Po vyhlášení stavu klimatické nouze musejí následovat systémová opatření

Po Praze 7 zřejmě v červnu vyhlásí stav klimatické nouze i Praha samotná. Co je potřeba udělat, aby nezůstalo jen u symbolických gest?

Ve středu 22. května Praha 7 jako první česká samospráva vyhlásila stav klimatické nouze, respektive stav klimatické krize, jak by mohl znít vhodnější název pro popis situace, na kterou municipality reagují. V červnu možná bude sedmou městskou část následovat i celá Praha. Alespoň to v pátek 24. května na studentské stávce velmi opatrně slíbil pražský radní Petr Hlubuček, který zatím ještě nemá pro tento krok jistou podporu pražského zastupitelstva. Za tyto v Česku zatím první skutečné politické reflexe katastrofálního vývoje změny klimatu jsem i tak velmi vděčná. Společnost konečně získává důležitý signál o akutní potřebě problém řešit. O tom, co taková deklarace znamená v praxi, se však zatím jen vedou debaty.

Radní pro životní prostředí Jiří Knitl se zdá být člověkem na správném místě, jakého by radnici Prahy 7 mohla závidět všechna města. V rozhovoru pro MF Dnes otištěném 25. května představuje plány sedmé městské části v boji se změnou klimatu. Převažují záměry, jako je výsadba stromů, zelená architektura, nákup elektrických aut pro úřad, zákaz plastů na jedno použití na úřadě nebo vypisování výběrových řízení a veřejných zakázek s ohledem na ekologickou udržitelnost soutěžících subjektů. V případě zásadních a systémových opatření ovšem pan radní naznačuje, že nespadají do kompetence městské části a měly by být řešeny na vyšší či přímo vládní úrovni.

Jedním z nejzásadnějších kroků bude upuštění od záměru rozšiřovat pražské letiště. Už dnes je Praha letecky přeexponovaná, a to nejen z hlediska emisí, ale i masovým turismem, který přetváří pražské centrum v turistické ghetto.

Do jisté míry to je samozřejmě pravda. Národní vlády a větší územní celky pochopitelně mohou pro boj se změnou klimatu udělat mnohem více, a to zejména co se týče nastavení energetické politiky, v níž hrají roli i taková rozhodnutí, jako je například odprodej starých uhelných elektráren uhlobaronům odvádějícím své zisky do daňových rájů, nastavení výše těžebních poplatků a podpory pro obnovitelné zdroje energie nebo udržitelný způsob hospodaření s půdou a lesy. Ve světě ovšem začala města vyhlašovat stav klimatické nouze právě proto, že jsou národní vlády v této oblasti nečinné. Města se tak snaží na své úrovni dělat to, co nedělá stát. Zavádí mimo jiné i opatření vedoucí k útlumu závislosti na fosilních palivech, jejichž součástí je omezení výstavby infrastruktury pro dopravu, která na fosilních palivech závisí, nebo třeba instalace vlastních zdrojů energie z obnovitelných zdrojů. Co všechno by tedy Praha 7 nebo Praha jako celek měly v této oblasti dělat a podporovat?

Co může udělat městská část…

Některé kroky jsou popsány v petici směřované k pražskému vedení, která vznikla při příležitosti pochodu rodičů za klima a budoucnost dětí. Z požadavků vyplývá například to, že městské samosprávy sice nerozhodují o ukončení provozu uhelných elektráren, mohou je ale přestat finančně podporovat. Existuje možnost odebírat elektřinu z tzv. zelených tarifů a své peníze posílat výhradně tuzemským dodavatelům energie z obnovitelných zdrojů. Podobně lze postupovat při výběru bank a pojišťoven, s nimiž úřady spolupracují. Některé banky se chlubí tím, že již nefinancují fosilní průmysl, pojišťovny zase tím, že jej nepojišťují. Změnou dodavatele bankovních a pojišťovacích služeb lze také vyslat důležitý signál do společnosti a soukromého sektoru, že o fosilní průmysl není zájem, zatímco poptávka po alternativách stoupá. I zde je ovšem potřeba dávat pozor na to, zda banky či pojišťovny svůj odklon od fosilních projektů nepoužívají jen jako greenwashing pro svůj marketing. Klimatické hnutí 350.org např. odhalilo, že jedna z největších světových bankovních institucí HSBC své zákazníky láká na zodpovědný přístup k planetě, zároveň však zatajila financování uhelného průmyslu v zemích jižní a jihovýchodní Asie.

Města mohou také snížit svou závislost na fosilních palivech instalací solárních panelů na střechy svých budov. Podle Milana Smrže z občanského sdružení Eurosolar by v této souvislosti bylo vhodné přijmout solární vyhlášku ukládající povinnost adaptace sluneční energetiky na střechy při jejich výstavbě či rekonstrukci, vytvořit solární energetické mapy města a přestavět veřejné budovy do solar plus standardu. Dále si mohou veřejné instituce objednat experty na konzultace v oblasti energetických úspor či změny spotřebního chování. Je až neuvěřitelné, jak mnoho energie a peněz lze ušetřit úplně jednoduchými změnami každodenních návyků. Totéž lze zavést jako součást výuky v městem spravovaných školách. S ekologickou výchovou je možné začít už od předškolního věku. Smysl by mělo také omezení masité stravy ve školních jídelnách. Každý den bez masa je důležitým krokem pro záchranu klimatu. Zde ovšem opět často narážíme na legislativu stanovující školním jídelnám plnění výživových požadavků tzv. spotřebního koše. Je proto vhodné tlačit na změnu vyhlášky, která maso do dětského jídelníčku prosazuje ve zbytečně vysokém množství.

a co může udělat Praha?

Pokud se ke stavu klimatické krize přihlásí i celá Praha, otevírá se mnohem širší pole možných opatření. Jedním z nejzásadnějších kroků bude upuštění od záměru rozšiřovat pražské letiště. Již dnes je Praha letecky přeexponovaná, a to nejen z hlediska emisí, které navíc mnohem rychleji stoupají do atmosféry, ale také masovým turismem, který k nám letecká doprava přivádí a přispívá tak přetváření pražského centra v turistické ghetto finančně nedostupné pro Pražáky. Také pro omezení automobilové dopravy ve vnitřní Praze nepostačí jen rozšiřování a zlepšování MHD. Nutná budou i regulační nařízení, kupříkladu mýto či zavedení nízkoemisních zón. Se systémovostí nicméně souvisí i problém s nedostupným bydlením v Praze, bez jehož řešení město nemůže udržitelně fungovat. Zatímco v centru, kde mají lidé do práce nejblíž, jsou prázdné investiční byty, musí ti, kteří v Praze skutečně pracují, do práce dojíždět stále z větších dálek kvůli přemrštěným cenám bydlení. A ve výčtu dalších souvislostí bychom mohli pokračovat.

Pevně doufám, že se pražští politici systémových opatření nezaleknou, ačkoliv nedávná hrozba rozpadu pražské koalice kvůli sbírání dat o prázdných bytech svědčí spíše o opaku. Přitom právě nesystémovost všech předchozích vedení Prahy byla důvodem, proč bylo do čela Prahy zvoleno právě to stávající. Jiří Pospíšil na páteční stávce Fridays For Future 24. května veřejně prohlásil, že je nutné uzavřít elektrárnu Počerady, proti jejímuž prodeji Pavlu Tykačovi dosud brojily především české ekologické nevládky. Nechá si lídr jedné z nejkonzervativnějších stran v Česku vysvětlit, že stejně jako uhlobarony a tuneláře je ve jménu našeho zdraví, bezpečnosti a dlouhodobé udržitelnosti naší společnosti nutné regulovat i jiné formy soukromého vlastnictví a soukromého podnikání, které se nechovají společensky a environmentálně zodpovědně?

Autorka je sociální geografka a koordinátorka Klimatické koalice.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies