Českou republiku obchází strašidlo sektorových daní

Hysterický povyk kolem zavádění sektorové daně ukazuje, že se celý bankovní systém vymkl jakékoli demokratické kontrole.

Rituální tance místních zombie ekonomické teorie kolem totemu nízkých daní nabírají v poslední době opět na síle v souvislosti s tématem sektorové daně. Koryfejů boje s tzv. vysokými daněmi je v Česku dlouhodobě větší než malé množství. Někteří z nich jsou motivováni stranickou ideologií, někteří si kompenzují nejrůznější frustrace, jiní plní pokyny svého zaměstnavatele, někteří snižování daní skutečně pociťují jako imperativ a u některých jde zjevně o projev mentální nedostatečnosti či neurvalé sociopatie. Společné je jim jedno: adorace ekonomistického přístupu ke společnosti a neschopnost nebo neochota vidět problémy, které celosvětově narůstají. Tedy neschopnost uvažovat v širších souvislostech a komplexních dimenzích, které jsou již dlouho předmětem nejen akademických debat v dnešním světě. České drmolení dogmat o nízké produktivitě práce, nutnosti snížení vedlejších nákladů práce, o nespoutaném trhu jako spasiteli není bohužel jen výsadou izolované sekty podivínů. Stalo se nepřehlédnutelnou součástí narativu, který otravuje veřejný prostor, půtky v politické sféře nevyjímaje. Důsledky můžou být pro nás všechny osudové.

Proč takový povyk nad bankovní daní?

Jedním z témat, která hýbou v poslední době politickou i mediální scénou, jsou sektorové daně. Zatím nejviditelnějším cílem této daně se staly banky. Není divu. Například Komerční banka vykázala v roce 2017 (výsledky za rok 2018 ještě nebyly zveřejněny) výnosy ve výši 29 miliard korun při nákladech 13 miliard korun. Na korunu výnosů tedy musela vynaložit 45 haléřů nákladů. To je číslo, o kterém například průmyslová odvětví nemůžou ani snít. Rentabilita vlastního kapitálu měla u Komerční banky hodnotu 16,4 procenta a laskavý čtenář si může tuto hodnotu srovnat třeba s úroky na svém účtu. Znamená to totiž jinými slovy (a poněkud zjednodušeně): za lehce více než šest let se akcionářům vložený kapitál vrátí. U jiných etablovaných bank se tato čísla příliš neliší a bankovní, respektive sektorové daně se tak logicky staly významným tématem seriózních diskusí i politického exhibicionismu. Debata o sektorové dani však pouze nahrazuje opravdovou diskusi o celém daňovém systému jako jednom z nejvýznamnějších faktorů hospodářské a státní politiky.

Centrální banky byly vylomeny z organické struktury státu a jsou stále více především smutným dokladem nebezpečí víry v experty a „nezávislost“.

Daně totiž nemají pouze fiskální roli. Plní ve státní struktuře i řadu dalších funkcí, například roli regulační a roli alokační či stimulační. Stát může například prostřednictvím pohybů vybraných daňových sazeb podpořit, nebo naopak omezit rozvoj vybraných odvětví či regionů. Ponecháme-li stranou složitost a těžkopádnost existujícího daňového systému i různé algoritmy výpočtu jednotlivých daní, je dnešní politická diskuse nad sektorovou daní vlastně zbytečná. Sektorové daně totiž v ČR už dávno existují. Příkladem mohou být třeba daně z hazardu a pestrá paleta spotřebních daní i kontroverzní daň z nabytí nemovitostí. Na opačném spektru (ne)regulace stojí například nulová DPH z bankovních (sic!) operací, nedanění leteckého paliva, absence daní z finančních operací či transferní daně i nevyužívání majetkových daní. Tyto a řada dalších daňových úlev se staly pokradmu jakousi neměnnou součástí hospodářské identity státu a jakýmsi zvykovým právem hlavně pro nadnárodní korporace. Do zmatku v diskusi o sektorových daních přispěla i vláda tím, že začala sama připravovat sektorovou daň – daň digitální. Proč tedy takový povyk nad bankovní daní?

Nadvláda bankovního sektoru

Důvodů je celá řada a všechny mají hluboké historické kořeny i aktuální košatou mocenskou korunu. Bankovní systémy se totiž dějinným vývojem dostaly de facto mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Centrální banky byly vylomeny z organické struktury státu a jsou stále více především smutným dokladem nebezpečí víry v experty a „nezávislost“. To nám ostatně dokazuje i Česká národní banka svými kurzovými experimenty. Centrální banky rozvolnily tvorbu a řízení měnové zásoby, tedy emise peněz a v zásadě ji privatizovaly – předaly rozhodování do rukou komerčních bank. Následkem je mimořádně silné postavení bank a v podstatě celého paralelního byznysu virtuální ekonomiky (tzv. finančních trhů) v hospodářských strukturách států i nadstátních útvarů. Jejich reálný vliv je natolik silný, že jsou schopny ovlivňovat všechny vrstvy rozhodování státu. Celý povyk kolem bankovních daní je proto jen další důkaz sounáležitosti bank s veřejným a politickým prostorem.

Zároveň je signálem znepokojující nepřipravenosti veřejnosti i politických elit vnímat a zamýšlet se nad výzvami, kterým budeme dříve či později čelit. Současný daňový systém má totiž kořeny v minulém století, je zastaralý a není již schopen reflektovat aktuální i očekávanou dynamiku hospodářského vývoje. Změna skladby organického kapitálu v souvislosti s automatizací práce a tzv. průmyslem 4.0, klesající podíl mezd na HDP, digitální platformy, sdílená ekonomika, fragmentace pracovních úvazků, finanční operace virtuální ekonomiky, nárůst vnitrostátních i globálních nerovností – to všechno jsou elementy, pod jejichž tlakem se aktuální daňový systém drolí, přestává plnit stále více svých funkcí, a přispívá tak k erozi, až destrukci státu jakožto demokratického suveréna. Je proto životně důležité pracovat na jeho celkové přestavbě. A právě postupné zavádění sektorových daní by mohlo být prvním krokem správným směrem.

Autor je ekonom.

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image