Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hra o trůny: hlavní hvězdou byl kelímek ze Starbucks

Po apokalyptické bitvě u Zimohradu už hlavní postavy Hry o trůny pookřály a začaly spolu soutěžit o Železný trůn. Přečtěte si ohlasy na nejnovější díl.

Klára Vlasáková (dramaturgyně, scenáristka)

Čtvrtý díl má nevděčnou pozici – po velkolepé bitvě o Zimohrad následuje počítání padlých, rozmýšlení další strategie a spousta rozhovorů. V předchozí epizodě zemřel Noční král, takže ta největší hrozba byla zažehnána. Teď zbývá vyřešit už „jenom“ to, kdo usedne na Železný trůn. Úřadující královna Cersei se celkem očekávatelně odmítá podvolit, takže v posledních dvou dílech nás nejspíš čeká další masakr v Králově přístavišti. Oblíbenou disciplínou fanoušků a fanynek Hry o trůny je spekulovat, jakým způsobem by s linkami pracoval autor původní knižní série George R. R. Martin. Je to sice zbytečné, ale víceméně pochopitelné toužení po určité dokonalosti, které by už zřejmě nebyl schopen ani sám Martin.

Jestli se vyvrcholení Hry o trůny po skvělé třetí epizodě blíží modelu bitva – svatba – vtip na závěr, bude tahle nákladná a pečlivě připravovaná série spíš zahozenou příležitostí.

Vývoj některých postav je v této epizodě vyloženě podivný. Daenerys nedůstojně prosící Jona Sněha, aby nikomu neříkal o svém skutečném původu, protože jedině tak mezi nimi bude „všechno jako dřív“? Brienne žádající Jaimeho, aby neodjížděl, ale zůstal s ní? Tyrionovo přímé, skoro přihlouplé vyptávání, ačkoli se má jednat o jednoho z nejchytřejších a nejvtipnějších glosátorů celého fikčního světa? Přibližující se konec s sebou pochopitelně nese hrozbu toho, že je třeba dostat postavy do určitého finálního bodu – a je přitom jedno, jak moc bude jejich jednání schematické a zkratkovité.

Jenže jestli je na Hře o trůny něco fascinující, je to právě nejistota ohledně cíle celé série. Byla by škoda, kdyby tvůrci teď na konci najeli na jednoznačnou zrychlenou vyvražďovačku propletenou romantickými linkami. Když v sedmé seriálové sérii Noční král zabije a následně oživí jednoho ze tří Daenerysiných draků, je to velkolepý twist. V této epizodě zemřel druhý drak skoro mimochodem. Právě příklad Daenerys dává tušit, že i postava bojující celou dobu na straně slabých může doznat nepříjemných změn. Stane se něco takového i Jonovi Sněhovi? Tyrionovi? Nebo to všechno skončí svatbou, která jako v pohádkách všechno vyřeší? Čtvrtý díl zanechává spoustu otázek – a hlavně obav. Je jasné, že se finále seriálu, který běží už od roku 2011, nemůže zavděčit všem. Jestli se ale vyvrcholení Hry o trůny po skvělé třetí epizodě blíží modelu bitva – svatba – vtip na závěr, bude tahle nákladná a velmi pečlivě připravovaná série spíš zahozenou příležitostí.

Foto HBO

Jan Bělíček (redaktor Alarmu)

Hlavní postavou nejnovějšího dílu Hry o trůny se nečekaně stal kelímek ze Starbucks. Fanoušci ho totiž našli v jednom záběru z hostiny na Zimohradu, během níž hrdinové zapíjeli slavné vítězství nad Nočním králem. Sekundová cameo role zapomenutého kelímku spustila na všech hlavních světových mediálních platformách vodopád interpretací a dokonale prokázala popularitu i podivnou moc, kterou má tato fantasy sága nad současným světem. Zapomněl kelímek na stole někdo z herců, nebo se jednalo o dost agresivní product placement? Opravdu se Hra o trůny natáčí v tak zběsilém tempu, že nikdo ze štábu nedokázal v postprodukci kelímek zpozorovat, a zůstal i ve finální verzi? Jedná se o dokonalou metaforu úpadku celého seriálu, nebo si prostě jen někdo „kávu osladil o trochu víc“ a zapomněl na ni.

Máme se snad připravit na konec feudalismu v Západozemí? Moc pravděpodobné to není, ale byl by to stylový závěr.

Příběh jednoho nedopitého kafe trochu zastínil zbytek celého dílu. Mohlo by nám tak ujít, že celá řada postav v něm tak trochu popřela psychologický vývoj z posledních několika let a dostala se do mentálního regresu. Ukázkovým příkladem je Jamie Lannister, který se z královraha a maniákálního zabijáka postupně proměnil v hlavního světlonoše dobra. Mohla za to především jeho láska k Brienně z Tartu? Trochu to tak působí. Poté, co se mu ji v tomhle dílu konečně podařilo dostat do postele, o ni přestal jevit zájem a zřejmě opět vzplanul vášní k jediné ženě, která s ním dokáže vždy dokonale zamést – ke své sestře Cersei Lannister. Daenerys Targaryen v sobě zase objevuje geny „šíleného krále“ a zdá se, že všechny její ideály jdou stranu. Teď už prahne jen po pomstě, moci a svém místě na trůnu. Dost to naznačila i hodně neupřímná milostná scéna s Jonem Sněhem.

Jedinými stálicemi dílu tak zůstali samotáři Sandor Clegane a Arya Stark, kteří se společně vydali do Králova přístaviště vyřešit svoje osobní bolístky. A samozřejmě taky Cersei Lannister, která stále dokonale sehrává roli největšího padoucha seriálu, přestože nedokázala popravit bratra Tyriona a spokojila se jen s tak trochu zbytečnou smrtí Missandei. Nejzajímavější otázkou posledních dílů tak pro mě zůstává, co vymyslí „ochránce říše“ eunuch Varys. Celkem logicky začíná pochybovat, jestli bude Daenerys skutečně tou správnou královnou. Podaří se mu na trůn dosadit někoho, kdo zničí méně nevinných lidských životů? Nebo se snad máme připravit na konec feudalismu v Západozemí? Moc pravděpodobné to není, ale byl by to stylový závěr.

Foto HBO

Antonín Tesař (filmový redaktor A2)

Zhruba v polovině nové epizody se hlavní postavy Hry o trůny zase jednou sejdou u mapy Západozemí, kde promýšlejí další postup bitvy. S táborem Daenerys a Jona Sněha to nevypadá dobře. Po bitvě o Zimohrad má jejich armáda velké ztráty, zatímco Cersei získala nové posily díky půjčce od Železné banky. V této krátké scéně se ale skutečná válečná strategie řeší jen okrajově. Daenerys je znovu rozhodnutá obětovat životy tisíců civilistů, aby konečně „svůj“ trůn dobyla. Tyrion naopak prosazuje řešení s co nejmenším počtem ztrát. Jon cudně klopí oči a vyjadřuje podporu Daenerys, aby jí ukázal, že se na něj může spolehnout. A Sansa jí naopak odporuje, protože ji nemá příliš v lásce. V rozhodování o další strategii nakonec počty vojáků a další konkrétní výhody a nevýhody té které armády nehrají skoro žádnou roli, ale rozhodnutí ovlivňují výhradně ambice a osobní vztahy jednotlivých postav.

Nejde ani tak o to, jestli některá z nových situací je nebo není důležitá pro další vývoj událostí. Podstatné je, jak mění náš názor na jednotlivé hrdiny.

Stejně jako mnoho dalších scén celého seriálu i tahle slouží především k tomu, aby diváci mohli na jejím základě hrdiny hodnotit. Aby si mohli potvrdit, že Daenerys se pořád chová jako tyran, že Tyrion je správný chlapík, který nenechá ubližovat ženám a dětem, že Jon se začíná chovat tak trochu jako podpantoflák a že Sansa je protivná potížistka. Jako diváci pak můžeme podle našeho uvážení rozdělovat své sympatie postavám podle toho, čí jednání nám vyhovuje víc. Tohle platí i pro spoustu dalších scén. Jamie v posteli s Brienne, Varysovo zvažování zrady vůči Daenerys, Cerseino rozhodnutí vzít si většinu svých poddaných jako rukojmí. Všechno jsou to scény, které něco zásadního vypovídají o povahách hrdinů a o jejich vztazích. Některé z nich se potvrzují a stupňují (hlavně Cersei zase o něco zvýšila svůj level morální zavrženíhodnosti), jiné jsou vystaveny zkouškám (Tyrionova oddanost vůči Daenerys) a další prodělají dramatickou krizi (vztah Jamieho a Brienne).

Ve výsledku přitom nejde ani tak o to, jestli některá z těchto situací je, nebo není důležitá pro další vývoj událostí. Podstatné je, jak mění náš názor na jednotlivé hrdiny. Jsou to situace, v nichž je v sázce jejich čest, integrita, emoce a vztahy. Právě čest a integrita jsou přitom tím, o co postavám ve světě Hry o trůny jde především, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Podle toho, jak hrdina v té které scéně obstojí, můžeme posuzovat, jak moc bychom mu přáli, nebo nepřáli krutou smrt, která hrdiny navštěvuje s železnou pravidelností a ani nová epizoda není výjimkou.

Zatímco předchozí část osmé sezóny byla vrcholnou ukázkou toho, jak dokáže „televizní“ produkce HBO vytvářet dechberoucí alternativu k výpravným fantasy blockbusterům „pro velká plátna“, tady se Hra o trůny vrací ke svým mnohem televiznějším, seriálovějším kořenům. Nejedná se o uzavřený příběh, v němž jde nakonec hlavně o to, kam děj směřuje a jak končí. Tady jsme mnohem blíž seriálovému přístupu, v němž je každá další epizoda novou příležitostí setkat se se starými známými hrdiny a posoudit, jak moc se změnili a jak moc zůstali stejní.

Foto HBO

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora magazínu o fantastice Pevnost)

První polovina čtvrtého dílu by se dala shrnout jako vysoká škola zírání proložená pokusy Jona Sněha předstírat vůdcovství, což mu z nějakého důvodu na Severu docela dost lidí žere. Takže Daenerys kouká a dochází jí, slovy jednoho kolegy, že Jon není nejostřejší tužka v penálu. Jon taky kouká a nedochází mu nic, protože je to Jon Sníh. Tormund kouká a fňuká, protože mu dochází, že velikost není všechno. Jaime kouká a… no, zaplaťpánbůh za Jaimeho, protože do toho prostě nevidíme, to je na něm super. Ale kouká i Duch a asi si říká, že páníček je pěknej k…t, když se nechá oblbnout ještěrkou od tý targaryenský mrchy a zapomene, kdo je nejlepší přítel, když ne člověka, tak bastarda. Zlovlk. Haf! Jako fakt, zlovlci jsou přece členové rodiny, zvířecí minioni. Za tohle by si Jon a scenáristi zasloužili pobyt v převýchovném táboře Zdeňka Srstky. Dyť ho ani nepomazlil!

Naštěstí se ale v druhé polovině všechno zlomí a konečně je zase vidět, v čem byla Hra o trůny a její předloha zajímavá. Pamatujete si na rozhovor, v němž Martin říkal, jak by se rád dozvěděl víc o politice Aragorna (to je ten zkrachovalý ambasador Old Spice ve Středozemi), neboť mu nestačí jen to, že má správnou krev a v zádech pár hor skřetích lebek. Že chce něco vědět o jeho daňové politice, jak osídlil vybydlený Ithilien a tak podobně. Takže se připravte na zatím asi nejlepší scénu osmé série (po pasování Brienne): Tyrion a Varys debatují o tom, co dělá dobrého krále.

Tentokrát je to čistě intelektuální zábava, protože skrz péro byvší a péro absentující („once and future cock“, řekl by T. H. White) se ze seriálu stává naplno střet dvou královen, což je v poměrně macho světě super. Ale také se na přetřes dostane v souvislosti s Jonem „revocatio Imperii“. To bylo, prosím pěkně, součást tanečků kolem nástupu císařů Svaté říše římské. Milý kandidát musel vždy korunu odmítnout, než ji konečně přijal. Vyjadřoval tím skromnost a všechny ty kecy o tom, jak přijímá tu tíhu a odpovědnost, jak se obětuje pro lid. Něco jako Babiš, když šel do politiky. Jo, fakt, lidi těmhle blbostem věří už přes tisíc let. Že kvůli tomu třeba týden před tím dotyčný vyvraždil Milán, se taktně přechází (mimochodem, víte, že kvůli jisté milánské anabázi získali Přemyslovci jednu ze svých královských korun a Češi v severní Itálii na pár staletí pověst kanibalů?). Na lid ve zmiňované scéně ostatně taky dojde. Pár minut, dva týpci, jeden pohár vína a plus minus pět teorií vlády a monarchistických ideologií. To věru nebylo špatné. Ale ty Duchovy psí oči jsou stejně nejvíc…

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image