiky – sebevědomě a po svém.
Generační vzpoura proti Klausovým pohrobkům
Středoškoláci stávkující za záchranu klimatu to v Česku schytávají z různých stran. Podle některých se jen chtějí ulejt ze školy, nic nevědí a mají se radši učit anglicky, podle jiných mají uklízet les a sbírat odpadky. Jenže tahle normalizační rétorika, za kterou by se nemusel stydět ani někdejší funkcionář KSČ Miroslav Štěpán, má jasný důvod – studenti se ve skutečnosti strefili do černého. Ukázali starší generaci, že její představy o světě jsou úplně mimo. Všem pohrobkům klausismu, kuponové privatizace a devadesátkového podnikatelství musí připadat hrozně nefér, že jim jejich víru v makání, peníze, ostré lokty a logiku „po nás potopa“ boří jejich vlastní děti.
Generace stávkující za klima má dnes v rukou všechny předpoklady k politickému úspěchu. A také velkou šanci, kterou by neměla promarnit.
Když mluvíme o generačním střetu, musíme si uvědomit klíčovou věc. Generaci totiž nedefinuje jen věk. Generace, to jsou hlavně sdílené hodnoty. A lidé, kterým dnes není jedno, co bude s naší planetou, se dostávají do ostrého sporu s těmi, kterým šlo v první řadě jen o ně samotné. Pro generaci pohrobků postkomunismu a „vítězů“ transformace byla určující slepá víra v neomezenost zdrojů, nekonečný růst a tvrdý individualismus: každý svého štěstí strůjcem, a kdo se nesnaží, je flákač. Právě tahle generace má dnes v rukou politickou a ekonomickou moc. Jistě to neplatí paušálně pro všechny její členy, platí však, že tahle generace ovládá nejvyšší funkce. Volebním lídrem v ČR je dnes nejčastěji inženýr, padesátník. Ostatní skupiny obyvatel jsou naopak podreprezentovány. Věkové složení našich poslanců se průměrně pohybuje kolem padesátky. Ve volbách do komunálu je situace podobná – průměrný věk kandidátů je sedmačtyřicet let.
Dokážeme to změnit? Zatím jsme zažili několik pokusů o generační změnu v politice – někdy bizarních a špatných, jindy lepších. Nikdy ale dost razantních na to, aby starou generaci vytlačily od koryt. Ctihodní muži v manažerských funkcích nerespektují nikoho, kdo nemá aspoň několik domů, drahé auto a nevydělává „prachy“. A nepřiznají, že se jim s pádem starého režimu v roce 1989 a vyhazovem tisíců komunistických kádrů otevřely pohádkové možnosti, jak se dostat ke zdrojům a z nich budovat kariéry. Jejich nejviditelnějším představitelem je dnes Andrej Babiš – ale nejen on. Tato vládnoucí politická a ekonomická klika se nehne z místa a nezačne jednat, dokud se nesetká s pořádným protitlakem.
Máte v rukou moc, využijte toho
Studentské stávky, které vehnaly tisíce lidí do ulic, v sobě skrývají ohromný potenciál. Demonstranti v ulicích jsou totiž silná mocenská páka – a platí, že čím víc, tím líp. Nesmí však zůstat jen u toho. Davy venku přitahují pozornost a vzbuzují velkou naději. Jsou nanejvýš potřebné, protože nás vytrhávají z lhostejnosti a poukazují na vážný problém. Jenže stále platí, že politika – tedy možnost věci opravdu změnit – není jen o vysílání signálů, ale že je to v první řadě boj o moc. Zákony bohužel neprosadíme jen apelem z ulic, a už vůbec ne apelem na generaci dinosaurů, kteří se opevnili ve svých funkcích.
Třeba němečtí studenti, kteří stávkují v rámci Fridays for Future, rovnou vznesli na politiky konkrétní požadavky. A vůbec se s nimi nepářou. Chtějí, aby německá vláda do konce roku 2019 zrušila dotace na fosilní paliva a vyřadila z provozu čtvrtinu uhelných elektráren. Do deseti let se mají v Německu zrušit všechny uhelné elektrárny, má se dosáhnout nulových emisí skleníkových plynů a přejít na stoprocentní energii z obnovitelných zdrojů. Německo je jistě v ekologické citlivosti mnohem dál než Češi a může se opřít o letitou tradici silných environmentálních hnutí. Nejde tu však o větší vstřícnost německých politiků vůči studentům než v Česku. Zásadní je, že mladí Němci správně pochopili, že mají v rukou moc, a proto s ní vstoupili na politické kolbiště. A my bychom se od nich měli poučit. Když čeští studenti nebudou klást konkrétní požadavky, nezačnou jednat s politiky a nepochopí, že se díky svému úspěchu stali – chtě nechtě – součástí mocenského boje, nemusí nakonec změnit vůbec nic.
Generační požadavky, hnutí, strana
Studenti by neměli spoléhat na to, že jejich zájem na řešení klimatické změny za ně budou reprezentovat jiní. A měli by zabránit tomu, aby si jejich aktivity přivlastnili ti, kteří se jim dnes posmívají. Můžou se poučit z konkrétních chyb z minulosti. Když v dobách vlády Petra Nečase během odporu proti privatizacím a zavádění školného vznikla iniciativa ProAlt, promarnila svoji šanci – dovolila totiž, aby zájmy tisíců lidí, kteří tehdy protestovali v ulicích, místo ní reprezentovala ČSSD a poté se jich zmocnil Andrej Babiš. Jakkoliv bylo tehdy rozložení politických sil jiné, princip je stejný. Tam, kde se z masivního odporu v ulicích zrodila svébytná politická síla (třeba Podemos ve Španělsku), něčeho dosáhla. Tam, kde se demonstranti spolehli na jiné, zůstali bezmocní, zrazení nebo obelhaní.
Generace stávkující za klima má dnes v rukou všechny předpoklady k politickému úspěchu. A také velkou šanci, kterou by neměla promarnit. Má klíčové téma, které se týká nás všech a je srozumitelné všem. A klimatickou změnu může spojit s dalšími palčivými otázkami. Mladým lidem dnes totiž hrozí, že budou žít na zničené planetě a navíc se budou mít hůř než jejich rodiče i po materiální stránce. Zatímco polovina domácností s lidmi ve věku pod třicet žije v nájemním bydlení, drtivá většina pracujících padesátníků má bydlení vlastní. Třetina mladých lidí nemá žádné úspory a tři čtvrtiny mladých nedosáhnou ani na vlastní byt. Spousta mladých navíc běžně řeší rovnost žen a mužů, mají starost o kvalitu života a zajímají se snesitelnost a smysluplnost práce, jež pro ně nepředstavuje hodnotou, kvůli níž stojí za to přicházet o osobní život.
Tahle i další témata – vedle ekologické katastrofy – dnes leží na ulici. Bylo by skvělé je zvednout a ukázat, že to se záchranou planety i našeho života myslíme vážně. Co takhle vystoupit s konkrétními požadavky vůči politikům jako v Německu? Anebo založit „klimatický panel“, na kterém by se odborníci, politici a podnikatelé museli zpovídat z toho, proč nic nedělají? Podobných nápadů bychom jistě našli víc než dost a široké ekologické hnutí s konkrétním programem by bylo velkým úspěchem. Proč se ale držet při zemi? Snad vůbec nejlepší by bylo, kdyby se hnutí časem přetavilo v samostatnou politickou stranu, prosazující své vlastní požadavky. Jakkoliv to totiž může znít v jinak dost apatickém a „antipolitickém“ Česku zvláštně nebo nepříjemně, jiná cesta zde není. A pokud se na ni nevydáme, hrozí, že na ulicích nebudeme jen demonstrovat, ale mnozí z nás časem i žít.
Autor je šéfredaktor Alarmu.