Foto Jonathan Powell, flickr.com
Jsi mladý a prima kluk vychovaný ve starém a kokotském světě. Přes dvacet let jsi pozoroval svoje rodiče: jejich návyky, práci, rozdělení domácích povinností. Nasákl jsi tím až do morku kostí. Patriarchát se odráží v tvých postojích, způsobu myšlení, v tom, co vyžaduješ po mužích i po ženách, v tom, jak se na ně díváš a o čem s nimi mluvíš.
Možná tě k feminismu přitáhla nějaká holka nebo kluk, anebo jsi sám narazil na knihy či webové stránky a začal jsi číst. Zpočátku určitě s rezervou a bez přesvědčení, s hluboce zakořeněnou představou, že to všechno je jen nějaká forma útoku na tebe a na to, kým jsi. To časem pominulo. Když už o tom jednou začneš číst do hloubky, nemůžeš dál ignorovat svá genderová privilegia. Od určitého momentu ti začalo být jasné, že feminismus je potřebné a emancipační hnutí, jehož společenská role nekončí uznáním volebního práva pro ženy. Možná jsi byl na Černém protestu, sdílel příspěvky z Feministického deníku a začal sis dávat pozor na ženské koncovky. Určitě hlasuješ pro nějakou tu levicovou stranu a už neříkáš sexistické vtipy, protože přece nejsi žádný sexista. Jsi celkem prima kluk. Angažovaný, bojující nejen za sebe. Jsi proti systému, na kterém ale do jisté míry profituješ.
Pondělí já, úterý já
Občas se ale objeví problém – někdo tě upozorní na to, že často skáčeš ženám do řeči. Možná, že na konci nějakého setkání zjistíš, že se tu spolu většinu času hádali dva chlapi a možná, že jsi byl jedním z nich ty. Málo si uvědomuješ, jak hodně mluvíš. Já taky. A taky si velmi často všímám, že většina věcí, které říkám, jsou o mně. Prostřednictvím vtipů, argumentů a doporučení nad sebou chci rozsvítit velký neonový nápis „Jsem hrozně prima a chytrý chlapík“. Někdy to zajde až k „Oblib si mě a obdivuj mě“. Až je mi trapně, když to píšu, ale je to tak. A vím, že to tak máš taky, protože jsme oba prima levicoví kluci. S dobrým srdcem a s milým slovem na jazyku, s paletou kokotských postojů, kterých si nevšímáme, a s velkou potřebou být centrem pozornosti, potřebou akceptace a uznání.
Prostřednictvím vtipů, argumentů a doporučení nad sebou chci rozsvítit velký neonový nápis „Jsem hrozně prima a chytrý chlapík“. Někdy to zajde až k „Oblib si mě a obdivuj mě“. Až je mi trapně, když to píšu, ale je to tak. A vím, že to tak máš taky, protože jsme oba prima levicoví kluci.
Výchova v patriarchátu je sice příčinou, ale nemůže být omluvou. Teorii máš v malíku, praxe je však o dost těžší, protože nevyžaduje gesta, ale odříkání. Vyžaduje rozloučit se s kusem tvého namyšleného já a dát prostor jiným. Když sám sobě dovolíš být trochu zranitelný, tak to všechno uvidíš a navíc zjistíš, že jsi vlastně strávil celou hodinu mezi lidmi a obsáhl jsi společnou debatu v celé její šíři. Určitě ti bude hloupě a trochu smutno, když si uvědomíš, že pokud jde o praxi, moc se nelišíš od svého o deset let staršího kolegy. Mně je taky občas trapně, víš?
Trochu vnímavější buran
V mém případě přišlo stanovení diagnózy poměrně brzy, ale dlouho jsem neměl ponětí, co s ní dělat. Myslím, že největší lež, kterou nám vtloukají do hlavy, je ta, že k vyřešení našich problémů je potřeba jim porozumět. Zavřít se na nějakou dobu v tmavém pokoji, všechno si promyslet a vyjít do světa jako nový, lepší člověk. Přesně tak jsem to udělal: seděl jsem a přemýšlel, a pak jsem vyšel mezi lidi – a byl jsem stejný buran jako předtím. Možná jsem se stal o něco málo vnímavější, ale co to mění? Nevím, co o tom říká psychologie, ale moje zkušenost ukazuje, že problémy s tím, jak se chováme mezi lidmi, se dají vyřešit pouze mezi nimi. Tmavý pokoj a prázdná stránka papíru je romantická, dekadentní hloupost.
Nejdřív se tedy musíš naučit poslouchat. Zcela jistě v tom nejsi zrovna nejlepší, protože to po tobě nikdo nikdy nechtěl. Měl jsi hlavně mluvit a zářit. A pokud už posloucháš, pak obvykle proto, abys sám mohl něco říct. A když už se ptáš, pak hlavně proto, abys sám odpověděl na otázku, kterou jsi položil. První rada je tedy velice jednoduchá: drž hubu. Soustřeď se na osobu, se kterou mluvíš. Poslouchej, co říká, zamysli se nad tím, proč přemýšlí tak, jak přemýšlí, nad tím, co cítí, co potřebuje. Zeptej se na to. Vypni autopilota, protože v tomhle režimu pak většinou mluvíš ty. Pokud je to nutné, napiš si na ruku propiskou, že máš držet hubu.
Vzdej se na chvíli sám sebe, couvni o několik kroků, abys udělal místo jiným. Na začátku to bolí, vyžaduje to soustředění, je to neustálé brždění ega. Ale přijde odměna. Po čase to přestane být tak namáhavé, nemusíš už se tolik kontrolovat, protože v tobě najednou začne klíčit zvědavost. Upřímná a hezká zvědavost na svět, na to, co si myslí a cítí osoby kolem tebe. Smrskne se tvá divoká potřeba mít pravdu a všechny o ní přesvědčovat, protože poodstoupení ti dodává klid a ukazuje ti, že společná komunikace nemusí být neustálé soutěžení.
Ještě jednou: drž hubu
Za druhé: musíš se zastydět. Zamysli se nad tím, jestli jsi nedominoval poslednímu rozhovoru, jestli jsi nemluvil příliš, jestli se osoba, se kterou jsi hovořil, cítila vnímaná. Nejednou se ukáže, že jsi byl zase tím narcistním chlápkem a že si ze setkání nepamatuješ o moc víc než to, o čem jsi sám mluvil. Budeš se cítit hloupě – a to oprávněně. I když nemá cenu se utápět v pocitech viny, není na škodu zažít trochu rozčarování ze sebe sama (pokud ti ho život nepřináší už tak dost). Já se v takových situacích většinou cítím jako vyždímaná houba, zmačkaná a suchá, které zabere hodně času, než se dostane do svého původního tvaru. Stud má ale svou vzdělávací hodnotu – a především pak pro do sebe zahleděné prima kluky, jejichž život je dlouhá šňůra úspěchů.
Za třetí, začni přemýšlet a dávat pozor na to, jak se lidé kolem tebe cítí. Pamatuju si velice dobře, jak jsem ve svých asi dvaceti letech zjistil, že mi nikdo nikdy v žádné etapě mojí výchovy neřekl, že je důležité, aby se se mnou jiní lidé cítili dobře. Vzorem, ke kterému v období studia na gymnáziu vzhlíželi všichni kluci, byl Dr. House – antipatický, ale inteligentní král úsečných odpovědí, který nedovede vyjadřovat city. Vychovali nás v tom, že nejdůležitější vlastností, které bychom se měli naučit, je soutěživý duch. Jediné emoce, které smíš ukazovat, když jsi dospívající kluk, jsou hněv nebo zlost. Není dovoleno plakat, není dovoleno být slabý, není možné se zajímat o jiné, protože to nepodporuje soutěživost. Slovo „starost“ jsem poznal až před pár lety.
Zeptej se občas svých blízkých, jak se vedle tebe cítí. Dej jim prostor na upřímnou odpověď, nepřerušuj je, nevysvětluj, nebraň se. Tohle není poslední soud, jenom zpětná vazba, kterou dostáváš velmi zřídka, ale kterou hodně potřebuješ.
Je to dlouhá cesta a nevím, jestli má nějaký konec. Stojí ale za to se po ní pustit, protože si myslím, že mě vede k tomu, abych se stal lepším člověkem. Pro sebe, ale především pro všechny kolem tebe. Není jediná cesta pro všechny – popsal jsem ale tu vlastní, částečně kvůli sebeterapii, ale i proto, že bych si před pár lety býval chtěl něco podobného přečíst. Myslím, že pro ty prima levicové kluky, ty průbojné, hezké a nadpozemsky sebevědomé, to může být podnětné. Takže ještě jednou: drž hubu, nauč se poslouchat, nauč se věnovat lidem kolem. Začni se zajímat o svět a lidi, místo abys neustále dával pozor na to, jestli se oni zajímají o tebe a jestli ti věnují dostatečné množství pozornosti.
Z polského originálu Do fajnych chłopaków, publikovaného na webu KrytykaPolityczna.pl, přeložil Jan Franek.