Na Trumpa zapomeňte. Učitelské stávky ukazují, že USA se mění zdola

Loňská stávka učitelů ve třech státech ovládaných republikány přinesla nečekané úspěchy. Ve své nové knize o nich píše sociolog Eric Blanc.

Loni na jaře otřásla Spojenými státy série stávek učitelů. Nejdůležitější z nich se přitom odehrály ve třech státech, kde v posledních dekádách politicky dominují spíše republikáni: v Západní Virginii, Oklahomě a Arizoně. Ve všech zvítězil v roce 2016 Donald Trump a jakkoliv se to může zdát neuvěřitelné, stávky státních zaměstnanců, tedy i většiny zmíněných učitelů, jsou v nich nelegální. Přesto v nich úhrnem stávkovalo okolo 135 tisíc učitelů.

Vyšší platy a jídlo pro studenty

Učitelům přitom nešlo jen o vyšší platy, i když ty byly ve všech státech děsivě nízké. Před stávkou měli učitelé vcelku běžně vedle samotného učení i dvě další zaměstnání. Ani po zvýšení platů to není žádná sláva. Ve všech třech státech jsou ale školy obecně podfinancované a součástí stávek byl i boj za navýšení jejich rozpočtů.

Západní Virginie, Oklahoma a ani Arizona nejsou státy příliš nakloněné právům zaměstnanců. Právě to, že nešlo jen o „sobecké“ požadavky učitelů, ale i o zlepšení podmínek pro celé školy a blahobyt studentů, sehrálo v narativu stávek důležitou úlohu. Své priority jasně ukázali učitelé v Západní Virginii. Protože spousta amerických žáků spoléhá ve stravování na školy, nechtěli učitelé, aby jejich studenti kvůli uzavření škol hladověli. V rámci stávky pro ně proto připravovali jídlo.

„Pro úspěch masového hnutí se lidé nemusí shodnout na stranické politice, náboženství ani na ničem takovém. Musí se sjednotit a solidárně bojovat za společný zájem.“

„Riskantnost nelegálních stávek státních zaměstnanců je velká. Známým případem je přelomové propuštění deseti tisíců leteckých dispečerů prezidentem Ronaldem Reaganem v roce 1981,“ píše Eric Blanc ve své aktuální knize Red State Revolt (rudá barva v názvu neodkazuje na levici, ale na tradiční barvu republikánů). Právě Reaganův bezprecedentní zákrok jde považovat za symbolický konec křehkého smíru mezi vládou, byznysem a odbory, který trval od dob vlády Franklina D. Roosevelta. Ve všech třech zmíněných státech si učitelé – přes všechny překážky – na republikánských administrativách vybojovali jak zvýšení vlastních platů, tak zajištění stabilnějšího financování škol. V Západní Virginii se zvýšení platů dokonce týká všech státních zaměstnanců.

Pozoruhodné bylo rozložení politické příslušnosti protestujících. Asi příliš nepřekvapí, že mezi výrazné postavy stávek patřili někteří členové amerických Demokratických socialistů (DSA), politické organizace, která v posledních letech zažívá velký boom. Bylo by ale chybou redukovat tyto stávky na čistě socialistickou agitaci. Podle odborů tvořili 45 procent učitelů demokraté, 40 republikáni a 15 procent nezávislí. Tento poměr byl celkem stabilní napříč jednotlivými státy. „Pro úspěch masového hnutí se lidé nemusí shodnout na stranické politice, náboženství ani na ničem takovém. Musí se sjednotit a solidárně bojovat za společný zájem. Zjistili jsme, že lidé dokážou nechat své rozdíly stranou ve jménu solidarity,“ říká výrazná postava západovirginských protestů Emily Comer.

S odbory, nebo proti nim?

Velkou otázkou pro stávkující učitele bylo, jak naložit s existujícími odborovými organizacemi. V každém ze tří států byla situace trochu jiná. V Západní Virginii bylo v odborech na 70 procent učitelů, i když před stávkou nebyla drtivá většina z nich nijak aktivní. V Oklahomě bylo odborářů jen 40 procent. Arizona je jedním z nejdrsněji protiodborářských států. Před stávkou tu bylo v odborech pouze 25 procent učitelů – teprve po jejich úspěchu do nich další stovky vstoupily.

Je ale nepředstavitelné, že by učitelé dosáhli svých úspěchů, kdyby se spoléhali jen na existující odborářské struktury. Odborářští vůdci v jednotlivých státech naopak často chtěli stávky ukončovat daleko dříve, než bylo dosaženo všech cílů a než s tím souhlasila většina řadových učitelů. Zpětně ale většina odborářských předáků vyjadřuje rozpaky nad svým váháním a vděk k protestujícím, že je zespoda tlačili k radikálnějším krokům.

Připomíná to vztah zmíněné DSA k Demokratické straně. V posledních dekádách se americká levice dělila na dva tábory. Jedni chtěli změnit demokraty zevnitř, druzí jako jedinou možnost viděli založení třetí strany. Obě cesty ale mají své úskalí. Třetím stranám se v americké historii málokdy podařilo nalomit hegemonii dvou největších stran. Demokratická strana ale byla v uplynulých dekádách vůči změně velmi imunní. V posledních letech američtí demokratičtí socialisté zkoušejí střední cestu. Demokratickou stranu berou jako paralelní strukturu a využívají ji v těch okrscích, kde je to pro ně výhodné. Strategie, u které se nabízí jisté paralely se vztahem mezi republikány a takzvanou Tea Party na opačné straně politického spektra, se ukazuje být poměrně nadějná.

Pomáhá Facebook?

Podobně ambivalentní pocity vzbuzuje role sociálních sítí. Na jednu stranu je jasné, že bez Facebooku by se učitelům organizovalo hůře. Minimálně v Arizoně si však jedna ze stávkujících učitelek, Rebecca Garelli, jasně uvědomovala úskalí přílišného spoléhání se na sociální sítě. „Během chvilky se situace ve skupině úplně vymkla kontrole. Spousta lidí volala po stávce, a to hned. Já ale říkala: ‚V žádném případě. Na to ještě nejsme připraveni!‘ Pamatovala jsem si totiž, kolik organizace jsme před učitelskými stávkami v roce 2012 v Chicagu museli podstoupit, než jsme byli připraveni stávkovat,“ vysvětluje Garelli. Svou skupinu proto zrušila nedlouho po založení.

Náhradní facebooková skupina Arizona Educators United vznikla hned vzápětí. Také ale řešila své problémy. Největší otázkou bylo, jestli umožnit přispívat všem uživatelům, nebo pouze administrátorům. První varianta udělala ze skupiny nečitelnou změť tisíců příspěvků. Druhá zase hrozila pošlapáním demokratického étosu zdola vznikajícího protestu. Arizonští učitelé nakonec zjistili, že se mezi oběma možnostmi nemusejí rozhodovat. Založili skupiny dvě: jedna sloužila pro důležitá centralizovaná oznámení, druhá volnější diskuzi.

„Mobilizace a komunikace na Facebooku má na druhou stranu jasné nevýhody. V internetové éře mohou masové protesty vypuknout velmi rychle. Občas až moc rychle na to, aby mezitím stihly vzniknout robustní organizace. Bez politických vztahů a infrastruktury upevněné osobním nasazením mohou být protestní hnutí, která se příliš spoléhají na sociální média, křehká a nepřipravená na konfrontaci jak s opozicí vládnoucích tříd, tak s drsnými vnitřními debatami,“ varuje Eric Blanc ve své knize. Přesto uznává, že sociální sítě často slouží jako užitečný katalyzátor.

Znovunabyté sebevědomí

Řadu podobností s učitelskými stávkami v Americe vykazuje česká Iniciativa sester. České zdravotní sestry používají pro specifika svého zápolení termíny jako „přecvaknutí“ a „záplatování“. První popisuje moment, kdy si sestra uvědomí, že je s ní zametáno a že systém je neudržitelný. Záplatování popisuje snahu nemocnic odsouvat problémy jen tím, že nutí personál dělat ještě další práci, nebo třeba najímáním nekvalifikované pomoci. Američtí učitelé nemají takto vyjasněný slovníček pojmů, ale oběma termínům by velmi dobře rozuměli. Iniciativa sester má také podobně ambivalentní vztah k odborům. Především je ze zkušenosti jak českých sester, tak amerických učitelů přímo hmatatelný pocit nově nabytého sebevědomí z vítězství nad systémem, který se ještě nedávno zdál neporazitelný.

Vzdálený pohled přes Atlantik vzbuzuje dojem, že se v Americe odehrává jen jeden typ politiky – té oficiální. Během letošního „government shutdownu“ například mnoho liberálů vyzdvihovalo roli, kterou sehrála nová předsedkyně sněmovny Nancy Pelosi. O jejích strategických schopnostech lze sotva pochybovat (s politickými názory už bych byl opatrnější). Trump by ale svůj souboj o pohraniční zeď neprohrál, nebýt tlaku zespoda. Prezidentka odborů leteckých stevardů Sara Nelson v jednom okamžiku dokonce volala po tom, aby největší americký svaz odborů AFL-CIO vyhlásil generální stávku. K ničemu takovému nakonec nedošlo, ale v USA by v uplynulých dekádách bylo i volání po generální stávce něco naprosto nepředstavitelného.

Ukazuje to, že země se pomaličku mění zespoda a bez loňských učitelských stávek by možná bylo všechno jinak. „Než se odehrají, zdají se stávky většině lidí jako neuskutečnitelné. Při zpětném pohledu se zdají být naopak téměř nevyhnutelné,“ píše Eric Blanc v závěru své knihy. „Naši nepřátelé mají velkou moc a po cestě nás rozhodně čeká mnoho porážek. Nikdy ale nepodceňujte schopnost pracujících lidí obrátit svět vzhůru nohama,“ dodává. Právě toto znovunabyté sebevědomí je hlavním poselstvím loňských učitelských stávek.

Autor je publicista a redaktor Radia Wave.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image