Ilustrace pixabay.com
Byl to jeden z těch okamžiků, které vám otevřou oči. Na tiskové konferenci, kterou pořádala organizace Extinction Rebellion, jsme se coby novináři napřímo zeptali ekologických aktivistů, jestli jsou jejich cíle realistické. Aktivisté totiž například požadovali, aby uhlíkové emise ve Velké Británii byly k roku 2025 sníženy na nulu. Proto naše otázka zněla, zda by nebylo lepší si stanovit nějaké umírněnější cíle. Načež vystoupila jedna mladá žena. Dosud mlčela, takže jsem si jí příliš nevšiml, ale to zapálení, lítost a rozhořčení v její odpovědi byly velmi působivé. „Co chcete, abych jako dvacetiletá musela snášet jako svoji budoucnost a svůj život? Tady jde o nouzi – hrozí nám záhuba. Jak se mám podle vás cítit, když se mě ptáte na takové věci?“ Na to jsme odpovědět neuměli.
Musíme změnit ekonomiku
Umírněnější cíle by mohly být realistické z politického hlediska. Jenže fyzicky realistické nejsou. Pouze změny, které svým rozsahem odpovídají dnešním existenčním krizím, mají šanci tyto krize zvrátit. Kdežto beznadějný realismus, který se pouze dotýká okrajů problému, nedokáže vyřešit potíže, do nichž jsme se právě jeho vinou dostali. Veřejní činitelé mluví a chovají se, jako kdyby byla environmentální změna lineární a postupná. Jenže systémy planety Země jsou složité. A složité systémy nereagují na tlak lineárně. Když se mezi těmito systémy odehrává interakce (protože zemská atmosféra, oceány, pevniny ani živé organismy nesedí jako pecky ve škatulkách, které slouží pro lepší bádání), jejich reakce na změnu jsou dost nepředvídatelné. I sebemenší vzruch se dokáže široce rozvětvit. Krajní meze mohou být dlouho neviditelné, dokud je ovšem nepřekročíme. Změna stavu by tím pádem mohla být tak rázná a výrazná, že o žádné kontinuitě nelze mluvit.
Ti, na které se dnes obracíme pro řešení, prostě jdou dál, jako by se nechumelilo. Dál se chovají, jako kdyby je kupící se důkazy o situaci úplně míjely.
Stačí, aby padl jediný z mnoha systémů, na nichž závisí náš život – půda, povodí, dešťové srážky, led, střídání větrných a oceánských proudů, opylovači, hojnost a rozmanitost přírodního světa – a všechno ostatní se začne hroutit. Například až tání ledu v Arktickém oceánu překročí určitý bod, spustí se tím takzvaná pozitivní zpětná vazba (například tmavší voda pohlcuje více tepla, permafrost při tání uvolňuje metan, mění se polární vortex), která může způsobit, že se klimatický kolaps vymkne kontrole a nepůjde zastavit. Když před 11 600 lety skončilo přechodné období návratu doby ledové, teplota jader grónských ledovců se zvyšovala o 10°C za deset let.
Nemyslím si, že je takový kolaps nevyhnutelný nebo že není možné na situaci adekvátně zareagovat v oblasti techniky a ekonomiky. Když USA v roce 1941 vstoupily do druhé světové války, vojenská ekonomika v řádech měsíců nahradila občanskou. Jak píše Jack Doyle ve své knize Taken for a Ride: „Společnosti General Motors stačil jeden rok, aby od A do Z vyvinula, navrhla a kompletně vyrobila tisíc letounů typu Avenger a tisíc typu Wildcat… Neuplynul ani rok od podpisu smlouvy mezi společností Pontiac a námořnictvem o výrobě protilodních raket, a hotový výrobek se už začal dodávat flotilám po celém světě.“
Hlavní problém je vláda oligarchie
Náš problém je politický. Fascinující analýza profesora sociálních věd Kevina Mackaye připouští, že mnohem zásadnější příčinou pádu civilizací byla vždy spíše oligarchie než společenská komplexnost či energetické potřeby. Oligarchická kontrola podle něho potlačuje racionální rozhodovací schopnost, protože krátkodobé zájmy elity se radikálně odlišují od dlouhodobých zájmů společnosti. To by vysvětlovalo, proč dávné civilizace padly „navzdory všem kulturním a technologickým know-how, které měly k dispozici na vyřešení své krize“. Ekonomické elity, které mají ze společenské dysfunkce prospěch, veškerá řešení blokují.
Oligarchická kontrola bohatství, politiky, médií a veřejného diskursu osvětluje obsáhlé selhávání institucí, které nás nyní strhává směrem ke katastrofě. Vzpomeňme si na Trumpa a jeho kabinet multimilionářů, vlivné bratry Kochovy, Murdochovo impérium, které tak masivně přispělo k popírání změny klimatu, ropné a motorové společnosti, jejichž lobbování zpomaluje přestup na nové technologie. Nejsou to ovšem jen vlády, které nezareagovaly, přestože jejich selhání je enormní. Veřejnoprávní média se tématům životního prostředí úmyslně a systematicky vyhýbají, přičemž dávají prostor pofidérně sponzorovaným lobbistům, kteří se skrývají za think-tanky, aby řídili veřejný diskurs a popírali realitu, již čelíme. Vědci mlčí ze strachu popudit své sponzory a kolegy. Dokonce i útvary prohlašující se za bojovníky s naším neveselým osudem zůstávají uzavřeni ve svých strukturách.
Zúčastnil jsem s například schůzky, jejímž předmětem byl kolapsu životního prostředí, na Institute for Public Policy Research. Mnozí lidé v místnosti se tvářili, jako když chápou, že pokračující ekonomický růst se neslučuje s udržitelností systémů planety Země. Jak podotýká Jason Hickel, oddělovat rostoucí HDP od světových zdrojů se nepraktikuje a ani se tak dít nebude. Padesát miliard tun přírodních zdrojů spotřebovaných ročně představuje pro systémy Země hrubou hranici únosné míry; svět v současnosti nicméně spotřebovává již sedmdesát miliard tun. Pokud vše půjde jako obvykle, tak za současného tempa ekonomického růstu se k roku 2050 spotřeba zvýší až na 180 miliard tun. Maximalizovaná hospodárnost zdrojů spolu s obrovskými daněmi za uhlík a trochou optimismu by toto číslo mohly snížit na 95 miliard tun – což je stále za únosnou hranicí pro životní prostředí. Studie zvažující možnost tzv. rebound efektu (hospodárnost totiž vede k dalšímu využívání zdrojů) odhaduje nárůst až na 132 miliard tun. Členové Institutu zjevně přijímají jako fakt, že zelený růst není v takových podmínkách fyzicky možný.
Bitva za demokracii a spravedlnost
Ti, na které se dnes obracíme pro řešení, prostě jdou dál, jako by se nechumelilo. Dál se chovají, jako kdyby je kupící se důkazy o situaci úplně míjely. Desítky let selhávání institucí způsobilo, že realistickou šanci zastavit spirálu smrti naší planety mají teď pouze „nerealistické“ návrhy – změna účelu ekonomického života s okamžitou platností. A takové úsilí mohou vést jen ti, kteří nejsou součástí padlých institucí.
Je třeba vykonat dva úkoly současně: chopit se možnosti, že bychom mohli odvrátit kolaps, jak už činí Extinction Rebellion, přestože se taková šance může jevit jako mizivá. A za druhé – připravit se na to, že i naše úsilí půjde pravděpodobně vniveč, jakkoli je to děsivá vyhlídka. Oba úkoly vyžadují kompletní revizi našeho vztahu s živou planetou. Protože se nedokážeme zachránit bez boje proti oligarchické kontrole, bitva za demokracii a spravedlnost je navlas totéž co bitva proti kolapsu životního prostředí. Nedovolte těm, kteří zavinili tuto krizi, aby určovali limity politické akce. Nedovolte těm, kteří nás svojí vírou v kouzla a čáry dostali do problémů, aby nám říkali, co můžeme a co nemůžeme udělat.
Autor je novinář a aktivista.
Z anglického originálu Hopeless Realism, publikovaného na webu monbiot.com a v deníku The Guardian, přeložila se svolením autora Linda Fořtová. Redakčně upraveno.