Alena Mornštajnová: jak se dělá literární bestseller

Jednoduché, popisné a realistické psaní Aleny Mornštajnové si našlo desítky tisíc českých čtenářů. Zopakují Tiché roky úspěch románu Hana?

Spolu s Patrikem Hartlem dnes patří Alena Mornštajnová k nejprodávanějším českým spisovatelům vůbec. A čísla prodejnosti jsou skutečně impozantní: oba dva totiž se svými posledními knihami překročili počet 50 tisíc výtisků, jimiž se v nejlepších letech chlubil Michal Viewegh. Zatímco Patrik Hartl na český knižní trh útočí nadhledem a humorem, Alena Mornštajnová je až překvapivě vážná. Dokládá to ostatně i její nejnovější román Tiché roky, který vyšel v nakladatelství Host. Děj její novinky se rozprostírá na časové ose posledních osmdesáti let české a československé historie. Hlavním tématem je naše komunistická minulost a křehké rodinné vztahy.

Romány Aleny Mornštajnové tak vysvětlují složité události naší novodobé historie na elementární lidské úrovni. Pokud má takto vypadat současný český bestseller, nemám s tím žádný problém.

Zatímco pro autorčin román Hana z roku 2017 bylo důležité utrpení druhé světové války, a zvláště pak téma holokaustu a toho, jak se protižidovské nálady projevovaly na moravském maloměstě, v Tichých rocích najdeme zmínky o druhé světové válce jen na několika málo stranách. Mnohem důležitější roli v něm hraje jiné důležité historické téma našich nejnovějších dějin: komunistická minulost. V jedné ze dvou hlavních příběhových linií sledujeme osud Svatopluka, který se narodil ve třicátých letech do chudé žižkovské rodiny. Velkým vzorem je pro něj jeho otec, který se silně angažuje v pražském meziválečném komunistickém hnutí. Jakmile dospěje, rozhodne se Svatopluk pokračovat v otcových šlépějích a na konci padesátých let se stává významným komunistickým předákem v jednom pražském podniku. Přestože Svatopluk nesouhlasí s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, aktivity pražského jara chápe jako dobu politického úpadku a odklon od idejí komunistického hnutí. Svatoplukův relativně spokojený život obrátí naruby až nečekaná tragická událost v rodině, v jejímž důsledku musí řešit rozpor mezi pevnými společenskými a politickými zásadami a láskou ke svým nejbližším.

Slova ničí životy

Pro českou literaturu je celkem netypické a svým způsobem i odvážné, jak složitě a komplexně Mornštajnová postavu Svatopluka vykresluje. Jedná se o člověka konzervativního, oddaného komunistické myšlence, ale také v jistém ohledu spravedlivého a zásadového. Z prostředí pražské žižkovské chudiny směřovala jeho životní dráha poměrně logicky ke komunistickému hnutí a tuto jeho trajektorii jenom posílila zkušenost druhé světové války. Román sleduje, jak se společně s dějinami vyvíjí osobnost hrdiny, a také to, jak hluboký šrám na něm zanechala krátká epizoda, kdy musel volit mezi osobním a politickým životem. Přestože je Svatopluk ve výsledku spíše negativním hrdinou, není jeho příběh zcela jednoznačný a v lecčem může zosobňovat zkušenost mnoha lidí s komunistickým režimem.

Pasáže věnované Svatoplukovi se v Tichých rocích propojují s vyprávěním dívky Bohdany, která přijde na svět začátkem osmdesátých let. Bohdana žije se svým zapšklým, odtažitým otcem a milující nevlastní matkou v rodišti Aleny Mornštajnové, Valašském Meziříčí, kde se odehrává většina jejích knih. Bohdana přichází krátce po narození o řeč – pravděpodobně kvůli traumatickému šoku, který v ní způsobil agresivní výpad jejího otce. Se svými blízkými se tak domlouvá prostřednictvím písma a nonverbálních posunků a gest. Právě Bohdanina nemluvnost se dostala do názvu knihy a „tiché roky“ jejího dospívání s otcem jsou plné nevyřčeného napětí. Vztah dívky s nevlastní matkou Bělou zase prostupuje láska, vřelost a sympatie, které se však obejdou beze slov.

Titul má ale také svůj přenesený význam, který se vztahuje k základnímu tématu knihy, o němž autorka často a otevřeně hovoří. Román se totiž snaží demonstrovat, jaký vliv mají slova na náš život, jak naše neschopnost vyjádřit své vnitřní pocity vede k nedorozumění, ale také, jak může řeč ubližovat a dokonce i ničit lidské životy. V nedávném rozhovoru Mornštajnová tuto myšlenku zajímavě shrnula, když se ptala, jak by se mezi sebou mohly domluvit národy a kontinenty, když spolu neumíme komunikovat ani my, v nejtěsnějších rodinných a přátelských vztazích. Název Tiché roky je v podstatě metaforou této myšlenky.

Punc autentičnosti

Pro čtenářský úspěch Aleny Mornštajnové je zcela zásadní její styl, který je sice jednoduchý, ale nikoliv banální, plný průzračně čistých vět, jejichž jediným smyslem je posouvat příběh dopředu. Právě styl je ale zároveň největším problémem jejích knih. V Tichých rocích je ještě o něco jednodušší a méně vynalézavý než v předchozím, úspěšném románu Hana. Autorka nenechává čtenáři v podstatě žádný prostor pro imaginaci a tvůrčí čtení. Vše je do posledního detailu vysvětleno a popsáno takovým způsobem, aby čtenář nenarážel na jakýkoliv odpor textu. Díky tomu sice mají její knihy ohromný čtenářský úspěch, ale ve výsledku se jedná o klasické realistické psaní, které nemá ambici překročit první plán sdělení. Čtenář si tak může domýšlet maximálně to, v jakých kulisách se příběhy odehrávají.

Zjednodušovat ale úspěch Mornštajnové jen na styl by bylo příliš banální. Důležité je jistě také to, že – podle svých vlastních slov – skládá své příběhy z historek a událostí, které kolem sebe vidí a odposlouchává. Její tvrzení, že není potřeba si příběhy vymýšlet a stačí jen zapisovat a přeskupovat ty už existující, určitě nachází mezi mnohými čtenáři odezvu. Její prózy mají punc autentičnosti, jakkoli samozřejmě může jít jen o autorskou hru. Mornštajnová píše o událostech, které sice mají tragickou dimenzi, ale zároveň vycházejí z každodennosti českého maloměsta. Jedná se o příběhy, do nichž promlouvají velké dějiny, ale pro mnohé čtenáře jsou v jistém ohledu povědomé a známé. Romány Aleny Mornštajnové tak vysvětlují složité události naší novodobé historie na elementární lidské úrovni a kladou si otázky typu: Proč je můj soused tak zamlklý a nepříjemný? Byl takový vždy? Co dělal v komunistické straně? Jak vypadal jeho život před tím, než se sem přestěhoval? Jak ho vnímají jeho děti a blízcí? Pokud má takto vypadat současný český bestseller, nemám s tím žádný problém.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image