Foto Ondřej Polák
Zbyněk Němec je speciální pedagog, vyučuje na Karlově univerzitě a dlouhodobě se věnuje problematice inkluze – společnému vzdělávání všech dětí, tedy i těch se specifickými potřebami. Právě o inkluzi, diskriminaci a segregaci dětí v českém školství jsme vedli následující rozhovor.
Které děti v České republice mají nárok na asistentku nebo asistenta pedagoga?
Nárok na asistenta mají všechny děti, které dostanou doporučení v Pedagogicko-psychologické poradně nebo Speciálně pedagogickém centru. Nedá se vymezit jedna typická skupina. Potřebu asistentské podpory mají děti s tělesným postižením nebo se smyslovým postižením, děti slabozraké nebo neslyšící, dále děti s poruchami pozornosti, třeba s diagnózou ADHD nebo poruchami chování. Podporu by měly mít i sociálně znevýhodněné děti, ale v této skupině je bohužel asistentů pořád dost málo.
Proč je důležité, aby tyto děti zůstávaly v běžných školách?
Je to důležité pro kvalitu jejich vzdělání. Pokud jsou děti se znevýhodněním v běžném školním prostředí, tak je různorodý kolektiv táhne na vyšší úroveň. A přítomností dětí, které mají znevýhodnění, se něco učí také celá třída. Děti do základních škol nechodí naučit se jen číst, psát a počítat, ale také fungovat v určitém kolektivu a být v rámci tohoto kolektivu solidární. To se mnohem lépe naučí, když je ten kolektiv rozmanitý a pokud jsou v kolektivu spolužáci nebo spolužačky, kteří potřebují větší míru ohleduplnosti nebo větší podporu ostatních. Pokud zůstávají děti se znevýhodněním v běžných školách, zůstávají i ve školách spádových. To znamená, že zůstávají v místě bydliště a tam si vytváří vztahy a mají tam kamarády. Můžou se s nimi setkávat odpoledne nebo o prázdninách. To je velká výhoda pro život, o kterou děti, které jdou do speciálních škol, přicházejí.
Čím lepší budou mít děti vzdělání, tím budou platnější pro společnost a tím méně na ně budeme doplácet.
Děti se znevýhodněním mají na docházku do běžných škol zákonem dané právo. Je to důležité z lidského hlediska a také proto, že samotné utváření hranice je velmi ošemetné. Kdo určí, kdo je ještě normální a patří do běžné školy, a kdo už normální není? Nemáme jistotu, že děti, které jsou dnes považovány za normální, budou považovány za normální ještě za rok nebo za měsíc.
Co se změní pro celou třídu přítomností pedagogického asistenta?
Spolužáci se naučí žít se spolužačkou nebo spolužákem se speciálními potřebami a brát na sebe navzájem ohledy. V základu jde o to, že asistent je asistentem učitele, ne dítěte, pokud tento model škola správně pochopí, má spolupráci nastavenou tak, že asistent pomáhá učiteli s méně kvalifikovanými věcmi. Pokud je spolupráce mezi asistentem a pedagogem dobrá, žáci se také učí jejich pozorováním. Vidí, jak spolu dva dospělí kooperují, navzájem se respektují a rozdělují si práci. To je také zajímavý vzor. V projektech Nové školy máme část asistentek, které jsou Romky, a i tady děti vidí, že tato spolupráce funguje.
Na serveru asistentpedagoga.cz odpovídáte na řadu dotazů ohledně inkluze. V čem lidé nejčastěji vidí problém?
Problém je to, že pedagogové, asistenti nebo rodiče nechápou roli asistenta a myslí si, že tam má být hlavně pro dítě. Paní učitelka si často myslí, že tam má pětadvacet dětí, o které se má postarat, a toho šestadvacátého má na starost asistentka. Tak se stává, že asistentka sama dítě učí, což dělat nemá, a nemá na to ani znalosti. Jakmile asistentka dostane na starosti jen jedno dítě, vede to k tomu, že sama učí nebo i hodnotí. To má negativní vliv na vzdělání, a co je ještě horší, vede to k sociální izolaci dítěte, které je pak někde stranou kolektivu a nemá možnost si vytvářet zdravé vztahy s vrstevníky. Učitelé dávají asistentům na starost práci, na kterou nemají vzdělání – třeba výklad nové látky. Chyba je i to, když učitelé od začátku upozorňují na to, že asistent patří ke konkrétnímu žákovi. Když pan učitel hned řekne: „Tady Franta má novou asistentku“, ostatní děti se na něj pak dívají skrz prsty, můžou si říkat: „Tak to už je na tom Franta opravdu špatně.“
Stále častěji se tematizují nízké platy učitelů, platy asistentek pedagoga jsou samozřejmě ještě nižší. Nevzniká ve školství další skupina lidí s velmi nízkými platy, kteří přitom dělají těžkou a odpovědnou práci?
Určitě vzniká. Před dvěma lety stát udílel dotaci na místo asistenta na úrovni osmé platové třídy. Od loňska ale došlo k rozlišení dvou druhů asistentů. Stát se najednou rozhodl šetřit, což celý systém destabilizovalo. Na nižší úrovni dostává škola dotaci v páté platové třídě. Toto zařazení ale není závazné pro ředitele. Ředitel může dát asistentovi ještě nižší platové ohodnocení a velmi často to ředitelé taky dělají. Nejfrekventovanější je ta varianta, že škola dostane dotaci v osmé platové třídě, ale ředitel zařadí asistenta o další třídu níž, což jsme na sedmnácti tisících. Tím to ale nekončí, protože většina asistentů nemá plný úvazek. Průměrný úvazek se v minulém roce pohyboval okolo 0,7, což pak platově odpovídá zhruba minimální mzdě. A to ani nemluvím o níže zařazených asistentech, kteří se svým platem dostávají pod úroveň minimální mzdy.
To je pro samotnou profesi samozřejmě handicapující. Na jedné straně bychom potřebovali lidi, kteří to budou dělat s nasazením. Konkrétně ale tuto práci vykonávají studenti, kteří ještě nejsou úplně nezávislí. Dělají ji maminky, které jsou rády, že práce koresponduje se školním rokem, a dělají ji na úkor toho, že je živí nějaký tatínek. A také paní učitelky v důchodovém věku, které už mají důchod a také nejsou na platu závislé. Plat asistenta u žádné z těchto skupin není jejich hlavním příjmem.
Česká republika byla mnohokrát kritizovaná za diskriminaci romských žáků a za segregaci ve vzdělávání. Zlepšuje se to?
Rozhodně se situace nezlepšuje tak, jak by se zlepšovat měla. Romští žáci v rámci našeho školství tvoří tři a půl procenta. Ve speciálním školství tvoří skoro třicet procent, což lze vysvětlit jenom diskriminací. První výzkum uváděl, že romští žáci tvoří v programech speciálního školství 32 procent; výzkum z loňska uvádí 28 procent. Nepatrný posun tu je, ale pořád je to zoufale málo.
Jak by šlo diskriminaci ve školství předcházet?
Tato věc vyžaduje hned několik úrovní řešení. Nejdůležitější nástroje v předcházení segregace ve vzdělávání nedrží v ruce škola nebo učitelé, ale samosprávy. Ty si totiž můžou určovat spádovost. České školy spoléhají na spolupráci rodičů. Počítají s tím, že děti nastupují do škol s poměrně výraznou předškolní přípravou. Kromě domácích úkolů, které patří k českému standardu, se úplně přirozeně očekává, že děti, které jsou dva tři týdny nemocné, že si tu látky doplní doma sami. Toto je samozřejmě obrovský handicap pro děti, které nemají rodiče, kteří by se s nimi mohli doučovat.
Když přichází nadstandardní podpora jako doučování, speciální pomůcky nebo obědy zdarma, je třeba ji podpořit. Ve školství jde primárně o to, aby měly děti co nejlepší výsledky, a pokud je tohle cesta, jak toho dosáhnout, měli bychom se na ni vydat. Je to dobré pro samotné děti, pro jejich budoucnost a je to důležité i pro budoucnost nás všech. Mimochodem, čím lepší budou mít vzdělání, tím budou platnější pro společnost a tím méně na ně budeme doplácet.
Jak hodnotíte obraz inkluze v českých médiích?
Mediální obraz velmi ztěžuje jakoukoli diskusi. V bulvárních médiích můžeme najít článek s titulkem „Tisíce učitelů brojí proti inkluzi“, který je přitom o zkušenostech jednoho filmaře. Kam se poděly ty tisíce učitelů, nikdo neví. Ještě jsou tu hlasy, které reprezentují odbornější veřejnost, ale jsou v zásadě na stejné úrovni. Nedávno vyšel v Parlamentních listech rozhovor s předsedou Asociace speciálních pedagogů Martinem Odehnalem, kde tvrdí, že v inkluzi se nepočítá se speciálními pedagogy. Pro každého, kdo ten systém zná, je to evidentní lež. Podpůrných opatření je několik stupňů a od třetího stupně se škole může doporučit speciální pedagog. Je nám líto, že názor proti inkluzi je často založen na nešťastných mediálních formulacích nebo manipulacích.