Když není smyslem vězení jen trestat, ale i napravovat

Recidiva českých vězňů dosahuje 70 procent. Naopak v severských zemích je rekordně nízká. Projekt otevřené věznice v Jiřicích se inspiruje skandinávskou praxí.

Většina lidí, které potkávám cestou do Jiřic v nedalekých Milovicích, o otevřené věznici ani neví a ostatní její přítomnost nijak neznepokojuje. Minimálně obyvatelé Jiřic přitom vězně zcela určitě někdy potkávají. Například když si jdou nakoupit, vyřídit pochůzky po úřadech nebo navštívit doktora. Kromě klasických zaměstnání mimo vězení chodí někteří vězni dělat práci pro obec nebo pro věznici a mají i jiné brigády v okolí. Chodí pomáhat s přestavbou dětského domova, vyrábějí nábytek nebo se podíleli na stavbě blízkého zábavního parku Mirákulum v Milovicích. „Otevřenost“ jiřické věznice ale podle všeho tkví ještě v něčem jiném.

Za dobré chování

U cesty do otevřené věznice se ve výběhu pase lama a usmívá se na nás dvojice mužů, kteří opravují vchodovou branku. Samotný areál tvoří několik menších domků, kde vězni bydlí na čtyřech pokojích po dvou nebo po třech. Nenosí tady vězeňské oblečení – už z praktických důvodů, protože všichni z nich odtud chodí do práce. Všude kolem baráčků je zelený trávník, kromě míst, kde jsou záhonky s okrasnými květinami, ovocem a zeleninou. Naproti nim je králíkárna a kurník. Zeleň obhospodařují a o zvířata se starají sami vězni.

Jde o pilotní projekt – když se osvědčí, bude se v Česku pokračovat s výstavbou dalších otevřených věznic. Inspirace přišla ze Skandinávie, kde věznice podobného typu existují již desítky let.

Kvůli historii oblasti říkají někteří místní vězňům „vojáci“. Výhradně mužská věznice v Jiřicích totiž vznikla v devadesátých letech rekonstrukcí kasárenských budov, které v minulosti sloužily sovětským jednotkám. Otevřená věznice zde ale vznikla teprve předloni. Jde o pilotní projekt – když se osvědčí, bude se v Česku pokračovat s výstavbou dalších otevřených věznic. Inspirace přišla ze Skandinávie, kde věznice podobného typu existují již desítky let a vězni v nich tráví poslední roky či měsíce trestu před propuštěním. Jejich smyslem je co nejvíce napodobit běžný život.

Je kolem desáté hodiny a ve věznici téměř nikdo není, jelikož většina mužů je v práci. Sociální pracovnice Veronika Lukešová mi přesto dokázala zprostředkovat rozhovory s několika z nich. Všichni, se kterými jsem mluvila, byli nejprve v klasické věznici a až za nějaký čas se dostali do té otevřené. Jednou z podmínek bylo velmi dobré chování během předchozího pobytu v klasické věznici. Na otázku, jak se z jejich pohledu liší klasická a otevřená věznice, většina odpovídá, že se jim tady vychovatelé a další zaměstnanci více věnují a mnohem snáz odtud mohou řešit různé své záležitosti mimo věznici. V otevřené věznici je přibližně dvaatřicet vězňů a osm vychovatelů – dva vychovatelé se střídají při péči o jeden domek, kde bydlí osm lidí. Oproti tomu v klasické věznici připadá jeden vychovatel třeba na sedmdesát lidí.

Čtyřiačtyřicetiletý David vzpomíná, že v klasické věznici bylo možné jít k lékaři jen jednou týdně. Vězni se museli předem přihlásit a v daný den pak byli se zastávkami v dalších věznicích složitě eskortováni na vyšetření. „Představte si, že se den po lékařském dni probudíte s horečkou a je vám zle – na další možnost pak musíte čekat celý týden,“ uvádí David dopady tohoto systému na život vězňů. V Jiřicích díky lepší komunikaci mezi zaměstnanci mohou zařídit prohlídku dříve a vězně navíc v případě potřeby posílají, aby navštívili lékaře specialisty sami. Stejně tak si mohou zařídit další důležité věci, například úřady. V praxi to vypadá tak, že se spolu se sociální pracovnicí společně podívají, jak dlouho by měla cesta tam a zpět spolu s vyřizováním přibližně trvat, a domluví se na hodině, kdy musí být vězeň zpět.

Mít se kam vrátit

Takový přístup samozřejmě vyžaduje hodně důvěry mezi vězni a zaměstnanci, ale podle vedoucí otevřené věznice Hany Prokopové a sociální pracovnice Veroniky Lukešové se to vyplatí a naprostá většina vězňů si těchto možností váží a vrátí se přesně podle dohody. „Lidi si myslí, že otevřená věznice znamená, že můžeme kdykoli ven, ale o tom to není,“ říká sedmadvacetiletý Jan. To, co je tady z mého pohledu otevřené, jsou právě ty vztahy a přístup k nám,“ vysvětluje. Právě zařizování vlastních věcí přitom vede vězně k samostatnosti a připravuje je na život venku. Kromě toho se zde tvoří dobré vztahy i mezi vězni samotnými, protože se tu spolubydlící nestřídají tak často jako ve vězení.

Kromě práce venku se vězni ve volném čase věnují i aktivitám přímo ve věznici. Na začátku si společně s vychovateli stanoví plán, jaké povinnosti budou mít, jaké aktivity budou každý týden dělat a kolik času jim věnují – na výběr je například zahradničení, péče o zvířata nebo práce na počítači. Ta probíhá pravidelně v počítačové místnosti, kde se vězni učí pracovat se základními nástroji, jako je Microsoft Word nebo Excel. Také se mohou učit cizí jazyky a procházejí kurzem finanční gramotnosti. K dispozici mají i dluhové poradenství.

Když plán plní, dostávají pochvaly a mohou navštěvovat rodinu a přátele. Nejprve jen na pár hodin. Když vše proběhne hladce a včas se vrátí, návštěva může trvat až čtyřiadvacet hodin. Pokud i taková návštěva proběhne, jak má, mohou žádat o přerušení trestu a s rodinou postupně trávit více času – dva, tři nebo pět dní, někdy až týden. To je velká pomoc, protože častým problémem vězňů po propuštění jsou přerušené sociální vazby. Udržovat vztah s rodinou znamená mít se ke komu vrátit.

Boj se závislostí

Výše zmíněný Jan je šťastný, že může vidět vyrůstat svou malou dceru. „Dvakrát měsíčně odtud jezdím na návštěvy do Prahy,“ říká. Tříletá holčička pro něho představuje důvod, proč se ve věznici i po návratu na svobodu snažit. „Teď mám dítě a vím, že to takhle nejde. Chtěl bych udělat všechno proto, aby moje dcera neměla dětství jako já,“ popisuje svou motivaci. Říká o sobě, že k problémovému chování měl sklony už v mládí, které kvůli problémům v rodině strávil v pěstounské péči. „Táta vařil pervitin a máma taky brala drogy, proto jsem vyrůstal u pěstounů, se kterými jsem si nerozuměl, a v šestnácti letech jsem odešel z domova. Chvíli jsem pracoval, ale brzy jsem pak s partou začal páchat a zavřeli mě.“ Podruhé se do vězení dostal kvůli krádežím, když propadl závislosti na hracích automatech. Závislost, ať už na drogách, alkoholu nebo automatech, je podle vedoucí otevřené věznice Hany Prokopové nejčastějším důvodem, proč někdo páchá trestné činy.

Díky návštěvám rodiny a známých má Jan navíc přes otce předběžně domluvenou práci na svobodě. Další možnost představuje, že by zůstal pracovat tam, kam dochází z vězení. Po práci ve volném čase si rád zahraje s ostatními fotbal, posedí pod pergolou nebo si něco vyřeže ze dřeva.

Odchod z věznice s nadějí

Klíčovou osobou je zde sociální pracovnice Veronika Lukešová, se kterou sedím v kanceláři v jednom z domků. Usměvavá hnědovlasá žena před naším rozhovorem stála před jedním z baráčků a bavila se s jedním z obyvatel věznice. K vězňům se snaží mít individuální přístup. Asi nejdůležitější ale je, že než odtud odejdou, projde s nimi paní Lukešová různé možnosti práce a ubytování a vězni pak mohou jezdit na pracovní pohovory nebo se podívat na ubytovnu. „Snažíme se zajistit, aby každý z odsouzených měl před odchodem domluvené ubytování a práci. Mnozí z nich jsou ale schopni si to zařídit sami, třeba s pomocí rodiny,“ vysvětluje. Vězni, kteří odsud odcházejí, pak mají sjednané bydlení, práci a přehled o své finanční situaci a případných dluzích. S těmi, kteří již odešli, se sociální pracovnice snaží být dále v kontaktu a mít o nich základní informace. „Zatím nemáme informaci o návratu některého z bývalých odsouzených zpátky do výkonu trestu,“ dodává.

Na vyhodnocování pilotního projektu z hlediska recidivy je samozřejmě příliš brzy, ale můžeme se podívat na čísla ze země, odkud inspirace přišla. V Norsku, kde je třetina věznic otevřených, je recidiva 20 procent oproti 70 procentům v Česku. Pokud není smyslem vězení pouze trestat, ale také napravovat a předcházet kriminalitě, pak skandinávský systém funguje mnohem lépe.

Autorka je novinářka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies