Rakouská laboratoř, tvář společnosti

Rakouská vládní koalice konzervativců s extremisty, která tento týden skončila skandálem, vypovídá o dnešní situaci v Evropě víc než moskevské kampaně.

Analytik think tanku Atlantic Council Jakub Kalenský dospěl k závěru, že úspěšná dezinformační kampaň Kremlu může vést k vítězství Vladimira Putina ve volbách do Evropského parlamentu. Prokremelská koalice v Evropě prý může mít příští týden zhruba 150 až 200 poslanců v pravé i levé části politického spektra. To sice v sedmisetčlenném sboru nevytvoří většinu, nicméně „by se však prokremelské a protizápadní zprávy mohly stát běžným tématem“. Celá situace je podle Kalenského nebezpečná i proto, že postup Kremlu v Evropě je – na rozdíl od zásahu do amerických prezidentských voleb – „mnohem nenápadnější“. Zkrátka: Putin teatrálně obsadil Bílý dům Trumpem a nyní plíživě zabírá Štrasburk. Atlantic Council to musí vědět, otvírá-li svůj Disinfo Portal působivým intrem, v němž rachotí ruské tanky zprava doleva (z východu na západ) a ze vší té rudé hrůzy se nakonec vynoří Stalinův knír.

FPÖ je fašistická strana. Je to jediná evropská strana extrémní pravice svého druhu, která se již dvakrát dostala do vlády a která zároveň po druhé světové válce v různých převtěleních vyrůstala přímo ze sítí bývalých nacistů.

Je jisté, že vlivové operace cizích státních mocí i privátních společností v regionech, kde přísně vzato nemají co pohledávat, jsou v digitální éře velmi účinné. Nikdo nepochybuje, že miliony absurdit, šířených skrze aplikaci WhatsApp, výrazně přispěly také k vítězství Jaira Bolsonara v Brazílii. Problém je v tom, že když chcete na někoho strhnout lavinu, musíte k tomu mít i lavinový svah s vhodným reliéfem, dostatek sněhu a odpovídající teplotu – a že nic z toho od stolu nevytvoříte. Například musíte zavřít levičáka Lulu a z Bolsonara udělat mučedníka bodnou ranou, aby měl vůbec šanci.

Druhý problém je, že s plíživou putinizací či trumpizací se to má jako s plíživou kontrarevolucí z Brežněvových časů: když už se něco plíží, pak končí diskuse o hlubinné hnilobě jakéhokoli „ismu“. Vypuká normalizace, drží se ústa a srovnává krok. Už se jen vykořeňuje „hadí plémě“, jak pravil prokurátor Urválek.

Třetí problém je zcela aktuální: je-li Kreml se svými fake news tak mocný, proč by nebyl ještě mocnější třeba Bilderberg s rafinovanými výstupy svých think tanků? Je to prostě klání černobílých spikleneckých teorií, militantních trollů a rozjívených hrobařů soudnosti. Jsouce v klinči, vzájemně se na propocené žíněnce posilují, zatímco realita se vzdaluje úplně všem, nejen divákům, ale i borcům. A těm chytřejším z nich o to zřejmě i jde.

Rakouští zpravodajci se mohli cítit ohroženi fašisty

Navzdory emočně rozníceným vyznavačům jednotlivých grandiózních spiknutí, trpí teorie komplotu výraznou nevěrohodností. Jako na zavolanou se narativ o ruském zapojení do demolice Evropy objevil i ve skandálu předsedy rakouské Strany svobodných (FPÖ) a nyní již bývalého vicepremiéra Heinze-Christiana Stracheho. Skandál, který vypukl po zveřejnění starého videa v renomovaném německém tisku, vedl k rychlé demisi Stracheho i šéfa klubu FPÖ Johanna Gudenuse. Následoval krátký boj o odvolání ministra vnitra Herberta Kickla (FPÖ), který přece „nic neprovedl“ (vykřikovali soukmenovci), poté došlo k vypovězení koaliční smlouvy a Rakousko se vydalo k předčasným volbám. Strache je sice dlouhodobě znám jako stoupenec spojení evropských „vlasteneckých“ stran s Kremlem, ale nic nenahradí snímek, v němž v opilé aroganci nového fýrera naletěl „neteři“ údajného ruského oligarchy a kul s ní pikle. Odkryl přitom i několik cinknutých karet ze stranické pokladny, z partajní strategie a svých košatých myšlenek.

Ne, tohle na voliče FPÖ ani na jednotlivé evropské patrioty záporný dojem bohužel neudělá. Ti jsou totiž na to, jak mentálně čelit plíživým „spiknutím globalistů a eurokratů“ proti svobodě národů a suverenitě všech lidů, předem vyškoleni. Je však nutno přiznat, že zpravodajské služby jsou zde také cítit.

Je to něco jako jejich podpis, nasnímat šplechty vůdce FPÖ kvalitními skrytými kamerami na Ibize s dvouletým předstihem (v červenci 2017), načasovat záznam na týden před eurovolbami 2019 a přesně na den sletu vůdčích suverenistů v Milánu (17. května), kde Marine Le Pen, Matteo Salvini a snad i Tomio Okamura pod tíhou té zvěsti na chvíli ztratili řeč. Vytáhnout z téhož záznamu na světlo souhrnně Rusko, praní špinavých peněz a maďarský model na ovládnutí médií znamená jediné: skandál byl podle všeho dobře promyšlen. Nelze však zcela vyloučit, že se prostě jen utrhla část rakouských zpravodajců, kteří léta shromažďovali údaje o domácí extremistické scéně, v níž dominovali Heinz-Christian Strache a zvláště ministr vnitra Herbert Kickl, v Rakousku nazývaný „Goebbels Strany svobody“. Nelze vyloučit, že se konkrétní agenti cítili ohroženi, zvláště když Kickl verboval k policii prostřednictvím inzerátů na neonacistických webech. Jakmile se pak za vlády lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ) toto ohrožení denně potvrzovalo, rozjetím skandálu zpravodajci převrhli vládní stůl – přistrčení Kickla k hercům baleárského trháku tuto soft verzi komplotu jen posiluje.

Exkluzivní strana pro neonacisty

Detaily se sice asi jen tak nedozvíme, ale jsou tu zjevné dvě podstatné věci, o nichž se nemluví: jeden skutečně velký skandál a jedna – docela malá – útěcha. Podložím skutečného skandálu je totiž fakt, že FPÖ není jen nacionalistická, populistická, rusofilní, bezděčně fašizující a bonapartistická strana, jak jsou podobné evropské subjekty chaoticky označovány v publicistice. FPÖ je strana fašistická. Disponuje jen lajdáckou fasádou běžného politického subjektu. Je to jediná evropská strana extrémní pravice svého druhu, která se již dvakrát dostala do vlády a která zároveň po druhé světové válce v různých převtěleních vyrůstala přímo ze sítí bývalých nacistů. Je to strana ukotvená – tak jako klasický nacismus – v živé tradici velkoněmeckých, šovinistických a rasistických studentských spolků (Burschenschaften) z druhé poloviny 19. století, jejichž hlavním programem se nakonec stalo jedině násilí proti „neárijcům“. Asi 20 z 33 členů stranického vedení a 21 z 51 poslanců FPÖ vlastní legitimace těchto spolků, v jejichž členských seznamech – osob žijících i mrtvých – lze najít nemalý počet nacistických bestií.

Skandál samotný spočívá v tom, že mladý rakouský kancléř a šéf Lidové strany (ÖVP) Sebastian Kurz si po volbách 2017 zvolil FPÖ za koaličního partnera a svěřil neonacistům klíčové resorty: zahraniční politiku, armádu, policii a tajné služby. Spokojil se s tím, že Svobodní v koaliční smlouvě upustili od sociálních požadavků, na nichž stejně příliš nebazírovali (z fašistické „revoluce“ zbylo jen kouření v hospodách a vyšší povolená rychlost na silnicích). Kurz i Strache jinak sdíleli neoliberální vizi ekonomiky, „nutnost“ snižování sociálních dávek a vyrovnaného rozpočtu. Poctivě si rozdělili škálu nejvlivnějšího typu současného rasismu: zatímco kancléř Kurz mluvil o „nebezpečí imigrace“ a „hrozbě politického islámu“, vicekancléř Strache rovnou řečnil o řízené apokalypse „velké výměny“ evropského obyvatelstva za Afričany a muslimy. Na Rakušany se smála konjunktura ekonomiky a na vládní strany vysoké preference. Evropa bušila do neliberálního Orbána, kdežto Vídeň nechala na pokoji. Občanská společnost nevyšla do ulic a nezapřísahala se, že rakouský fašismus neprojde.

Ruský příběh byl akčnější a více odstrašující (Moskva má přece rakety na ponorkách, Vídeň jen z ostudy kabát). Až nyní se dozvídáme, že Sebastian Kurz chápal jím vedenou koalici konzervativců s extrémisty jako „evropskou laboratoř“ (jak se píše v Le Monde z 21. května).

Pravdu měl kdysi Havel

Laboratoř tedy vyhořela? Tato naděje je jen malá, protože ingredience ve zkumavkách i poměr prvků v třaskavé směsi zůstávají. Optimisté mají oporu paradoxně právě v narativu o ruské hrozbě. Lísání se ke Kremlu, k ruským bankám, oligarchům a webům, ono obtancovávání Moskvy hnědými kvazirevolucionáři (k němuž se Kaczyńského Polsko, regionální mocnost středovýchodní Evropy, z historických důvodů nikdy nepřidá), je přitom spíše tím, co vlasteneckým sirotkům kapitalismu ještě zbývá. Snad jde o důsledek nezájmu velkého byznysu západní Evropy o otevřeně autoritářské vládnutí. Vždyť liberální demokracie, její policie, profesionální média a flexibilní lídři zvládli i půlroční záplavu „žlutých vest“. Nehrozí-li revoluce, kultivovaná vrchnost nepotřebuje freikorpsy.

Jenže tohle lze sotva říct s jistotou. Na jádro pudla bezděčně kápl Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu 1. ledna 1990: „Kdykoli mi někdo o nás kategoricky tvrdil, že jsme tací nebo onací, vždycky jsem namítal, že společnost je velmi tajemné stvoření a že nikdy není dobré věřit pouze té její tváři, kterou právě ukazuje.“

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image