Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dobrovolný pobyt dítěte v ústavu může vést k pozitivním změnám

Představa, že rodiče budou umístění do diagnostických ústavů využívat jako trest pro děti, je neopodstatněná.

Do zákona 109/2002 o výkonu ústavní a ochranné výchovy se diagnostickým ústavům vrací paragrafem 7 kompetence realizovat dobrovolné pobyty. To znamená, že ústavy mohou přijímat děti na základě dohody s rodinou, aniž by o tom rozhodoval soud. Informace o této změně proběhla médii a byla prezentována jako krok zpět a také jako rodičovský nástroj trestu pro zlobivé děti. Ani jeden z těchto pohledů však nepomáhá pochopit pozitivní možnosti tohoto opatření.

Argumentovat proti dobrovolným pobytům podpůrnými ambulantními službami je podobné jako tvrdit, že úplná rodina je lepší než rodina s jedním rodičem. Všichni to víme, nicméně toto tvrzení není samo o sobě řešení. Pojetí dobrovolného pobytu jako trestu je střelba do vlastních řad – podstatou diagnostického pobytu je práce na takové změně, aby po jeho ukončení bylo možné dítě vrátit do běžných podmínek s kompetencemi, které mu umožní prosperovat v nich přiměřeným způsobem. Jako psycholožka v diagnostickém ústavu se tváří tvář současné praxi setkávám s případy, kdy pomalá řešení problémů poškozují naše klienty.

Pokud se jedná o dlouhodobý problém v rodinných vztazích, do kterého vstoupí dospívání a další faktory, jako například užívání návykových látek, je podpora ambulantních služeb zhruba stejně účinná, jako když přelepíme zlomenou nohu náplastí.

Dobrovolné pobyty by měly nabízet alternativu k současné praxi, kdy lze dítě umístit do diagnostického (nebo jiného) zařízení pro výkon ústavní výchovy pouze na základě rozhodnutí soudu. To je samozřejmě na úrovni idejí správné – o osudu dítěte by neměli rozhodovat úředníci od stolu, ale nezávislý soud. Reálně však, zejména kvůli nepružnosti soudního systému, dochází k poškozování dětí tím, že se řešení protahuje – potíže mají tendenci gradovat, často jsou v důsledku neprostupnosti systému řešeny nevhodně, například hospitalizacemi v psychiatrických nemocnicích. Rodiny i přes podporu v místě bydliště ztrácejí kompetence k uspokojivému rozhodování. Pokud se jedná o dlouhodobý problém v rodinných vztazích, do kterého vstoupí dospívání a další faktory, jako například užívání návykových látek, je podpora ambulantních služeb zhruba stejně účinná, jako když přelepíme zlomenou nohu náplastí.

Měsíce čekání na rozhodnutí

Včasná a vhodná intervence je jedním z faktorů, které mohou přispět k úspěšnému vyřešení situace. Pokud je rodina ke změně motivovaná, dobrovolné pobyty mohou být odpovědí na její zakázku – práce na změně je časově rámovaná, není nutné několik měsíců čekat na verdikt soudu. Během tohoto období se obvykle situace zhoršuje a v době, kdy je konečně vydáno předběžné opatření, na základě něhož dítě nastupuje k pobytu, mohou být jeho potíže už velmi závažné a ohrožující. Nebo během tohoto období naopak dojde ke spontánní pozitivní změně v chování, ale dítě přesto musí k pobytu nastoupit, protože o tom rozhodl soud. V obou případech se pak k nám do diagnostického ústavu dostávají děti zcela nemotivované ke konstruktivní spolupráci.

Těžkosti, s nimiž se děti v období puberty a dospívání potýkají, nejsou vždy řešitelné ambulantní formou. Rozhodnutí soudu může být v mnoha případech zase zbytečně restriktivní. Ambulantní spolupráce vyžaduje vysokou míru motivace ke změně na straně klienta. Motivace zase předpokládá určitou úroveň osobnostní zralosti, která často přichází s již víceméně chronickou fází rizikového chování. Děti, které by jinak byly umisťovány do diagnostického ústavu soudní cestou, bývají vysoce ohroženy v místě bydliště, a proto je často ambulantní forma podpory nefunkční. Například dítěti, které užívá drogy, jež dostupné tam, kde bydlí, nepomůže docházet v místě bydliště do nízkoprahového klubu.

Dobrovolný pobyt není trest

Na druhé straně umístění z rozhodnutí soudu sice umožní zabránit ohrožujícímu chování, nicméně současně brání rozvoji vnitřní motivace ke změně. Z tohoto pohledu je možnost smluvního pobytu v chráněném prostředí užitečným kompromisem. Představa, že rodiče využijí této možnosti jako trestu, je naivní a laická. Rodiče jsou v tomto kontextu vnímáni jako součást rodinného systému, který nějakým způsobem udržuje rizikové chování jejich dítěte v chodu. Stejně jako dítě-klient se i oni stávají aktivními účastníky spolupráce a očekává se od nich angažovaný přístup. Nízká nebo nulová angažovanost rodičů je také mimochodem velmi častým průvodním jevem umístění dítěte do ústavu na základě verdiktu soudu. Nařízená ústavní výchova je pak mnohdy demotivující. Vyvolává totiž mylné přesvědčení, že nyní je již dítě v péči státu a ten přebírá veškeré kompetence a povinnosti. Oproti tomu varianta dobrovolného pobytu rodiče z principu vybízí k aktivní kooperaci.

Zneužití pobytu jako trestu lze předejít navázáním intenzivní spolupráce ještě před tím, než dítě přijde do ústavu. Kolik ambulantních setkání proběhne, je věc společné dohody. Velmi důležitou podmínkou je samozřejmě souhlas dítěte s pobytem. Bez souhlasu by dítě nemělo motivaci, a jeho pobyt by proto ztrácel smysl. Součástí procesu je také v neposlední řadě součinnost s oddělením sociálně právní ochrany dětí v místě bydliště. Kurátor s dítětem a rodinou pracuje v místě bydliště, zná velmi dobře kontext potíží, pravděpodobně v minulosti inicioval nějaké jemnější postupy, které však nevedly ke zlepšení, případně byl pozitivní efekt pouze krátkodobý.

Komunikace rodiny s kurátorem a diagnostickým ústavem je dalším účinným opatřením proti zneužití dobrovolného pobytu jako svého druhu trestu.

S respektem k dítěti i jeho rodině

Struktura dobrovolného pobytu respektuje zadání klienta (dítěte a jeho rodiny). Během pobytu se pracuje s programem rozvoje osobnosti, v rámci kterého jsou reflektovány nejen maladaptivní vzorce a opakující se scénáře chování, jež fixují problém a udržují ho v chodu, ale také stanovují reálné cíle a cesty k dosažení pozitivních změn. Práce s rodinou zahrnuje společné kontraktování, plánování jednotlivých kroků, na jejichž konci je návrat dítěte do jeho běžných podmínek. Do nabídky patří také následná ambulantní spolupráce. Platí, že každý člen rodiny je rovnocennou součástí systému a každá dosažená pozitivní změna ovlivní celý systém. Cílem ambulantní spolupráce je udržení pozitivních změn při přechodu z chráněných podmínek do běžných.

Absurdním a diskriminačním opatřením je naopak výše poplatku za měsíc dobrovolného pobytu. Jedná se o službu, která by měla být dostupná plošně, a částka 5300 korun nastavuje práh, který řada rodin (při dvouměsíčním pobytu) nemůže překonat. Představa, že vysoký poplatek za službu oddělí zrno od plev a zabrání zneužití služby, je iluzorní. Důsledkem bude prohlubování sociální nerovnosti a nárůst sociální patologie v souvislosti se socioekonomickou situací rodiny.

Článek Polepšovna za pět tisíc korun. Zájem rodičů je velký, odbornice však návrh kritizuje, který vyšel na Aktuálně.cz, již v titulku naznačuje, co je potřeba si o dobrovolných pobytech myslet. Diagnostický ústav je nahrazen pojmem polepšovna, což je asi stejně korektní jako říkat místo gay buzna. O dobrovolných pobytech nebo systému práce s dítětem se z něj nedozvíme nic. Odmítavé a předsudečné reakce v mé sociální bublině vyvolané tímto textem byly v takovém rozporu s mou profesní zkušeností a přesvědčením, že mě přiměly k odpovědi, která snad nabízí racionálnější pohled na problematiku.

Autorka je psycholožka.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image