Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Pod hrozbou demolice

Přinášíme exkluzivní reportáž o nejistém bydlení Palestinců ve Východním Jeruzalémě.

Jsme v palestinské čtvrti Bejt Chanina ve Východním Jeruzalémě. Náš řidič krouží po prašných cestách plných výmolů a hledá místo, kde právě došlo k demolici rodinného domu. Je konec února a před chvílí jsme dostali upozornění, že městský úřad tu dnes ráno nechal zbourat dům, v němž bydlely dvě palestinské rodiny. Naším úkolem je promluvit si s majitelem domu a zjistit okolnosti průběhu demolice. Cestou vidíme trosky dalších domů po dřívějších demolicích, nedokončené stavby a taky oplocené, prázdné a neupravené pozemky. Pohled na tuto čtvrť tak ostře kontrastuje s úhlednými bloky rezidenčních budov na protějším kopci, kde leží židovská osada Pisgat Ze’ev.

Nemáme kam jít

Konečně nacházíme správnou adresu a vystupujeme z auta. Na první pohled je nám jasné, že jde o největší demolici, jakou jsme zatím monitorovali. Před obrovskou hromadou suti sedí celá rodina, podél plotu je vyskládaný nábytek a cennosti, které se jim podařilo zachránit. Přivítá nás Šajdi A., majitel domu, a začne vyprávět.

Ve spěchu začali vynášet nábytek, dětské hračky, kolíbku pro tříměsíčního syna. Demolice ale vzápětí začala a většina věcí tak zůstala pohřbená pod troskami zdí.

Dům, v němž žila celkem desetičlenná rodina včetně tří dětí, postavili v roce 2008 na vlastním pozemku. Po třech letech dostali demoliční příkaz, protože dům byl postaven bez stavebního povolení. To je však pro Palestince ve Východním Jeruzalémě skoro nemožné získat. U soudu dostali pokutu za nepovolenou stavbu, kterou dodnes pravidelně splácí. Před pár dny jim zavolala policie, že k demolici dojde během měsíce, a rodina si tak myslela, že budou mít čas zbourat dům sami, aby se vyhnuli vysokým poplatkům za úřední demolici.

K jejich překvapení je ale dnes ráno probudila policie se psy. Museli okamžitě opustit dům, před kterým už byly přistaveny buldozery. Ve spěchu začali vynášet nábytek, dětské hračky, kolíbku pro tříměsíčního syna. Demolice ale vzápětí začala a většina věcí tak zůstala pohřbená pod troskami zdí. ŠaJdi říká, že nemá kam s rodinou jít: „Chtějí, abychom z Jeruzaléma odešli, zhoršují náš život každý den. Neopustím ale svoje město a svoji zemi. Postavíme tady stany a začneme stavět nový dům.“ Loučí se s námi a společně se sousedy pokračuje v odklízení suti. Kromě zmíněné pokuty z minulosti teď rodina dluží magistrátu dalších 40 tisíc šekelů (zhruba 240 tisíc korun) za demolici.

Demolice rodinného domu ve čtvrti Bejt Chanina

Radši načerno

Šajdiho dům je jednou z 332 obytných budov, které byly za posledních deset let ve Východním Jeruzalémě zdemolovány (Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN vede statistiky od roku 2009). Odhaduje se, že nejméně třetina palestinských domovů ve Východním Jeruzalémě je postavena bez potřebného stavebního povolení. Až šedesát tisíc Palestinců tak může kdykoli potkat stejný osud jako Šajdiho rodinu. Proč tedy tolik riskují a staví své domy bez stavebního povolení? Nemají totiž moc jiných možností.

Po vítězství v šestidenní válce v roce 1967 Izrael anektoval 70,5 km2 území, kde žili převážně Palestinci, a připojil ho k Jeruzalému. Ten byl v roce 1980 oficiálně prohlášen hlavním městem Izraele. Tamní Palestinci se stali jeho rezidenty, nikoli ovšem rovnoprávnými občany Izraele. Mezinárodní komunita anexi nikdy neuznala a nadále považuje Východní Jeruzalém za okupované území a izraelské osady za ilegální.

Až třicet pět procent anektovaného území, převážně v soukromém vlastnictví Palestinců, bylo vyvlastněno a určeno pro stavbu ilegálních osad. Izraelské osady ve Východním Jeruzalémě disponují všemi výdobytky městského plánování, ať už jde o veřejná prostranství, moderní infrastrukturu, občanskou vybavenost či dostupnost městské veřejné dopravy. Tedy službami, které jsou Palestincům v Jeruzalémě systematicky odpírány.

Dalších dvaadvacet procent území je označeno jako tzv. zelené prostranství, kde je jakákoli výstavba zakázána. Třicet procent anektovaného území nemá od roku 1967 žádný schválený urbanistický plán a stavby zde také nejsou povoleny. Palestincům tak zbývá jen zhruba devět čtverečních kilometrů (třináct procent rozlohy Východního Jeruzaléma), na kterých můžou legálně stavět. Většina této oblasti je už hustě zastavěna a pro Palestince se získání stavebního povolení prakticky rovná zázraku.

Pro povolení je nejdříve třeba vypracovat detailní plán, který dokazuje, že v oblasti je rozvinutá veřejná infrastruktura a zelená prostranství. Rozvoj a financování této infrastruktury má ovšem na starosti jeruzalémský magistrát, který do palestinských čtvrtí investuje disproporčně málo peněz. Další překážkou je přísné zónování, které v palestinských čtvrtích limituje hustotu obyvatel. V mnoha případech je povolená hustota v palestinské části až o polovinu menší než v sousedních izraelských osadách. Vysoké finanční náklady spojené s vypracováním těchto plánů a žádostí o stavební povolení často přesahují finanční možnosti Palestinců.

Následné řízení většinou trvá několik let a výsledek je nejistý – podle statistik má jenom sedm procent žádostí kladný výsledek. Většina rodin se proto rozhodne stavět na vlastních pozemcích bez povolení a až později se snaží stavbu legalizovat. Ve většině případů se jim ale daří demolici pouze odkládat či jen dočasně zmrazit.

Demolice školy v Šu’fatu. Foto Tereza Č.


Zachování židovské většiny

Ne všechny rodiny však čelí demolici jen kvůli nevyřízenému povolení. Území ve čtvrtích Silvan a At Tur ležících blízko jeruzalémského Starého Města byla prohlášena za součást národního parku (v roce 1974 a 2013), a řada již existujících domů v této oblasti proto byla automaticky označena za ilegální. Jejich obyvatelé už desítky let bojují o změnu statutu vlastního pozemku na rezidenční a zrušení demoličního příkazu. Nespravedlnost a pokrytectví v přístupu izraelských úřadů je ještě zvýrazněno faktem, že nedávno byla schválena stavba rezidenční budovy, turistického centra a lanovky osadnické nadace Elad právě v národním parku v Silvanu.

Hlavním důvodem odpírání stavebních povolení a dalšího rozvoje palestinských čtvrtí jsou snahy Izraele o zachování tzv. demografické rovnováhy. V oficiální vládním dokumentu „Local Outline Plan Jerusalem 2000“ je stanoveno žádoucí demografické složení Jeruzaléma: třicet procent palestinských a sedmdesát procent izraelských obyvatel. Dnes přitom Palestinci tvoří sedmatřicet procent obyvatel. Zachování židovské většiny v Jeruzalémě je klíčovým strategickým zájmem Izraele, a to nikoli jen na deklarativní nebo rétorické úrovni. Plán totiž specifikuje nutnost vládních intervencí hlavně v oblasti stavby osad a zvyšování pracovních příležitostí pro židovské obyvatele. Rozvoj městských čtvrtí tak závisí na etnické, národní a náboženské příslušnosti jejich obyvatel a jedna skupina je explicitně zvýhodňována ve všech oblastech života. Diskriminační politiky Izraele v oblasti plánování a rozvoje palestinských čtvrtí už trvají několik dekád.

O týden později nás volají k další demolici ve vesnici al-Chalajlí (al-Khalayleh). Tentokrát armáda zbourala kamenný plot u zahrady domu Chalíla R. – a s ním i elektrické vedení. Chalíl o hrozící demolici ani nevěděl. Později byl prý informován, že demoliční příkaz byl vylepen na sousedním plotě. „Tohle je okupace!“ rozčiluje se Khalil a vrací se do domu, který může být kdykoli srovnán se zemí.

Autorka spolupracuje s křesťanskou organizací EAPPI v Izraeli a na okupovaných palestinských územích.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image