Foto pixabay.com
Evropské volby přinášejí jednu podstatnou změnu. Dosavadní koalice křesťanských demokratů a socialistů už nemůže dál sama vládnout. Oslabení tradičních středo-levých stran provází posílení liberálů, tedy frakce ALDE, která je nejpravděpodobnějším kandidátem na posílení vládnoucí koalice. Kromě toho je zřetelné, že posílily zelené proudy, a tím pádem i frakce Zelených a Evropské svobodné aliance (Greens-EFA), kam možná zamíří čeští Piráti. Evropské volby navíc ukázaly sice ne absolutní, ale zřetelné rozdělení na Východ a Západ. Na Západě posilují Zelení a krajní pravice se drží na svých pozicích, které nijak výrazně neposiluje, zatímco pro Východ je typičtější populismus a konzervatismus. Výjimku tvoří čeští Piráti, kteří v zásadě odpovídají západnímu trendu posilování Zelených, ke kterým mají nejblíž.
Evropská lidová strana (opět) vítězná
Společně se sociálně-demokratickou koalicí (S&D) byla Evropská lidová strana (EPP) dosud jedním ze dvou pilířů centristického proevropského konsensu v Europarlamentu. S tím je kvůli vzestupu krajně pravicových a zelených stran po celé Evropě nyní konec a koaliční většinu budou europoslanci muset hledat v jiné sestavě. Plán eurolidoveckého kandidáta na předsedu komise Manfreda Webera „prokázat schopnost odlišit se od krajní levice i krajní pravice“ tak vyšel jen částečně. Navíc lidová strana na unijní úrovni zdaleka netvoří jednotný celek – z našeho regionu se k ní například hlasí jak část vítězné slovenské koalice Progresivné Slovensko a Spolu, tak Orbánův Fidesz, který se s 52 procenty stal nejúspěšnější stranou nejen v této koalici ale v Evropě vůbec. Nejvlivnějším a největším členem frakce zůstává německá CDU, ale i ta ztratila několik procent a pět europoslanců oproti volbám v roce 2014.
Socialisté jsou v dvojí krizi
Na domácí scéně eurovolby dopadly debaklem ČSSD. Naproti tomu na celoevropské úrovni socialistická frakce S&D skončila jako druhá. Podle šéfa Ústavu politologie FF UK Jana Bíby jsou socialistické strany v celé Evropě hned ve dvojí krizi, nicméně některé se z ní dokážou poučit: „Jde o důsledek krize tradičních stran a krize levice jako ideového a politického proudu. Naši ČSSD vyloženě ničí účast ve vládě s Andrejem Babišem. Sociální demokracie dnes vypadá jako Babišovo nevýrazné béčko. Pro ty, co mají rádi Babiše, jsou sociální demokraté nečitelní a nijak si nepomůžou. A na ty, co Babiše rádi nemají, působí jako jeho přisluhovači,“ soudí politolog Bíba.
Eurovolby ukázaly, že dochází k přeskupení voličů k novým progresivním silám. Navzdory neúspěchu socialistů tak nedopadly vyloženě špatně – totiž neskončily celkovým vítězstvím euroskeptiků a nacionalistů.
Ve Španělsku, Portugalsku nebo Nizozemí se socialisté naproti tomu poučili z aktuálních trendů, zdůrazňují nová témata – a posílili či vyhráli: „Socialisté ve Španělsku se inspirovali od Podemos. Pochopili, že mají zdůrazňovat populistické prvky, charismatický princip a vůdcovství v politice. V Česku byla naopak volební kampaň socialistů slabá. Naše ČSSD mluvila stejně jako ostatní politické strany. Partaje v ČR se od sebe v ničem podstatném nelišily, skoro všechny strany mluvily o dvojí kvalitě potravin a hájení údajných národních zájmů.“ Podle Bíby však oslabování tradiční levice není tragédie. Automaticky totiž nemusí přinést zisky pro národovce a populisty, nýbrž – jak ukazují volby jinde v Evropě – posilování jiných proevropských stran, jako jsou Zelení. Eurovolby ukázaly, že dochází k přeskupení voličů k novým progresivním silám. Navzdory neúspěchu socialistů tak nedopadly vyloženě špatně – totiž neskončily celkovým vítězstvím euroskeptiků a nacionalistů. V Evropském parlamentu se nyní bude odehrávat větší politický konflikt, což je pozitivní: „Evropský parlament byl mimo hlavní zájem médií, ale to se změní. Čtyřicet let vládla v Europarlamentu stejná koalice, lidovci a socialisté, ale tahle éra končí. Hlavní politický konflikt dnes probíhá mezi liberály a národovci. A zdá se, že liberálové budou zdůrazňovat ekologická témata, kdežto národovci budou tahat za politicky kratší konec provazu. To je dobrá zpráva,“ dodává Bíba.
Hvězdná chvíle liberálů – pokud se nerozhádají
Podle novináře Davida Klimeše se mohou radovat ti, kterým vadila už poněkud jednotvárná hlasovací koalice eurolidovců a eurosocialistů. „Většina dvou největších frakcí je pryč a je třeba přibrat partnera, aby kolos evropských institucí mohl jet zase dál,“ shrnuje Klimeš povolební výsledky. Posílilo více uskupení – liberálové, zelení i euroskeptici. Podle Klimeše je zřejmé, že nejvíce mají do nové většiny nakročeno liberálové z ALDE, kteří dostali přes sto mandátů a jsou nyní třetí největší silou. „Je to pro ně jistě velmi lákavé, vždyť naposledy stál liberál v čele nějaké z evropských institucí na počátku milénia, když Ir Pat Cox šéfoval Europarlamentu,“ vzpomíná Klimeš. Jenže aby toho liberálové dosáhli, potřebují si nejprve vyjasnit, kdo je tady vlastně liberál. Francouzský prezident Emmanuel Macron snil o nové federativní frakci Renesance, ale nedokázal porazit euroskeptiky ani doma. „Na druhé straně spektra liberálů najdeme vůči EU rezervované autoritáře, jako je český premiér Andrej Babiš a jeho ANO,“ říká Klimeš. Rozpětí je podle něj tedy velké, ale „touha si sáhnout na více moci v Bruselu a Štrasburku nejspíše ještě větší a evropské liberály všech možných směrů nakonec přiměje k jednotnému postupu ve stylu: padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina“.
O čem svědčí zelená vlna?
Politoložka z Vídeňské univerzity Anna Durnová nepovažuje „zelenou vlnu“, která se přehnala přes Evropu, za až tak významnou. Přece jen je zelená frakce Greens-EFA až čtvrtou silou Evropského parlamentu a některá politická uskupení i přes svou blízkost k zelené politice upřednostňují frakci ALDE. „Nicméně v kontextu současné politické dynamiky jednotlivých států tento úspěch otevírá možnost intenzivnějšího zájmu o klimatickou změnu a témata z oblasti politiky zdraví, práce a sociálních jistot, která jsou s ní spojená,“ říká Durnová. Zelení podle politoložky nebyli v posledních letech leckde v Evropě nijak zvlášť populární. Jako příklad uvádí Rakousko, kde v roce 2017 odešli z parlamentní politiky a nyní se vracejí zpět do hry se ziskem 14 procent v Evropských volbách. V Německu dosáhli Zelení vůbec nejlepšího výsledku v historii. „V kontextu tohoto trendu jsou ještě významnější informace o voličích a voličkách do třiceti let,“ upozorňuje Durnová. Zelené strany napříč Evropou totiž výrazně posilují právě v této věkové skupině. „Zda jde o jednorázový efekt demonstrací Fridays for Future, nebo o budoucí trend veřejné debaty a společnosti, která si uvědomuje, že budoucnost své generace nemůže nechat tradičním stranám, ukážou nicméně až jednotlivé národní volby v příštích letech,“ shrnuje politoložka.
Konzervativní frakce je nestabilní a oslabuje
„Eurovolby dopadly celkovým neúspěchem národovců, konzervativců a populistů. Dohromady mají euroskeptické a národovecké frakce v Europarlamentu jen asi čtvrtinu hlasů. ODS sice v Česku skončila druhá, ale samotná Aliance konzervativců a reformistů (ACRE) pod vedením Jana Zahradila oslabila a rozhodně se nestane žádným jazýčkem na vahách,“ komentuje výsledky evropských konzervativců politolog Bíba. Je to jednak kvůli neúspěchu britských konzervativců, jednak kvůli vnitřní nestabilitě samotných národovců. Frakce euroskeptiků jsou totiž nestálé, jednotlivé strany neustále přecházejí k dalším frakcím, jejich zájmy jsou často neslučitelné a jdou proti sobě. „Součástí Zahradilovy koalice ACRE jsou třeba Frattelli d‘ Italia, což je normální fašistická strana – pokračovatelka odkazu Benita Mussoliniho, jako byla třeba Národní aliance. Jsem zvědav, jak to profesor Petr Fiala bude vysvětlovat voličům,“ dodává Bíba. ODS podle něj ve skutečnosti nezaznamenala žádný velký úspěch: „U nás jde o vaření z vody. Babiš měl v menších obcích a městech mimo Prahu skoro všude kolem dvaceti procent. ODS získala jen ve velkých městech. A jejich frakce nebude mít žádný velký vliv na rozhodování v EU. Získat vliv v Europarlamentu se jim se Zahradilem rozhodně nepovedlo.“
Také samostatná národovecká frakce Mattea Salviniho, který chvíli hledal se Zahradilovci společnou řeč, se podle politologa Bíby může rozpadnout – hlavně kvůli tomu, že Salvini prosazuje kvóty na přerozdělení migrantů v evropských zemích. „Kvóty jsou jediná možnost, aby Itálie zvládla uprchlíky. Zajímalo by mě ale, co na to Salvinimu řekne Tomio Okamura a další národovci. Kvóty se jim asi líbit nebudou,“ komentuje to Bíba. Evropské volby sice svědčí o oslabování tradičních stran, ale není to prohra proevropského a integračního směru. „Euroskeptikům, národovcům a demontérům Evropy se nepodařilo dosáhnout jejich cílů. Na povolební koalici se pravděpodobně dohodnou socialisti, lidovci a ALDE. Taky se ale můžou mezi sebou dohodnout lidovci, socialisti a Zelení. Vítězem eurovoleb tak jsou v podstatě Zelení. Získávají skoro všude v Evropě. Klimatická změna je silné téma, které lidé čím dál víc zakoušejí na vlastní kůži,“ uzavírá Jan Bíba.
Radikálně levicové a zelené strany GUENGL
Koalice radikálně levicových a zelených stran, kam patří mimo jiné i německá Die Linke nebo španělští Podemos, v těchto volbách celkem výrazně oslabila. Výrazně oslabil i jediný zástupce ze zemí Visegrádské čtyřky (a celé východní Evropy), kterým je KSČM, jež získala jediného europoslance oproti třem před pěti lety. Podemos nedokázali se svou radikální politikou naplnit očekávání ve svém domovském Španělsku a dál ztrácejí podporu jak ve prospěch krajně pravicového VOX, tak konsolidované sociálnědemokratické strany. Jejich ztráty jsou větší, než se čekalo. Radikálně levicová frakce, která ve spoustě zemí vůbec nemá zástupce, tak dál zůstává mimo hlavní proud unijní politiky, její pozici však může vylepšit celoevropský vzestup Zelených, se kterými mají členové frakce GUENGL průnik v řadě sociálních i ekologických témat (výjimkou bude náš zástupce KSČM, která v Europarlamentu často hlasuje protiekologicky). “S výsledkem nejsme spokojení,” řekl v neděli večer spitzenkandidat Die Linke Martin Schirdewan televizi ZDF. Volebnímu klání podle něj dominovala debata o ochraně a změně klimatu a zde Die Linke rozhodujícím způsobem prohrála se Zelenými. Teď je podle něj třeba v Europarlamentu sestavit silnou levicovou frakci, která by zabránila dalšímu posunu doprava.
Nacionalistické proudy posilují jen mírně
Co se nacionalistických frakcí týká, platí podle politologa Charváta v obecné rovině to, že žádný drtivý úspěch neslaví. Hlasy pro krajní pravici sice přibyly, často ale došlo ke změnám uvnitř samotného krajně pravicového tábora a některé tradiční krajně pravicové strany dopadly vyloženě špatně. Vítězství krajní pravice ve Francii, Itálii a Velké Británii se může na první pohled zdát jako posílení krajně pravicového trendu. „Ale ve Francii nejde o nic nového, Le Pen naopak oslabila, a Velká Británie se vzhledem k situaci s brexitem nedá úplně počítat, včetně toho, že Brexit Party není tak úplně krajní pravice,“ vysvětluje Charvát. Jasné je podle něj naopak vítězství ultrakonzervativní pravice v Maďarsku a Polsku. Silné postavení tak bude mít konzervativní přístup i ve frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR), kde je polské PiS, a v samotné Evropské lidové straně, kde je Orbán. Co se Itálie týká, Charvát se domnívá, že „Salvini bude chtít vytvořit silnou skupinu uvnitř Europarlamentu – bude mít zájem oslovit i další velké strany – Orbána a možná i PiS.“ V Německu dopadla AfD vyloženě pod očekávání a v Nizozemí Wilderse nahradila nová strana, jež je jeho uhlazenější verzí – Fórum pro demokracii v čele s Thierry Baudetem. Ta ale získala zhruba o dvě procenta méně než původně Wilders. O vysloveném úspěchu se nedá mluvit ani u strany Vox ve Španělsku, která dosáhla jen šesti procent, tedy méně, než kolik měla v parlamentních volbách. Krajní pravice navíc mírně tratila i v Rakousku.
Podle Jana Charváta se krajní pravice dlouhodobě potýká s řadou problémů. Na mnoha tématech totiž nepanuje mezi jednotlivými krajně pravicovými proudy shoda. Jde například o to, zda EU opustit, anebo reformovat, zda má být ekonomika libertariánská, anebo protekcionistická. Některé strany přerozdělování migrantů odmítají, jiné podporují, a protipřistěhovalecká politika někdy také zahrnuje i země případných partnerů, což mezinárodní nacionalistickou spolupráci ztěžuje. Největší úspěch podle Charváta zaznamenala ultrakonzervativní pravice v Polsku a Maďarsku. Nejvýraznější je pak vítězství Orbána, na které mělo podle Jana Charváta vliv sjednocení médií do jeho rukou. „Třetí nejsilnější strana v rámci EPP nebude chtít ze své frakce odcházet, ale uvidíme, co na to lidovci v EU řeknou. Pokud by Orbána donutili odejít, je otázka, zda nepodpoří Salviniho,“ uzavírá politolog.