Jak se jmenoval poslední „kompetentní“ ministr kultury?

Resort kultury má na nekompetentní ministry obzvlášť smůlu. Odcházející Antonín Staněk byl jen dalším v řadě.

Tak dlouho ministr kultury Antonín Staněk vyvracel domněnky o tom, že by se chystal odvolat generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, až tak učinil znenadání den před Velikonocemi. O měsíc později se předseda Staňkovy domovské ČSSD Jan Hamáček s ministrem kultury dohodl na odchodu – jen pár dní poté, co novináře naposledy ujistil, že o jeho výměně nepřemýšlí. Staněk tak skončí na ministerském postu druhé Babišovy vlády na konci května (jako osmý ministr v řadě) po necelém roce.

Můžeme si aspoň chvíli myslet, že k tomu přispěly petice a demonstrace, které kulturní obec v minulých týdnech zorganizovala. Anebo Staněk podlehl, jak píše blesk.cz, v „boji s galeristy“? Obě možnosti jsou pro sebevědomí kulturní veřejnosti samozřejmě lákavé, pravděpodobnější však je, že pravda leží úplně jinde. Pro ČTK uvedl Roman Onderka, místopředseda ČSSD, že bylo nutné situaci zklidnit ve chvíli, kdy tlak na ministra přerostl v tlak na celou stranu. Není zatím jasné, kdo na sociální demokraty kvůli Staňkovým lapáliím tlačil, nicméně dílo se podařilo.

Roční štace na kultuře

S kompetencemi politiků je to problematické dost často, kultura má ale z nějakých důvodů obzvlášť smůlu. Český ministr kultury například může být vzděláním zubař (Vladimír Besser, STAN) nebo družinářka (Alena Hanáková, TOP 09+STAN). O něco nadějnější jsou herci (Vítězslav Jandák, ČSSD; Martin Stropnický a Martin Štěpánek, oba nestraníci), režisérka (Helena Třeštíková, nestraník) nebo kněz (Daniel Herman, KDU-ČSL). V této konkurenci pak vysokoškolský pedagog (český jazyk – občanská výchova) Staněk skýtal jistou naději. Kvalifikaci většiny našich porevolučních ministrů kultury totiž představuje hlavně položka „starosta/starostka“. Takže – zpět k otázce z titulku – poslední kulturní ministr kultury sice asi nebyl Pavel Dostál, to bychom některým křivdili příliš, nicméně průměrná životnost těch, kteří byli „z oboru“, nepřesáhla rok. A to je málo na to, aby bylo možné něco zásadního udělat, prosadit nebo aspoň rozjet proměny. Za úspěch tak považujeme většinou už vyhlášení té nebo oné stavby památkou, přičemž diskutovat o tom, zda jde o ministerskou zásluhu, anebo pouhé vyřizování administrativy již potvrzené odborníky, je asi zbytečné.

Podle některých názorů je problémem kultury to, že dosud není dostatečně komodifikovatelná. Uvnitř kulturní obce je ale pořád častější opačný pohled: že kultura je naštěstí z většiny nezávislá a ekonomizuje se s obtížemi.

Antonín Staněk nicméně přesto mnohé z předchozích ministrů předčil v zabedněnosti, která se naplno projevila v několika kauzách (vyznamenání Karla Sýse, nedávné tanečky kolem cesty Pražské komorní filharmonie do Číny a další) a především v rozhovoru, který minulý týden poskytl Aktuálně.cz. Osobně jsem měla chvílemi pocit, že žádný ministr Staněk snad ani nikdy neexistoval a že za vším stojí snaha novinářů z iDnes vytrollit své kolegy z konkurenčního vydavatelství. Anebo možná jen náhodné seskupení vět? Každopádně trpělivost už by musela dojít i tomu nejméně všímavému nadřízenému.

V tuto chvíli situace vypadá tak, že Staněk má za úkol do konce května, tedy za pouhé dva týdny, sestavit komisi a připravit výběrové řízení na nové ředitele dvou institucí, které odvolal. Vybírat je ale bude někdo jiný a zatím není jasné kdo. Nechme klidně svou fantazii ohledně nástupců pracovat, ale nezapomínejme přitom, že se jedná právě o pouhou fantazii (která ovšem ke kultuře neodmyslitelně patří). Příští ministr či ministryně to nebudou mít jednoduché – stejně jako noví vedoucí dvou významných příspěvkových organizací. Pohoršování se nad Staňkem nebo lkaní nad Fajtem nemá v současném běhu událostí smysl.

Umění politice

Podle některých názorů, který se opět ozývají, je problémem kultury to, že dosud není dostatečně dobře komodifikovatelná. Uvnitř kulturní obce je ale pořád častější opačný pohled: že kultura je naštěstí z většiny nezávislá a ekonomizuje se spíše s obtížemi. Jenže peněz se i v kulturní sféře točí docela dost, jen jsou přesměrované do určitých kanálů a s veřejnými prostředky mají jen málo společného. Problém je možná až banálně jednoduchý: tak dlouho jsme do umění tahali politiku, kritizovali ji, probírali a rozebírali, až se sami politici rozhodli prozkoumat, jaký profit jim může umění a kultura přinést. Umělecká scéna na to není dost dobře připravena a spoléhá se většinou na petice a otevřené dopisy. To je jistě záslužné, nicméně politici se před nimi spíše nezastaví. Větší moc mají spolky, odbory (zakládejme kulturní odbory!) a další vnitřní struktury, které pomáhají spojovat. Nástrojem bohužel více než nedostatkovým jsou pak investigativní novináři a novinářky, kteří by se kultuře věnovali systematicky a pečlivě.

Nic z výše zmíněného ale není odpovědí na otázku, proč resort kultury vyfasuje tak často do svého čela někoho, kdo je nekompetentní, a to jak z pohledu neoliberálů, tak i levicové části kulturní scény. V nejbližší době bude potřeba řešit zásadní problémy. Kulturní organizace se bouří pro nepředvídatelnost způsobu přerozdělování grantů. Volají po řešeních v souvislosti s klimatickou krizí. Je také potřeba definovat, jak ochraňovat tu část dědictví minulého režimu, která má hodnotu. Jak se vypořádat s argumentací o tradicích naší kultury ze strany ultrapravicových a nacionalistických politiků. Tohle všechno není málo a je to teď a tady – není tedy jedno, kdo další na post ministra usedne. Právě naopak.

Autorka je teoretička umění.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies