Foto Rene Asmussen, Pexels
Svůj druhý román s názvem Dny opuštění napsala tajemná italská spisovatelka Elena Ferrante až deset let po debutu Tíživá láska. Tak jako v jiných jejích knihách je i zde hlavní postavou intelektuálka, která opustila chudinskou neapolskou čtvrť a žije v jednom z velkých měst na severu Itálie. Olga ovšem není mladá, nezávislá žena bez závazků, která se vrací do míst svého dospívání, aby se utkala s démony minulosti, jako byla kreslířka Delia, protagonistka Tíživé lásky, ale žije se svým mužem, univerzitním profesorem Mariem, a dvěma malými dětmi poklidný středostavovský život v Turíně. Tedy až do chvíle, než ji manžel bez vysvětlení opustí. V kontextu próz Eleny Ferrante má tento příběh asi nejblíže tomu, co prožívá Lena s Pietrem ve svém podivně nešťastném manželství z knihy Geniální přítelkyně. Podobně jako Olga i Lena se užírá tím, že její spisovatelská kariéra stagnuje a má na starosti ten nejbanálnější chod domácnosti, zatímco Pietro sbírá jeden kariérní úspěch za druhým a výchova dětí mu evidentně nestojí v cestě. Příběh Olgy je ale krutější v tom, že ji k tomu všemu dá muž košem kvůli mladší ženě, což odstartuje její dlouhé „dny opuštění“.
Knihy Eleny Ferrante vždy zobrazují tabuizované nebo jen málo diskutované aspekty ženského života a dokážou je postavit do zcela nečekaných souvislostí.
V románu pak sledujeme, jak se s touto nepříjemnou situací protagonistka vyrovnává. Osud Olgy se v knize proplétá s jejími vzpomínkami na neapolskou ženu Chudinku. Tuto přezdívku jí dali lidé ze sousedství ve chvíli, kdy ji zničehonic opustil manžel kvůli jiné ženě. Z relativně spokojené ženy se v krátkém okamžiku stala zamlklá, zničená a vyšinutá osoba. Chudinka propadající záchvatům šílenosti a zoufalosti nám v lecčem připomene jinou postavu z Geniální přítelkyně, chudou uklízečku Melinu Capucciovou, kterou připravilo o rozum narcistní flirtování básníka a průvodčího Donata Sarratoreho. Poté co ji manžel opustí, má Olga smutný úděl Chudinky neustále před očima. Chápe ji jako odstrašující příklad toho, kam ji může současná situace přivést, ale také jako hlavní motivaci, aby odchod manžela dokázala zvládnout a nějak se s ním vypořádala. Pokaždé, když Olga začíná šílet a ztrácí kontakt s realitou, se jí Chudinka zjeví před očima a svou nečekanou přítomností ji dokáže z vypjaté situace vytrhnout. Vzpomínka na Chudinku je pro celou knihu klíčová a ve výsledku vede k tomu, že Olga svou velkou životní krizi úspěšně překoná.
Směšné a nepotřebné haraburdí
Zejména díky motivu šílenství a intenzivním emocionálním stavům vypravěčky Olgy jsou Dny opuštění v mnohém nejexperimentálnějším románem Eleny Ferrante. Kniha ukazuje ženskou postavu v momentě, kdy přijde o jistoty partnerského vztahu. Odchod manžela chápe jako doklad své nedostatečnosti. Přemýšlí o uvadání své fyzické krásy, o tom, že nebyla svému muži dobrou intelektuální a společenskou partnerkou, že ho málo podporovala v jeho práci a teď nezvládá ani svoji roli matky a vychovatelky dětí. Tento vnější i vnitřní tlak se podepisuje i na jejím psychickém stavu a zavádí ji do jakési hraniční situace. Ve stavech šílenství se zároveň víceméně rozpadá i pro Elenu Ferrante typické realistické psaní. Do Olžina světa se vkrádají halucinace a nelogické myšlenkové postupy. Důležitá je také absurdní komika, kterou v jiných jejích knihách skoro nenajdeme.
Kromě experimentálnější formy je tady ale ještě několik věcí, které Dny opuštění od debutu Tíživá láska i neapolské ságy Geniální přítelkyně odlišují. Zatímco v jiných jejich autorčiných knihách hrají hlavní roli vypravěčky detailně pozorující své okolí, Dny opuštění vypráví excentrická Olga zmítající se v extrémních emocionálních stavech. To se projevuje i v samotném stylu. Významnou změnou je ale také to, že se příběh Dnů opuštění z velké části odehrává na jednom místě: v turínském bytě, kde Olga podstupuje souboj s nečekanou životní situací, a také tím, jak v nových podmínkách musí znovu přijmout sebe sama. V každém románu Eleny Ferrante jsou důležité mnohovrstevnaté vztahy mezi ženami, které posouvají dynamiku příběhu i vnitřní vývoj postav kupředu. V Geniální přítelkyni je to vztah Eleny a Lily, v Tíživé lásce vztah matky a dcery a tady především symbolický vztah vypravěčky Olgy k Chudince. V lecčem je to pro autorku netypický vzorec, ale souvislost s jejími jinými knihami si volně zachovává.
Nejsilnější a nejzajímavější vrstvu Dnů opuštění tvoří především to, jak se Olga nakonec se svým šílenstvím vypořádá. Díky Chudince si uvědomuje, že její fixace na Maria je z velké části podmiňovaná společenským tlakem a že neapolské ženě z jejího dětství nezničil život jen stesk a bolest z odchodu životní lásky, ale právě shovívavé a trochu povýšené pohledy sousedů naznačující, že jako žena a matka selhala. Kniha má silné feministické poselství: ukazuje vnitřní ženskou sílu a bolestivý proces duševní regenerace. Olga nakonec dokáže většinu sociálních norem, jejichž tlak ji drtí a vytlačuje mimo normální společnost, odmítnout jako směšné a nepotřebné haraburdí. Nechce být litovanou Chudinkou a hodlá si sama vybrat, kým se chce v budoucnosti stát. Milovaný Mario se v jejích očích nakonec promění v komickou, sebestřednou figurku, což jí umožní definitivně se od této bolestné milostné vazby odstřihnout. A právě v tomto ohledu Dny opuštění celkem logicky zapadají do celku autorčina díla. Její knihy vždy zobrazují tabuizované nebo jen málo diskutované aspekty ženského života a dokážou je postavit do zcela nečekaných souvislostí. Způsob, jakým Olga prožívá odchod svého muže, a její komplikovaná cesta zpět k sobě samé i vlastnímu životu tuto charakteristiku dokonale splňují.
Autor je redaktor Alarmu.