Foto pixabay.com
Evropa? U nás se něčím tak nekonečně vzdáleným a protivným skoro nezabýváme ani při volbách do Evropského parlamentu. Zabýváme se sami sebou, vlastními iluzemi a strachy. Důslednějšími nevoliči byli snad už jen Slovinci. Mizerná účast voličů (pod 29 procent) dává vždy více šancí trpaslíkům s kohortami motivovaných příznivců, ale ve Slovinsku se to nestalo: na špici tam trůní dvě tradiční pravolevé partaje. Nad Českou republikou lze učinit suché konstatování, že pořadník úspěšných politických subjektů shora dolů – ANO, ODS, Piráti, TOP 09 a STAN, tandem generála Blaška a psychiatra Davida z SPD a Kateřina Konečná jako kůl v plotě z KSČM – koresponduje s reálným rozložením sil. Petr Fiala se zalyká blahem, že ODS je „nejsilnější opozicí“. To jsme si pomohli. Po třiceti letech tu máme cestu odnikud nikam.
ČSSD dohrála
Debakl ČSSD, která nesvedla být ani čtyřprocentní, je ovšem kapitola sama pro sebe. To, co vidíme, je umíráček nejstarší české politické strany. Můžeme namítnout, že středolevé politické subjekty nejednou dokázaly zázračně pookřát, byly oprášeny a za zády se jim vždy nějak rozhořela step nových nadějí. A že nikdy není všem dnům konec. Avšak ČSSD je jiný případ. Tato strana po roce 1989 v žádném okamžiku nezvedala velké ideje, ale jen jednu přízemní myšlenku: v době po „konci dějin“ a na věčné časy žijícího neoliberalismu, který si rozvracet nedáme, musí být ještě možné živit se jako protihráč hegemonů, lidový léčitel transformačních ran a státotvorná atlantická síla. Jako na Západě. Musí být přece možné být jako Tony Blair a fascinovat „třetí cestou“, být jako Gerhard Schröder, zvaný „Genosse der Bosse“ (Soudruh podnikatelů). Musí být přece možné zdůvodnit asociální agendu a vytvořit – tak jako on – „nový střed“ z městských liberálů, kteří jsou happy a cool.
Většina zastánců univerzálních evropských hodnot, kteří ve Štrasburku letos zasednou, nikdy nijak nezpochybnila jádro neoliberálních politik. Natož společenské uspořádání, jež hnědé spodní proudy hlučně pumpuje z hlubin na povrch a nenápadně doplňuje shora.
Marketingovou prázdnotu dílčích sociálních témat musela ovšem nezřídka vyplnit radikální rétorika rozených lídrů, kteří neváhali „jít vládě po krku“ (Miloš Zeman) a spojit se přitom „třeba i s Marťany“ (Jiří Paroubek). Ovšem jenom jako. Jenže i kompromisy, kapitulace či zrady musí vzlínat ze skutečným bojů, z reálných ingrediencí krve, potu a slz. I porážky musí být autentické, jestliže takový byl boj. V ČSSD ale tohle všechno bylo od začátku právě „jenom jako“. Není po čem sáhnout pro obrozující elixír, protože polistopadovou minulost strany tvořily od počátku jenom namalované kulisy. Pouze pád do nebytí je nyní reálný. Opona padá, kulisáci můžou uklízet. Přicházejí sekáči docela jiní.
Evropská tříšť a boj o komisi
Napoví nám Evropa? Prolnutí našeho hřišťátka s evropským stadionem zatím z Prahy sledujeme jako komedii o tom, do jaké frakce se zařadí ztrumpovatělý Andrej Babiš. Ten se vždy řadil k Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Jenže šest europoslanců za ANO, mezi nimiž tentokrát chybí euromág Pavel Telička, zmizelý v propadlišti dějin, nemusí být v této politické „rodině“ nadále vítáno. Hrne se tam totiž z Francie jednadvacet Macronových ostrostřelců bojovným maršem. Zdá se, že neznají bratra (Babiše), jakkoli rovněž přímo vygenerovaného – tak jako oni – nefalšovaným kapitálem. Naši Piráti zatím hrají docela úsměvný skeč o tom, že vstoupí pouze do takové evropské frakce, v níž nezasedne jediný Babišův duplikát. Antibabišismus a internet jsou jejich hlavními orientačními body, všechno ostatní je tvárná vata. Deník Le Monde řadí Piráty mezi „ekology a regionalisty“. Někam už se vrtnou. Najít si židle, stůl, dobré bydlo a rychlé připojení zvládnou určitě.
Úhrnné výsledky nás doma nezajímají, ale mediální Evropa – ano, kontinentální mediokracie – je doslova prožívá. Někteří analytici si dělají starosti, že Europarlament je teď politicky příliš roztříštěný. Poprvé od vůbec prvních voleb do štrasburského parlamentu, tedy od roku 1979, nepředstavují tradiční strany pravolevého středu, tedy konzervativci a socialisté, dohromady většinu. Jejich duopol skončil. Jsou nenávratně pryč časy, kdy bylo snadné se dohodnout na hlavních figurách evropské hierarchie, třeba na Jeanu-Claudu Junckerovi jako lídrovi evropské exekutivy a Martinu Schulzovi jako předsedovi europoslanců. Dnes o každé jméno zuří spor s nejistým výsledkem. Kvůli konzervativci Manfredu Weberovi, bavorskému koni Angely Merkelové pro Evropskou komisi, popraskala už i osa evropské integrace Paříž-Berlín. Emmanuel Macron totiž Webera odmítl slovy: „Potřebujeme silné vůdce, kteří mají legitimitu (…) Je třeba vědět, co je to výkonná moc.“ Weber to neví, protože prý „jen“ poslancoval. Na rozdíl od francouzského prezidenta, jehož legitimita je podle politologů sice velmi slabá, ale po půlroční bitvě se „žlutými vestami“ ví o té správné exekutivě to nejdůležitější (takřka dva tisíce zraněných, z toho téměř sto lidí vážně, pět amputovaných končetin, více než deset tisíc zadržených, asi čtyři stovky již odsouzených).
Socialisté chtějí za předsedu komise dosavadního místopředsedu Franse Timmermanse. Jsou i další návrhy. Ve hře jsou také ženy. Třeba Margrethe Vestager z Dánska. V jejím případě však nejde jen o feminismus a snahy o genderovou rovnost, ale zase o ten starý známý neoliberalismus: paní Vestager je totiž eurokomisařkou pro konkurenci. A žádná konkurence ještě k rovnosti nepřispěla, nýbrž právě naopak. A ke sjednocování už vůbec ne. Roztříštěnost parlamentu budou trhy jen prohlubovat.
Óda na radost
Mediální Evropa po volbách 2019 přesto pěje nikoli pouhou ódu, ale hned celou operu na radost. Shrňme si libreto: zaprvé, žádná hnědá (či dokonce „rudohnědá“) tsunami extremistů se nekonala. Zašplouchala jen vlnka, protože v Evropském parlamentu bude jimi obsazena jen jedna třetina křesel. Třetina, která navíc sama váhá před úplným odmítnutím Evropy (při pohledu na brexit) a je mnohostranně vnitřně rozdělená (například v otázkách ekonomické politiky nebo v přístupu k Rusku).
Zadruhé, myšlenka Evropy fakticky zesílila už jen tím, že účast na hlasování – na rozdíl od Česka a Slovinska – přesáhla padesát procent. V průměru volil každý druhý Evropan. Po dlouhých letech nezájmu voličů tu máme raketový vzestup aktivního občanství. Snad teprve kritickým stavem věcí, plným četných hrozeb, se začal vytvářet jakýsi náznak evropského národa, pevnějšího podloží evropské integrace.
A konečně zatřetí: byl podán důkaz, že výstupem z odmítnutí tradiční politiky nemusí být ani hnědá, ani rudá, nýbrž zelená, která byla skutečnou tsunami letošních eurovoleb – zvláště v Německu a ve Francii. A vděčíme za to mládeži, zaplavující ulice a právem znepokojené vyhlídkou na nevratnou ekologickou katastrofu. Co může být nadějnějšího pro Evropu a svět nežli nelhostejní mladí lidé? Potud napohled přesvědčivý eurodiskurs hlavního proudu.
Smutná pravda: budování pevnosti Evropa
Jenže tento příběh má vady. Je hlavně nadmíru uspávající – tváří v tvář faktu, že více než polovina (sic!) maďarských voličů hlasovala pro Viktora Orbána, že Kaczynského PiS se k této metě přiblížilo a že podpora pro italského kováře Mattea Salviniho dvojnásobně převýšila hlasy pro Luigiho di Maia, pětihvězdičkového kováříčka. Tohle není vlnka, ale gejzír, který může nečekaně udeřit (jak to v Británii ze dne na den předvedl Nigel Farage se zbrusu novou Stranou brexitu).
Ukolébavkou jsou poukazy na to, že francouzské Národní sdružení Marine Le Pen ztratilo od minulých voleb procenta i poslance – a hrobové mlčení o tom, že lepenisté získali oproti roku 2014 půl milionu hlasů navíc. Nebezpečné je mlčení o faktu, že nejen strany z oficiálních škatulek („extrémní pravice“, „nacionalistická pravice a suverenisté“) se 173 mandáty, ale i standardní konzervativci (175 křesel) budují „pevnost Evropu“ za řečí, které příliš často nejde od mluvy extremistů odlišit. A liberálové? Ti, co ve Francii domašírovali k moci, kriminalizují občany za spontánní pomoc „ilegálům“. Macron válčí s médii ve velkém stylu a v zemi klasické historie pátrají po novinářských zdrojích prokurátoři s policisty. Trumpa ani Zemana tohle ještě ani nenapadlo.
Ale hlavně: většina zastánců univerzálních evropských hodnot, kteří ve Štrasburku letos zasednou, nikdy nijak nezpochybnila jádro neoliberálních politik. Natož společenské uspořádání, jež hnědé spodní proudy hlučně pumpuje z hlubin na povrch a nenápadně doplňuje shora. Liberálové od kosti, levičáci celou duší i autentičtí zelení mládežníci, kteří si uvědomují, že záchrana Země bez velké transformace systému je jen chiméra, budou brzy vyzváni vítěznou evropskou Macronií, aby se zapojili do společného boje proti „populismu“. Aby se i oni včas a zcela zprofanovali. A aby tak už nikdo nestál „duchu doby“ v cestě, až nadejde chvíle pravdy a řídící štáby nazvou pravý stav věcí jménem.
Autor je politický komentátor.