Starbooks i ve vašem koupěschopném městě!

Výkonný ředitel nakladatelství Euromedia představil svou vizi proměny českého knižního trhu. O literatuře mluví výhradně jazykem byznysu a dívá se na ni podobně jako na obchod se svíčkami a notýsky.

Pro český knižní trh je příznačné, že se zde o čtenáře přetahuje extrémní množství drobných nakladatelů. Tento stav je dědictvím podnikatelsky nadšeneckých devadesátek a dodnes ve stínu velkokapacitních nakladatelství přežívají menší specializovaní nakladatelé. Pro kvalitní původní beletrii ovšem není přínosné ani malé nakladatelství o dvou lidech, kde se vše dělá na koleně a „skoro zadarmo“, ani korporátní prostředí žijící excelovými tabulkami a grafy. Pokud měla česká literatura dlouho smůlu na to první, teď se jí přihodí to druhé. Euromedia Group (EMG), největší knižní distributor a majitel sítě knihkupectví Neoluxor, totiž rozšiřuje svou nakladatelskou bázi a zvolna skupuje menší a středně velká nakladatelství. Rozjíždí literární časopis Page a dokonce se prostřednictvím svého nadačního fondu chystá organizovat vlastní literární cenu  Kniha roku, vzešlou z všelidového hlasování. (V současnosti se EMG sice podílí na Literární ceně Knižního klubu, ovšem vzhledem k tomu, že odborná porota zde oceňuje ještě nevydaný rukopis, má cena jen malý mediální potenciál a ocenění se navíc rekrutují z prakticky neznámých autorů. Svůj interní rozměr cena překročila snad jen v případě kauzy vietnamské autorky Lan Pham Thi, z níž se vyklubal Jihočech Jan Cempírek.)

I kdyby kniha stála jako pět latéček ze Starbucksu, trh nedá jinak a peníze opět spolkne velkopanská distribuce a knihkupecký řetězec, který bude zvolna mutovat v obchod se svíčkami a notýsky.

Zdaleka tedy nejde jen o to, kdo tu bude vyrábět a prodávat knihy typu Naše miminko a generické beletristické čtivo. Velký hráč může svým modelem „řídit českou literaturu jako firmu“ (šlo by o superfirmu, která by pokryla všechny obory zasahující knižní trh), tlačit jako největší distributor menší nakladatele do nevýhodných podmínek a i svým PR (včetně Page a případné literární ceny) ohýbat představu veřejnosti o literatuře směrem k zábavnímu průmyslu.

Vhled do hodnotového světa EMG nabídli nedávno Hospodářské noviny v rozhovoru s jejím výkonným ředitelem Lukášem Novákem. Rozhovor plný frází smíchaných s podnikatelskými plány připomíná tomu, kdo má alespoň trochu představu o poměrech v české literatuře, situaci, kdy se deštník se šicím strojem na operačním sále snad ani nepotkaly. Například kupní síla fronty turistů u kavárenského řetězce typu Starbucks v centru Prahy by v očích ředitele „jedné z největších knižních firem“ měla být stejná jako kupní síla českých čtenářů krásné literatury. Tak zní jeden z vývodů člověka, který se „místo obracení stránek soustřeďuje na byznys − modernizuje Luxor, spouští kulturně­-literární měsíčník Page a chce ještě víc posílit distribuci knih po Česku“.

Dva ekonomické okruhy

Střet světů, kde se byznys s obratem v jednotkách miliard potkává s realitou, v níž autor původní české knihy dostane za každou prodanou knihu ten nejmenší zlomeček zisku ze všech článků výrobního řetězce, působí absurdně a nesouměřitelně. A knižní trh je v tomto specifický – jeho existence je sice závislá na tvůrčích profesích, jako jsou autoři, redaktoři nebo překladatelé, tedy na těch, kteří vkládají do „produktu“ tu nejvyšší přidanou hodnotu, zároveň ale v celém procesu výroby, marketingu a distribuce knih představují vrstvu prekariátu. Tedy socioekonomické skupiny, jíž práce nepřináší ani relativní ekonomickou stabilitu, jakkoli jde o práci časově náročnou a specializovanou, vyžadující většinou terciální vzdělání.

Tito chudí-bohatí se vymykají konvenčnímu obrazu chudiny jako nevzdělané vrstvy, často bez zázemí a se slabým sociálním a kulturním kapitálem: všeho kromě peněz má totiž literární prekariát většinou nadbytek. V praxi knižního trhu to vypadá tak, že zatímco profesím navázaným na komerční sféru zaplatit musíte (tiskárna, grafik, distribuce), profese, jež na komerční sektor navázané nejsou, můžete trochu podusit. Křehké ekonomické proporce, v nichž hospodaří drtivá většina středně velkých nakladatelství s kvalitní odbornou i beletristickou produkcí, jsou pak vychýlené ještě tím, že z ceny knihy spolkne přibližně polovinu pouhá distribuce, která přitom tím, že knihy bere do komise (nakladateli uhradí až to, co prodá), nepodstupuje žádné podnikatelské riziko. O další polovinu se pak dělí všichni ostatní – na konci je se svými zhruba deseti procenty autor.

Jestliže se pak ředitel největšího českého překupníka knih tváří, že spojuje „byznys s dobrou věcí“ a mluví až o stamilionových investicích do svých knihkupectví nebo o firemním literárním časopise, mělo by být z rozhovoru patrné, že pro českou literaturu a její prekariát to opravdu neznamená nic.

Zútulňovat prostředí

Těžko říci, jestli redaktorka, která připravila rozhovor s knižním magnátem, patří k prekariátu či nikoliv, dvakrát zorientovaná ale v probíraném tématu není. Jinak by zřejmě ve „vzdušné a prosvětlené kanceláři na pražském Smíchově“ tak naivní rozhovor nevznikl. Novák v něm totiž vypadá doslova jako vizionář či spasitel knižní kultury, který konečně pochopil, jak může knižní trh vyrůst. Stačí přece najít místa, kde žije „koupěschopné obyvatelstvo“. Takže zapomeňte na maloměstská knihkupectví, kde jeden alternativec dvacet minut žmoulá pětikilo, než ho rozmění, aby se obohatil o nějakého toho Kahudu. Tady jde o víc: ke knížce si koupíte notýsek a voňavou svíčku a pobočky soustřeďované do nákupních center, která jsou z podstaty velmi útulná, se budou ještě více zútulňovat koberečky a květinami!

Podobně redaktorka zbaštila všelijaké osvětové mesiášství ohledně kampaní na podporu čtení či vydávání „kulturně­-literárního časopisu Page“, který Novák komentuje slovy: „Na trhu jsme nenašli časopis podobný našemu Pagi.“ S dovolením to lze ale přeložit nikoliv jako dojemnou péči o literaturu a kultivaci společnosti, ale jako „budování vztahu se zákazníkem“, tedy marketingové nástroje – a rozhodně nic jiného (např. údajné recenze v Pagi lze považovat nanejvýš za anotace). Z tohoto pohledu je samozřejmě existence stávajících literárních a kulturních časopisů pro Nováka pominutelná. Kdo si ještě vzpomíná na vlezlé praktiky Knižního klubu, jistě se zachvěje sentimentem při přečtení následující Novákovy vize: „Současné fungování Knižního klubu bych přirovnal ke službám privátního bankéře (…) Dnešní Knižní klub funguje jako VIP služba.“

K setkání deštníku s šicím strojem na operačním stole tedy opravdu došlo – a mluví se zde jazykem byznysu o něčem, co šicí stroj Novák ani nevnímá: o literatuře. Tu si plete s vydanými tituly, kterých tu prý loni vyšlo 17 tisíc, jak poznamenává. To jistě, ale beletrie je z toho jen asi pět tisíc titulů, přičemž necelá polovina jsou dětské knihy, ze zbytku pak česká próza tvořila tu podstatně menší část. Nic, co by Nováka mělo zajímat. Snad kromě zmíněného Viewegha a Hartla, kteří by – abychom parafrázovali jeho byznys jazyk – mohli být zaznamenáníhodnými aktivy v portfoliu EMG.

Tím, jestli si současná česky psaná literatura klestí cestu na trhu za zákazníkem mnohdy složitě a vzdoruje devalvaci literárního textu v záplavě nekvalitní nadprodukce, se Novák ze své přirozenosti netrápí. Kniha je pro něj prostě něco jako ta voňavá svíčka, a tedy platí, že „téměř každá knížka si najde čtenáře“. A pro pochybovače dodává s přesvědčeností marketingové roztleskávačky: „Český trh je hodně vzdělaný a málokdo vydá brak.“ Ze čtenářů a návštěvníků budoucích útulňoučkých knihkupectví v nákupních centrech tak vlastně snímá břemeno rozhodování se nad knihami, protože „trh si vše řídí sám a dělá to dobře“. I kdyby tedy kniha stála jako pět latéček ze Starbucksu, trh nedá jinak a peníze opět spolkne velkopanská distribuce a knihkupecký řetězec, který bude zvolna mutovat v obchod se svíčkami a notýsky.

Autorka je literární kritička a redaktorka časopisu Host.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies