Nerušte, rozhodujeme. Všechno povolíme snadno a hned!

Vláda sice deklaruje snahu bojovat s klimatickou změnou, v praxi ale prosazuje takové úpravy stavebních řízení, která nejvíc vyhovují stavařské lobby.

Při čtení zpráv o stavu životního prostředí a přírody musí člověk dojít k přesvědčení, že žít na Zemi je velkým rizikem, a to fyzickým i psychickým. Vynořuje se řada otázek: Umíme vůbec pojmenovat stávající rizika? Umíme je řešit? A jsou vůbec řešitelná? Nezapomínejme přitom na mediální rozměr dnešního „tekutého“ života, kdy se obtížně určuje, co je pravdivé a co falešné, co je důležité a co je mediální nicka. Informační exploze tak může znamenat jak snahu o pochopení různých složitých jevů s cílem najít srozumitelná a přijatelná řešení, tak rezignaci na řešení spojenou s tvrzením, že cílem je jednoduchost a efektivita, přičemž pochopení komplexity ekologických hrozeb je programově odmítáno. Už i v českém veřejném prostoru se přitom aktuálně řeší ekologické jevy, jako je globální klimatická změna v důsledku zvyšující se koncentrace skleníkových plynů nebo obrovská rychlost poklesu biodiverzity přírody (mizí především hmyz). V krajině chybí voda. Půda je plná chemikálií, není schopna zadržet živiny ani vodu a trpí erozí, smrkové lesy oslabené suchem a špatným pěstováním likviduje lýkožrout smrkový, takže klesají zisky za dřevo atd.

Stát sice neví, jak řešit hrozící klimatické změny, ale naopak má zcela jasno v tom, že do roku 2030 chce do výstavby dálnic a silnic, rychlých železničních tratí a také vodních staveb na Labi a Vltavě investovat asi sto šedesát šest miliard korun ročně. Proto se nyní snaží vyřadit spolky z efektivní účasti ve správních řízeních o povolování staveb a začlenit státní úřady chránící různé veřejné zájmy přímo do úřadů stavebních.

Během zuřivého boje o vědeckou a mediální pozornost pro tyto jevy se ovšem kdesi v kancelářích byrokratů, advokátů, byznysmenů a lobbistů připravují další hrozby. Jde zejména o omezení či rovnou zrušení práva veřejnosti připomínkovat různé stavby a o oslabení možností státu chránit veřejné zájmy před nadměrným a mnohdy i zbytečným stavebním boomem. Veřejnost si už patrně dovoluje příliš, když předkládá své názory na různé stavby, které ovlivňují životní prostředí a podobu krajiny, a ještě jí v tom pomáhají nezávislí odborníci i mnozí státní úředníci, kteří chrání konkrétní veřejné zájmy, jako jsou kvalita půdy, lesa, ovzduší, vody, ale také archeologické a historické památky apod. A navíc do všeho mluví také soudci, kteří zkoumají dodržování zákonů. Stavební úřady pak prý musí investorům zdlouhavě a složitě vysvětlovat, proč se ekologické spolky, majitelé nemovitostí a obce ve svých připomínkách šeredně mýlí, což povolování staveb prodlužuje, komplikuje a přitom vznikají chyby a nezákonnosti. A soudy pak musí správní rozhodnutí rušit za vážná porušení zákona… Viníkem je ovšem podle této logiky ten, kdo na nezákonnosti upozorňuje, tedy jakýsi „ekoterorista“, nikoliv ten, kdo je způsobuje, tedy stavební úřad.

Tažení proti veřejnosti

Když v červnu 1989 vznikla petiční výzva Několik vět, nikdo netušil, že už roku 1992 se de facto naplní její šestý požadavek: „Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi, a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.“ V roce 1992 byly schváleny zákony o ochraně přírody a krajiny a o hodnocení vlivů na životní prostředí, které poprvé umožnily efektivní účast veřejnosti při povolování různých staveb. Stačilo založit občanské sdružení, splnit zákonné požadavky na přihlášení se do řízení, nastudovat platný správní řád a aktivně odborně i právně připomínkovat různé stavby. Nicméně po letech existence českého liberálně demokratického právního státu, byť nedokonalého, ve kterém však přeci jen existovala garance ochrany zákonem, je dnes situace zcela jiná.

Spolky jsou už od 1. ledna 2018 vyloučeny ze všech územních a stavebních řízení pro stavby, které mají „nízký“ škodlivý vliv na životní prostředí, takže nepodléhají podrobnému hodnocení, přestože mohou narušovat krajinný ráz či likvidovat les nebo alej. Během schvalování novely stavebního zákona v roce 2017 navíc poslanci za ČSSD Jaroslav Foldyna a František Adámek navrhli kreativním způsobem novelizovat i zákon o ochraně přírody a krajiny a většina politické reprezentace s tím souhlasila. Žádné odborné analýzy či posudky, které by dokazovaly, že spolky mají významný vliv na délku řízení, přitom nebyly nutné. Stačilo tvrdit, že veřejnost svými laickými názory zdržuje, komplikuje a prodražuje úsilí osvícených investorů a vládnoucí politicko-stranické moci o nekonečný ekonomický rozvoj státu a blahobyt podnikatelů.

Došlápnout si na spolky

Druhý útok státu proti účasti spolků v řízeních o stavbách se objevil na podzim 2018 a tentokrát už se týká velkých staveb, hlavně dálnic, neboť tehdejší ministr dopravy a poslanec za hnutí ANO Dan Ťok předložil do připomínkového řízení návrh novely zákona o liniových stavbách z roku 2009. Tento návrh má nejen ještě zvýšit rychlost povolování dálnic, rychlých železničních tratí či plavebních kanálů a jezů, ale především má zamezit tomu, aby se spolky, obce a majitelé nemovitostí účinným způsobem příslušných územních a stavebních řízení účastnili a hájili v nich svá práva. Stačilo jen „stvořit“ paragraf 2k, a bylo to.

Podle této úpravy by měl každý, kdo podává odvolání proti územnímu či stavebnímu rozhodnutí pro nějakou liniovou stavbu, předem zaplatit poplatek ve výši dvaceti pěti tisíc korun. Při podání námitek proti každému závaznému stanovisku, které vydávají dotčené státní orgány, by pak měl odvolatel zaplatit dalších deset tisíc korun. Promyslet a napsat dobré odborné a právní odvolání třeba proti dálnici, by tedy nemuselo díky Ťokovu zápalu pro „stát jako firmu“ stačit. Odvolatel, který stavební úřad upozorňuje na věcné chyby jeho rozhodnutí a na porušování zákona, musí být navíc i boháč nebo musí nějakého boháče mít při ruce, aby zaplatil v průměru padesát tisíc korun za upozornění ve svém odvolání.

Tento nápad, jak desetitisícovými poplatky zabránit veřejnosti při účasti v řízeních o liniových stavbách, je v rozporu s Ústavou i s mezinárodními závazky ČR, jak na to podrobně a rozsáhle upozorňují různá ministerstva, krajské úřady, soudci a jiné veřejné instituce. Nejvyšší správní soud ve svém odmítavém stanovisku jasně upozorňuje, že „zavedení kauce násobně vyšší oproti soudnímu poplatku představuje významnou překážku nejen pro možnost správního přezkumu (u závazných stanovisek dokonce jediného), ale také pro přístup k soudu“. Druhou absurditou v návrhu novely tohoto zákona je nápad, že pokud dotčený státní orgán do dvou měsíců nevydá závazné stanovisko k ochraně nějakého veřejného zájmu, třeba významných krajinných prvků nebo zdraví obyvatel, pak se stavbou automaticky souhlasí a příslušný veřejný zájem je údajně zcela ochráněn. O tomto Ťokovu návrhu sice vláda ještě nerozhodla, nicméně lepší je počítat s nejhorším.

Byznys, ne veřejné zájmy

Připravovaná novela zákona o liniových stavbách, která vstup do řízení umožní jen hrstce „bohatých“ účastníků, je ale jen špičkou ledovce aktuální snahy změnit při povolování staveb ti křehkou rovnováhu sil, která mezi investory, státem a občany ještě existuje. Pokud se u liniovek uvažuje o vyřazení „chudých“ účastníků řízení, pak se u nového stavebního zákona dokonce navrhuje vyřadit z rozhodování samotný stát. Hlavní slovo mají mít investoři, kteří tak dlouho lobbovali u politiků, aby stavební zákon měnili v jejich prospěch, až se jim zákon přestal líbit úplně. A ministryně pro místní rozvoj za hnutí ANO Klára Dostálová se rozhodla, že další novelu stavebního zákona její ministerstvo už raději připravovat nebude a že nejlepší bude, když si ho byznys v zastoupení Hospodářské komory napíše sám.

V únoru 2019 byl tak do připomínkového řízení předložen plán na nový stavební zákon, který má sice téměř 250 stran, ale účastníci řízení a ochrana veřejných zájmů státem už v něm nemají rovnocenné místo. Povolování staveb se má údajně opět urychlit a opět zjednodušit: 1) Vznikne speciální soustava stavebních úřadů, což nás může stát dvě až devět miliard korun a další asi čtyři miliardy každoročních provozních nákladů. 2) Bude se vydávat jen jedno velké povolení s možností proti němu podat odvolání, ale není zřejmé, zda se prodlouží i doba pro podání připomínek. 3) Dotčené orgány na ochranu dílčích veřejných zájmů budou zrušeny, neboť o všem bude rozhodovat stavební úřad se „svými“ odborníky. 4) Závazná stanoviska se již vydávat nebudou, jen pouhá vyjádření, která nebude nutné dodržovat. 5) Nebude povinné získat vyjádření úředníka, neboť po stanovené lhůtě bude se stavbou „automaticky“ souhlasit, aniž se ví proč. 6) Hodnocení vlivů staveb na životní prostředí bude nově povinnou součástí řízení o jejich povolení, přičemž o průběhu a o výsledku tohoto procesu rozhodne stavební úřad, jehož úředník však má spíše zájem stavbu bezkonfliktně a rychle povolit. 7) Stavební povolení pro stavbu bude vydáno, i když s ní nebude majitel pozemku, na kterém má stavba být, souhlasit apod. 8) Dokonce se jde tak daleko, že když ke stavbě nebudou žádné vážné námitky, tak se potřebné souhlasné rozhodnutí ve stanovené lhůtě automaticky „samo vygeneruje“.

Veřejným zájmem má být totiž především rychlé vydávání spousty rozhodnutí pro stavby a roztáčení kol ekonomického růstu. To ovšem neznamená, že se může rychleji stavět – třeba byty, domy či dálnice. Budou totiž chybět lidské, technické a organizační kapacity, které ostatně chybějí už dnes se stávajícím stavebním zákonem. Cílem je tedy hlavně bez významného vlivu státu a účastníků řízení snadno a rychle stavby povolovat, nikoliv také rychle a podle zákona stavět, tj. bez černých staveb, které stát ani dnes nedokáže účinně likvidovat.

Proti novému stavebnímu zákonu a na obranu veřejných zájmů se logicky zdvihla obrovská vlna kritiky ze strany mnohých ministerstev, včetně Ministerstva životního prostředí či Ministerstva vnitra, státních institucí a spolků, zejména na ochranu životního prostředí a památek, jako jsou Zelený kruh nebo Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR, vědeckých pracovišť, včetně Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR či Asociace krajů ČR, Svazu měst a obcí ČR, Sdružení místních samospráv ČR apod. V dubnu 2019 dokonce vznikla spontánní výzva vědkyň a vědců, která v šesti bodech žádá vládu, aby příprava stavebního zákona byla zastavena a začalo se znovu a řádně podle standardních legislativních principů a bez přímého vlivu byznysu. Proti novému stavebnímu zákonu se postavila rovněž veřejná ochránkyně práv, která ve svém článku v Lidových novinách odmítá, že by viníky komplikací při povolování staveb byli hlavně účastnící řízení, a uvádí, že „na celkové délce řízení se dle našich poznatků nejvíce podílí nedodržování lhůt stavebními úřady, složitost právní úpravy, nestabilita právní úpravy, stavební nekázeň, konflikty zájmů a personální situace na stavebních úřadech“. Dále ve svém článku připomíná, že „skandinávské státy jsou mírou participace veřejnosti proslulé, a přesto trvá podle Světové banky vyřízení stavebního povolení v Dánsku 64 dnů a ve Finsku 65 dnů, zatímco u nás v průměru 246 dnů“.

Má samozřejmě pravdu, neboť empirické příklady různých nezávislých analýz dokazují, že spolky se účastní jen mizivého počtu územních a stavebních řízení a jejich vliv na délku řízení není zásadní. Řízení totiž probíhá tak, že jeho účastníci devadesát procent času čekají na to, co udělá stavební úřad nebo investor, a ve zbytku času nahlížejí do spisu či píšou své připomínky, na což mají krátké časové lhůty. Lze také doložit, že i bez účasti spolků se povolování staveb, jako jsou dálnice, vleče, takže politické a mediální výpady proti účasti spolků v řízeních jsou jen zástupné. Podle zjištění Dětí Země u části obchvatu Otrokovic dálnicí D55 uběhlo od vydání stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí do vydání stavebního povolení třináct let, pro dálnici D1107 u Jaroměře patnáct let a pro dálnici D1106 u Smiřic dokonce dvacet dva let.

Vláda neřeší reálná rizika

Stát v čele s hnutím ANO sice neví, jak řešit hrozící klimatické změny, jak zvrátit zrychlený úbytek biodiverzity, jak bránit šíření sucha nebo jak půdě a lesům vrátit jejich přirozené funkce, ale naopak má zcela jasno v tom, že do roku 2030 chce do výstavby dálnic a silnic, rychlých železničních tratí a také vodních staveb na Labi a Vltavě investovat asi sto šedesát šest miliard korun ročně, přičemž za posledních pět let, do roku 2018, to bylo jen asi sedmdesát sedm miliard korun ročně, tedy více než dvakrát méně. Proto se nyní snaží vyřadit spolky z efektivní účasti ve správních řízeních o povolování staveb a začlenit státní úřady chránící různé veřejné zájmy přímo do úřadů stavebních.

Zřejmě se tak postupně naplňuje výrok Andreje Babiše z května 2013, za který získal Zelenou perlu: „My se jednou asi z té demokracie poděláme, všichni. Jak jinak totiž vysvětlit to, že se tu k dálnici vyjadřuje jezevec, ekologický terorista a taky každý starosta chce mít výjezd…“ Viditelná ruka byznysu se tak nyní může snadno a nekompromisně stát vůdčí ideou nového „silného“ Česka, v němž by demokratické principy a právo hrály druhé housle. Ale třeba bude odpor veřejnosti i státních institucí silnější.

Autor je předsedou Dětí Země.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies