Foto HBO
Antonín Tesař (filmový redaktor A2)
Za poslední týden se na sociálních sítích objevilo pár statusů, které vychvalovaly novou minisérii HBO Černobyl s tím, že je vlastně mnohem zajímavější než všemi opěvovaná Hra o trůny. Na srovnání obou seriálů přitom není vůbec nic zajímavého – kromě toho, že se od sebe zásadně liší. Černobyl je dramatizace skutečných událostí, Hra o trůny je fantasy s draky, nekromanty a tříokými havrany, kteří mají zatraceně dobrého pamatováka. Každý z obou seriálů se vztahuje ke skutečnosti úplně jiným způsobem. To, že někteří diváci dávají přednost realistickým seriálům, je čistě věc jejich vkusu. To, že zároveň opovrhují fantasy jako žánrem jen proto, že není realistický, je spíš důkaz toho, že tomuhle žánru nerozumějí. Fantasy se ke skutečným společenským problémům, historii a vztahu lidí ke světu také vztahuje, ale úplně jinými způsoby (mimochodem skvěle o tom píše ve svých esejích Ursula K. LeGuin). Poslední dvě epizody Hry o trůny jsou toho skvělým důkazem.
Hra o trůny je seriál, který využívá a zneužívá spoustu žánrů, jež mají různý vztah k realitě. Tolkienovská fantasy se v ní přelévá v drsné vyprávění z evropského středověku a následně se zvrhne v čiré melodrama nebo soap operu. Tvůrci neustále balancují na hraně totálně odlišných žánrů. Když se jim nepovede najít rovnováhu, je to skoro vždycky bolestivý pád. Když se jim naopak daří podtrhnout stoličku pod našimi žánrovými očekáváními, jako v Rudé svatbě, nebo plynule přecházet mezi rodinnou soap operou a příběhem o krutostech středověkých panovníků, na čemž je postavená celá dějová linie rodiny Lannisterů, je to působivé vyprávění.
Postavy a jejich vzájemné vztahy byly už v knižní předloze mnohem důležitější než otázka, jak se vypořádat s Nočním králem a kdo usedne na Železný trůn. A platí to i pro seriálovou verzi.
Poslední sezóna však definitivně ukázala, že lavírování mezi různými žánry je neudržitelné. Těm, kteří sledují Hru o trůny jako soap operu, vadí, co scenáristé provedli s postavou Daenerys. Ti, kdo požadují promyšlené drama, se budou ošívat při každém prapodivném a nepodloženém dějovém veletoči (a že jich v poslední sezóně nebylo málo). Těm, kdo chtějí epickou fantasy, nebude úplně po chuti, že ústřední dějovou linii s prastarým Nočním králem ukončí jedna puberťačka, která se najednou vynoří ze tmy a hrozivého nekromanta prostě zapíchne. Pokud je někdo skutečným hrdinou poslední sezóny, pak je to Miguel Sapochnik, jehož bitevní epizody, zejména uhrančivá bitva o Zimohrad, všechny tyto rozpory nechávají za sebou a hrají na vlastním písečku skvěle zvládnutého spektáklu.
Poslední epizoda navenek působí, že se v Západozemí něco zásadního hnulo a že celý fiktivní svět vstupuje do nové éry. Sice ještě ne úplně osvícené, protože Samwellův návrh demokratické volby je odměněn jen hurónským smíchem (což je mimochodem vtip, který ve skoro stejné podobě najdeme i v Sapkowského Sáze o zaklínači), ale přeci jen směřující k větší stabilitě a respektu vůči lidskému životu – to všechno pod vládou moudrého panovníka nadaného vhledem do celé lidské historie. Zároveň ale vlastně není až tak těžké si představit, že příští rok začne devátá sezóna a pojede se dál od místa, kde ta osmá skončila. Daenerys přece není ani zdaleka první hlavní postava, která v seriálu zemřela, a Bran také rozhodně není žádná velká záruka, že válka o Železný trůn (který, pravda, teď už existuje jen v tekutém skupenství) je definitivně u konce.
Poslední díl série je zvláštní finále ve stylu oblíbeného rčení zmíněného Andrzeje Sapkowského: „Něco končí, něco začíná.“ Oproti Sapochnikově předchozí části je místy až nesnesitelně strnulá. Všechno v ní dlouho trvá, tvůrci nechají naplno vyznít každé gesto, každou pronesenou větu. Kdyby tahle epizoda byla o posledním rozloučení sehraného týmu postav, které nás provázely celým seriálem, určitě by její pomalost byla ohromně dojemná. Jenže ve Hře o trůny byly postavy od sebe naopak celou dobu vzdálené. Na konci posledního dílu se prostě rozloučily ještě jednou.
Spisovatel Daniel Silvermint si prý myslí, že za neuspokojivý konec Hry o trůny tak trochu může to, že ani George R. R. Martin nejspíš nemá moc jasno v tom, kam cesty jeho hrdinů vlastně vedou. V tom jsou ale jeho knihy právě tak působivé. Martin vytvořil především spoustu skvělých, propracovaných postav, které nechává bloudit světem, jenž je jim tak trochu šitý na míru – neustále narážejí na výzvy, jež je mají někam posunout. Postavy a jejich vzájemné vztahy byly už v knižní předloze mnohem důležitější než otázka, jak se vypořádat s Nočním králem a kdo usedne na Železný trůn. A platí to i pro seriálovou verzi. Mezi twitterovými reakcemi se objevila jedna, která finále Hry o trůny shrnuje obzvlášť dobře: „Další spin-offy mě nezajímají, ale seriál Arya: Na západ od Západozemí bych sledoval hned.“
Klára Vlasáková (dramaturgyně a scenáristka)
„Maybe the decision of what’s best for everyone should be left to… well, everyone,“ navrhuje Sam Tarly během rady, která hodlá vybrat nového vládce Západozemí. Odpovědí na jeho poznámku je jen nevěřícný smích. Jestli se předchozí díly osmé série daly interpretovat také jako poukázání na to, že se mocní starají především o své vlastní zájmy a na své poddané příliš nehledí, poslední epizoda tenhle problém smetla ze stolu. V Západozemí bude – po nějakých nezbytných rošádách – víceméně zachován status quo. Daenerys, která slibovala lidem svobodu, podlehla představám, že jen ona jediná ví, co je pro svět nejlepší, a za tento blud zaplatila životem. Zástupci a zástupkyně mocných rodů se pak dohodli na novém panovníkovi – Branu Starkovi. To je rozhodně nečekaná volba, kterou nejspíš tipoval málokdo. Jenže jednání o novém vládci zabralo sotva několik minut. Otázka, která spojovala všech osm sérií, je vyřešena Tyrionovou přímočarou domluvou. Přitom Tyrion se v osmé sérii nejevil jako zrovna dobrý stratég a rádce.
Petice, která požaduje, aby byla finální řada Hry o trůny přetočena, čítá už přes milion podpisů. Zároveň je ale trochu nefér vinit z toho autory.
Osmá série je u konce a fanoušci dávají najevo své rozčarování. Petice, která požaduje, aby byla finální řada Hry o trůny přetočena, čítá už přes milion podpisů. Zároveň je ale trochu nefér vinit z toho autory. Ti se totiž nemohli přiblížit k jemné prokreslenosti a promyšlenosti knižní předlohy. Šestá, sedmá a osmá série se vydaly vlastní cestou – a rozdíl to byl pochopitelně obrovský. Postavy se staly přímočařejší, jejich volby schematičtější. Tvůrci výborně zvládali velkolepé akční scény, ale Hra o trůny čím dál bolestně selhávala v uvěřitelnosti postav. Velké finále tak za sebou nechává dojem uspěchanosti. Všichni Starkovi se nakonec vydali po vlastních cestách – Sansa se stala královnou Severu, Arya se vrhla do nového dobrodružství, Jon Sníh (který je Starkem jen částečně) se vrátil k Noční hlídce. Takový konec by byl jistě představitelný, problém je, že to, co k němu vedlo, se událo rychle, bez uvěřitelného budování a stupňování děje. Jako když se přesouvají figurky v Člověče, nezlob se. Nezbývá než doufat, že George R. R. Martin sérii přece jen někdy dokončí. A když ne, tak je vždycky možné konec série tak, jak jej připravila HBO, prostě odmítnout. Maybe the decision of what’s best for everyone should be left to… well, everyone. Jestli se totiž v něčem Hra o trůny stala opravdovým fenoménem, pak právě v počtu názorů, jak by měla celá sága dopadnout. Jenže se zdá, že ta jediná správná odpověď dost možná vůbec neexistuje.
Boris Hokr (zástupce šéfredaktora magazínu o fantastice Pevnost)
Tak nám skončila Hra o trůny. Máme se teda ještě zeptat jednoho trpaslíka za deset let, ale prakticky je fakt konec. A slovy klasika jsme se toho dneska hodně naučili. Tak si to zrekapitulujme a mezitím si můžeme nacvičit skandování: „Zabili Daenerys, parchanti!“
Ponaučení číslo jedna: po Michaelovi Bayovi obšlehlo i HBO starý Disneyho trik používat už existující materiál. Takže Tyrion, mistr slova a chodící zlatý mozek Sedmi království, který ze sebe udělal vola během vyjednávání se Cersei, si střihne ob díl v podstatě ty samé fráze znovu. Říkejte si, co chcete, ale tenhle Lannister je vytrvalej a čistě statisticky mu to jednou vyjít musí, že jo?
Dál jsme se naučili, že skutečná loajalita a city se skrývají za očima našich věrných zvířecích mazlíčků. Scenáristi sice zase jedno zvířátko bravurně bez vysvětlení vyškrtli, ale asi jim někdo pošeptal, že Nymeria fakt nebyla kůň, tak budeme předstírat, že se to jako nikdy nestalo. Ona Arya stejně nikdy na ježdění nebyla. Ale hlavně: Drogon konečně povýšil z azbestového krocana na skutečného draka s osobností! A Duch… No, nebudu vám spoilerovat nejdojemnější okamžik posledních osmi let na kabelovkách. Pak jsme se ještě dozvěděli, že vždycky je prostor vytáhnout z klobouku nějakou postavu a jen tak ji někam hodit. Zdravíme sera Bronna, který nám všem někde v závětří udržel víru v happy endy a restauraci Malíčkových bordelů.
Ty rody si stát prostě zprivatizují a ve výsledku nakonec dojde třeba k něčemu jako trojímu dělení Západozemí. Nebo k tomu, že vás všechny sežere Prusko.
A teď vážně. Poslední díl je působivá podívaná. Opět sice absolutně nechápu, jaké časoprostorové a teleportační zákonitosti ten fikční svět posledních pár sezón má, ale fakt to bylo působivé. Hlavně díky tomu, že Drogon dokázal v patnácti vteřinách prodat víc skutečných emocí než Jon, Daenerys a překvapivě i Tyrion v celé sezóně. Což na komplet digitální potvoru není špatné. Poslední takhle komplexní výkon podal Wall-E, a to už je pár let. Přesto si neodpustím poznámku k představě soustavně udržitelného rozvoje v Západozemí podle scenáristů. Haleluja, že se tam všichni vysmáli pokusu o demokracii ve vypáleném městě, ale fakt si jako myslí, že stavovský model s maximálním okleštěním kontinuity monarchistické moci bude fungovat? Po tom, co tak žalostně selhal předchozí kvazistavovský model s rodinou Baratheonů? Aby bylo jasno, představě, že ten, kdo vládu odmítá, je nejlepší kandidát, jsem se smál už pár dílů zpátky. Dnes jen dodám poučku britského historika Michaela Granta založenou na studiu prvních dvanácti římských císařů: moc lidi kazí a absolutní moc je kazí absolutně. Vzhledem k tomu, jak se báli Daenerys s jedním drakem, tleskám jejich odvaze zvolit… no, však víte. Takže jak říkal Tyrion: Nazdar za deset let.
Dejme tomu, že už tady nikdo nezcvokne, ale i tak se jedná o časovanou bombu. Pokud se totiž idealisticky rozhodnete panovníka volit a vyškrtnete z toho dynastický rozměr, který ale zároveň zachováte u těch, kdo volí, tedy nejmocnějších rodů Západozemí, rozhází vám to v průběhu zhruba dvou generací říši opravdu grandiózně. Protože ty rody si stát prostě zprivatizují a ve výsledku nakonec dojde třeba k něčemu jako trojímu dělení Západozemí. Nebo k tomu, že vás všechny sežere Prusko.
Když jsme u těch výhledů do budoucnosti: vzhledem k závěrečné scéně zasedání nové královské rady bych byl rád, kdyby jeden z dalších dílů byl sitcom v duchu Ano, pane pobočníku. Do titulkové sekvence bych prosil záběry z korunovace aktuálního vládce Západozemí za doprovodu kultovní hymny southparkovské skupiny Timmy and the Lords of the Underworld. Jinými slovy: je konec, a i když není kdovíjak uspokojivý, tak vždycky budeme mít memy a gify. Díky.
Jan Bělíček (redaktor Alarmu)
Můžeme si oddechnout, Hra o trůny skončila. Oddechnou si určitě i David Benioff a D. B. Weiss. V historii televizní zábavy tvůrci snad nemuseli čelit většímu tlaku než právě oni. Teď můžou konečně všechny problémy s Hrou o trůny smést ze stolu a připravovat prequely a spin-offy hlavního příběhu. Poslední díl podle mě koncentroval všechny problémy, které se v osmé řadě objevily. Tím nejviditelnějším bylo zhuštění poměrně komplikovaného a rozsáhlého děje do pouhých šesti epizod. Na rozdíl od maminek a tatínků malých Daenerys a die-hard fans, kteří Benioffem a Weissem pohrdají a chtěli by, aby scénář znovu psal George R. R. Martin, nemám s příběhem poslední série žádný velký problém. Rozhodně se nejednalo o nejlepší možné řešení, ale bylo to řešení relativně důstojné.
Omezená stopáž vedla k brutálním příběhovým zkratkám a až komické narativní posloupnosti. Jon Sníh si chvíli povídá s Tyrionem a pak jde okamžitě za Daenerys, kterou chladnokrevně zapíchne.
Horší je to s oním zhuštěním příběhu do šesti dílů. Jsem přesvědčen, že kdyby děj dostal více prostoru a rozvinul se třeba na ploše dvou osmidílných sérií, rozhodně by nevyvolal tak rozčilené reakce. Omezená stopáž vedla k brutálním příběhovým zkratkám a až komické narativní posloupnosti. Jon Sníh si chvíli povídá s Tyrionem a pak jde okamžitě za Daenerys, kterou chladnokrevně zapíchne. Přiletí Drogon, roztaví Železný trůn a odletí s mrtvolou své „matky“ bůhví kam. To, co by jindy vystačilo na samostatnou epizodu, se zde zvládlo během deseti minut. A následuje další střih a Tyrion Lannister je předveden před jakousi rodovou radu, která rozhoduje o jeho osudu a osudu Jona Sněha. Takřka okamžitě se ale dostáváme k řešení celé budoucnosti Západozemí a Sedmi království. Vytočený Šedý červ během několika sekund otáčí a bez boje nechává osud celého království v rukou několika postaviček, k nimž na rozdíl od zavražděné Daenerys neměl v podstatě žádný vztah. Královnovrah Jon Sníh sklopí uši a schlíple odcestuje hlídkovat na Zeď. A tak bychom mohli pokračovat.
Extrémně zhuštěný děj v divácích vyvolává dojem nepatřičnosti a scénář díky němu působí nedodělaně a odbytě, přestože by na větší ploše mohl celkem jednoduše fungovat. Těžko říct, jestli je to vina scénáře, který se nedostatečně adaptoval na produkční zadání, anebo jestli za výslednou podobu osmé série může HBO, která chtěla stůj co stůj Hru o trůny ukončit. Přestože rozhořčení diváků chápu, chyby bych nehledal primárně v logice příběhu, ale v tom, jak překotně a neomaleně se příběh odvyprávěl. Největším zklamáním posledního dílu pak pro mě bylo to, jak cynicky rada rodových klanů smetla ze stolu návrh Samwella Tarlyho na zavedení demokracie. Zůstalo tedy u aristokratické podívané a plebs zůstal v podpalubí, kde ho mají vládnoucí rody nejraději.