Foto Pexels
Když koncem ledna představil Indický národní kongres svůj hlavní tahák před parlamentními volbami, vzbudilo to nejen v Indii menší pozdvižení. Program minimálního příjmu (známý pod zkratkou NYAY) navrhuje, aby stát 20 procentům nejchudších domácností vyplácel finanční příspěvek ve výši až 6000 rupií (přibližně 2000 korun) za měsíc, tedy 72 tisíc rupií (24 tisíc korun) ročně. NYAY by se měl týkat 50 milionů domácností, tedy zhruba čtvrt miliardy lidí. Návrh na největší program hotovostních transakcí v indických dějinách na Západě dokonce vyvolal debaty o tom, zda Indie nehodlá zavést nepodmíněný základní příjem.
Přestože indický volič může mnohdy hlasovat podle své kastovní či náboženské příslušnosti, nakonec o jeho krocích rozhodují především „rótí, kaprá aur makán“ – tedy jídlo, oblečení a bydlení.
To je samozřejmě hrubé zjednodušení, hraničící s nepochopením. Nic jako nepodmíněný základní příjem se v Indii neplánuje. Návrh kongresového lídra Ráhula Gándhího je přesto zajímavý – především proto, že může změnit indickou veřejnou debatu o pomoci ekonomicky slabým občanům, která se již tři desetiletí točí kolem rezervovaných pracovních míst pro znevýhodněné kasty. Pro politické strany je totiž velmi výnosné slibovat svým konstituentům umístěnky pouze na základě jejich původu. Mohou tak snadno získávat hlasy celých kastovních bloků, a to i navzdory skutečnosti, že nová zaměstnání v posledních letech v Indii prakticky nevznikají.
Přestože Indie stále patří mezi rozvojové země, v důsledku liberalizace ekonomiky a zefektivnění výroby nyní čelí hrozbě předčasné deindustrializace: sice dokáže nabídnout levnou pracovní sílu, která vygeneruje dostatečný zisk k pohánění hospodářství a růstu HDP, ale už neumí poskytnout dostatek pracovních míst pro své vlastní občany. Průmyslový sektor se tak začíná smršťovat mnohem dříve, než jeho zaměstnanci stihli zbohatnout natolik, aby mohli začít podnikat ve službách. Pokud tedy Indie nepřijde na to, jak zaměstnat své nekvalifikované pracovníky, bude muset dříve nebo později stejně najít způsob, jak se o ně postarat. Univerzální či alespoň kvaziuniverzální základní příjem se přitom jeví jako jedna z možností, jak podpořit drobné podnikání.
Bez dotací a přídělů?
Abychom celou indickou debatu o základním příjmu pochopili, musíme si v první řadě říct jednu věc: přestože je nepodmíněný či univerzální základní příjem mezi evropskými levicovými libertariány často vnímán jako univerzální lék na chudobu i nezaměstnanost, mezi indickými rozvojovými ekonomy jde o značně kontroverzní téma diskutované už více než deset let. Na jedné straně stojí například Pranab Bardhan, který obhajuje zavedení základního příjmu argumentem, že indický sociální systém založený na dotacích a přídělech pohlcuje zhruba 9 až 10 procent indického HDP a je příliš komplikovaný. Jeho nahrazení nepodmíněným základním příjmem by tak mohlo snížit korupci a klientelismus – nehledě na to, že by se podpora mohla dostat i k 75 procentům indických žen, které žádný oficiální příjem nemají, a podpořit tak jejich emancipaci. O možnosti nějaké formy základního příjmu ostatně uvažovala indická plánovací komise už od šedesátých let a s myšlenkou vyplácení hotovosti si pohrávala i minulá kongresová vláda v roce 2013. Některé státy jako Telangána nebo Uríša už dokonce programy podobné základnímu příjmu mají a brzy jej zřejmě zavede i Sikkim.
Druhá strana sporu, kterou zastupuje například Jean Drèze, se naopak domnívá, že zavádět dnes v Indii nepodmíněný základní příjem by bylo přinejmenším zbrklé. I pokud přistoupíme na možná poněkud nadsazený odhad deseti procent, stále to neznamená, že nepodmíněný příjem je jedinou možností, kam tyto prostředky přečerpat a že by se nedaly investovat lépe – třeba do zdravotní péče nebo do vzdělávání. Navíc by zavedení nepodmíněného příjmu velmi pravděpodobně znamenalo také zrušení veřejného distribučního systému (PDS), v jehož rámci mají nejchudší domácnosti nárok na základní potraviny jako rýži, obilí nebo cukr. Hrozí proto nebezpečí, že by zavedení nepodmíněného základního příjmu mohlo zadupat do země dlouho budované programy na podporu nejchudších, kam patří nejen PDS, ale také podpora zaměstnanosti v rurálních oblastech, zdravotní programy pro předškolní děti, starobní a invalidní důchody či přídavky na děti.
Bludný kruh zemědělských cyklů
Systém přídělů a dotací na nejzákladnější potřeby má velký vliv i na to, že i když 15 procent indického obyvatelstva stále bojuje s podvýživou, tento podíl poslední dvě desetiletí mírně klesá a od druhé světové války země nemusela čelit žádnému hladomoru. Zároveň je však nutno dodat, že PDS je sám o sobě velmi problematický. Tím, že vláda dotuje pouze některé základní potraviny a udržuje tak jejich stabilní cenu na trhu, totiž nepřímo ponouká farmáře, aby se zaměřili právě na pěstování těchto plodin. To pak vede k nadprodukci a poklesu tržních cen, což po určité době dospěje až do fáze, kdy už stát nezvládá pěstitelům dorovnávat výkupní ceny. Čas od času se tedy celý trh s jednou komoditou zhroutí a nakonec na něm nevydělá nikdo: farmáři dostanou za své produkty méně peněz a stát utratí prostředky za to, že recesi pouze oddálil. Indické zemědělství pak funguje v cyklech, při nichž se střídavě nafukují a splaskávají cenové bubliny jednotlivých základních plodin.
Otázkou nicméně zůstává, zda by nahrazení PDS základním příjmem nevedlo k pouhému navýšení cen, zatímco k převisům nabídky a poptávky by docházelo i nadále. Pak by se celý scénář mohl klidně opakovat, jen s tím rozdílem, že by nad ním už stát neměl žádnou kontrolu a nezbyly by mu ani prostředky na příděly pro nejchudší a kompenzace pro krachující zemědělce. Právě kvůli těmto obavám nakonec diskuse rozvojových ekonomů dospívá k závěru, že mnohem spíše než zavádění základního příjmu by Indie potřebovala zefektivnit systém dotací a přídělů. Pokud by přeci jen mělo dojít k zavedení hotovostních transakcí, mělo by to být spíše formou finančních příspěvků pro nejpotřebnější – a právě jedním z takových schémat je i NYAY.
Ani univerzální, ani kvaziuniverzální
Návrh Ráhula Gándhího tedy ve výsledku nemá s nepodmíněným základním příjmem téměř nic společného. Ten by měl být v první řadě už z definice univerzálně dostupný všem občanům, aniž by kontroloval jejich způsobilost. Jeho druhou charakteristikou zpravidla je, že sice nahrazuje stávající programy pomoci v hmotné nouzi, ale už ne zprostředkovanou pomoc nebo dotované ceny. A do třetice by měl být nepodmíněný příjem ve své podstatě redistribuční – obvykle se za jeho zdroj navrhuje přímé nebo nepřímé zdanění nejbohatších jednotlivců a korporací.
NYAY však žádnou z těchto charakteristik nesplňuje. V první řadě není vůbec univerzální – cílí na pouhou pětinu obyvatel, tedy poměrně úzkou část populace. Zadruhé Kongres oznámil, že pro dofinancování programu by zřejmě zrušil nebo alespoň snížil některé státní dotace – patrně na základní potraviny, paliva a hnojiva. Není tedy jisté, zda by NYAY ve výsledku jen nedorovnal navýšení cen tohoto zboží. A zatřetí Kongres ve svém volebním programu potenciální voliče ujišťuje, že NYAY by nebyl financován navýšením daní z příjmu. Vyvstává tedy otázka, jestli si NYAY vůbec zaslouží být označován i za kvaziuniverzální základní příjem a jestli se nejedná spíš o vyplácení životního minima. V důsledku totiž neslibuje žádné zásadní přerozdělování bohatství a vypadá spíše jako neoliberalismus s lidskou tváří, který zajistí, aby nejchudší alespoň netrpěli hladem.
Po technické stránce každopádně NYAY jako velký problém nepůsobí. Finanční krytí programu by vyžadovalo každý rok 3,6 bilionu rupií (1,2 bilionu korun), tedy „pouze“ 1,9 procenta HDP. To je mimochodem v souladu s dřívějšími propočty ministerstva financí poslední kongresové vlády, podle nichž by obětování dvou procent HDP pomohlo snížit podíl obyvatelstva pod hranicí chudoby z 22 procent na pouhých sedm. Kongres však zatím neuvedl, jak by chtěl těchto dvacet procent identifikovat. Indie data o příjmech domácností oficiálně nesbírá, pouze se na ně velmi přibližně ptá v dotaznících při sčítání lidu, anebo je při sociologických průzkumech extrapoluje z výdajů. Dobrým vodítkem se zdají být právě potravinové příděly v rámci PDS, jež zahrnují téměř 24 milionů domácností a 94 milionů osob, které mají nárok na 35 kilogramů pšenice nebo rýže za měsíc. Dá se předpokládat, že většina z nich by měla zřejmě nárok i na NYAY – to znamená, že téměř polovina práce s identifikací už je hotová. Nicméně vzhledem k tomu, že druhou polovinu příjemců by vláda musela teprve zjistit, jeví se poněkud nereálné, že by Kongres při svém zvolení mohl začít distribuovat pomoc už letos.
Zpátky k ekonomice
Ačkoli nemá s nepodmíněným základním příjmem takřka nic společného, návrh Ráhula Gándhího je přesto důležitým mezníkem v indické politické debatě. Jeho důležitost spočívá v tom, že má potenciál proměnit dosavadní paradigma sociální politiky a zaměřit pozornost na to, co v současné době trápí indické hospodářství nejvíce – tedy ekonomický růst, který nevytváří pracovní místa. Nedá se předpokládat, že by program minimálního příjmu pomohl Kongresu vyhrát letošní volby – průzkumy ostatně napovídají, že vládnoucí Indická lidová strana (BJP) zřejmě svou parlamentní většinu uhájí. Přinejmenším do budoucna však ukazuje cestu, kudy by se měly opoziční strany vydat. Naréndra Módí se v roce 2014 nestal premiérem kvůli tomu, že by voličům nabídl vizi zákazu hovězího masa nebo bombardování Pákistánu. Jeho přetrvávající popularita pramení především z (přinejmenším rétorické) nabídky pozitivního programu a snahy o řešení ekonomických problémů.
Jestliže pro BJP v posledních volbách hlasovala téměř třetina voličů, bylo to zejména proto, že místo hinduistického majoritarianismu tentokrát akcentovala ekonomickou problematiku a jako lék na všechny hospodářské neduhy nabídla kouzelné slůvko „rozvoj“ – ať už to znamená cokoliv. Na konci pětiletého funkčního období se však ukazuje, že „lepší dny“ slibované premiérem Módím jsou stále v nedohlednu. Zdá se tedy, že ekonomika je zároveň i cestou, jak současnou hegemonii BJP do budoucna zpochybnit. Přestože indický volič může mnohdy hlasovat podle své kastovní či náboženské příslušnosti, nakonec o jeho krocích rozhodují především „rótí, kaprá aur makán“ – tedy jídlo, oblečení a bydlení.
Autor je indolog a politolog.