Foto Wikimedia Commons, David Sedlecký (CC BY SA 4.0)
Je už evergreen, že Češi to chtějí Evropě pořádně „osladit“. Letošní kandidáti do Evropského parlamentu slibují, že ochrání Česko – tvrdě a nekompromisně. „Proč si naše děti nemůžou koupit v obchodě originál zmrzlinu Magnum? Tu pravou. Tu s lepší polevou?“ rozčiluje se na Facebooku Andrej Babiš. A není divu. Evropské volby u nás tradičně oscilují mezi nezájmem a pořádnou dávkou sociaopatického nacionalismu. Volbám dominuje volání po ochraně hranic, boj za lepší nutellu jako na Západě a co největší přesun rozhodování na národní stát. Jenže silácké řeči ani nápis na čepici z malého Česka evropskou velmoc neudělají. Naši hurávlastenci naneštěstí zapomněli na rozložení politických sil v Evropě, klimatickou změnu a skutečné problémy lidí. Pravděpodobnější je, že to národovci a populisté z ODS, Babiš či Okamura neosladí Evropě, ale zavaří hlavně Česku.
Pro lidi v Evropě nejsou imigranti hlavní téma
Je to paradox. Navzdory tomu, co nám dnes namlouvají Babiš s Okamurou nebo co voličům nalhává italský nacionalista Salvini a nizozemský šovinista Wilders, lidé v Evropě nepovažují za hlavní problém imigranty ani obranu hranic. Volby nejsou „referendem o migraci“, jak omílají národovci a suverenisté. Zbrusu nový průzkum Evropské rady pro zahraniční vztahy ukázal, že Evropany mnohem víc nebo přinejmenším stejně trápí nízká životní úroveň, nedostupné bydlení, mizerné mzdy, nezaměstnanost a korupce. Strach z imigrantů a terorismu je až druhořadý. A nejen to. Obyvatelé středovýchodní Evropy, stejně jako třeba lidé v Řecku a Itálii, se mnohem víc než imigrantů bojí masivního odchodu obyvatel z jejich domovských zemí za lepším.
Můžeme se sice utěšovat, že Babiš není otevřeně antievropský a neuvažuje o Czexitu. Jenže to je zoufale málo. Problém je, že v české kampani do eurovoleb neslyšíme skoro nic o nutnosti srovnat životní úroveň a sociální standardy se Západem. Nic o boji s klimatickou změnou ani očekávaném dopadu automatizace na český průmysl. Téma srovnání životních standardů se omezuje na boj proti horší kvalitě potravin na Východě, na které má ovšem lví podíl sám Babiš svými průmyslově vyráběnými pochutinami. A stejné je to v ekonomice. Jsou to naopak kapitáni českého průmyslu a euroskeptici z ODS, kteří roky brzdili zvyšování minimální mzdy. Místo toho slyšíme pořád dokola: suverenita, hranice, boj za české zájmy. Jenže co je v českém zájmu? Boj proti fiktivním imigrantům, nebo důstojné mzdy pro lidi?
Nikdo neřeší, jak smysluplně zreformovat Evropu, aby nebyla jen volným polem pro byznys. Místo toho nám hrozí přesný opak.
Je tragikomické, že čeští euroskeptici a nacionalisté kritizují EU jako odcizený a byrokratický moloch. Sami by totiž chtěli Evropu osekat na čistě technokratický a ekonomický skelet – rejdiště pro velký byznys bez jakékoliv sociální roviny. A bez ekologie. Není snad na místě, aby recepty pro ochranu klimatu řešila celá Evropa, jak žádají některé západní a severní státy? Vyhraje ve volbách jejich perspektiva, nebo ta „naše“? Ať už jde o Babiše nebo národovecké Pravé Finy a německou AfD, nikdo z nich nechce bojovat proti klimatické změně. Babišovo ANO má rovnou v programu heslo „Přizpůsobení se změně klimatu“. Podle Babiše musíme hledat cesty, jak se na klimatickou změnu „adaptovat“. Jak typické – nechceme přispět na boj s přehřátou planetou, hledáme jen cesty, jak hasit sucho a další dopady na českou kotlinu. Klimatická změna? Jistě, ale pouze v souladu se „zachováním konkurenceschopnosti průmyslu“, jak píše Babiš. Jenže ani to není v zájmu Evropy. Zmíněný průzkum Rady pro zahraniční vztahy totiž ukazuje, že většina lidí v EU podporuje zavedení větší ochrany životního prostředí a je skeptická k modle nekonečného průmyslového růstu.
Silné Česko nevznikne oslabením Evropy
Problém číslo jedna je, že vzestup národovců a trumpizace Evropy může starý kontinent ještě víc oslabit a rozbít. A s tím ohrozit už tak dost vratké postavení Česka. Němečtí ani francouzští nacionalisté totiž nebudou brát ohledy na malou periferní Českou republiku. Budou si hájit hlavně vlastní zájmy – silné země na úkor slabších.
Národovci dnes vykřikují, že místo EU chtějí „spolupráci“ národních států. Jenže zbrklé ničení evropských institucí nám nic dobrého nepřinese. Kdyby aspoň někdo pořádně tematizoval, že Evropa má bojovat proti nerovnosti, zadlužení lidí a poskytnout svým obyvatelům důstojný život. Nikdo neřeší, jak smysluplně zreformovat Evropu, aby nebyla jen volným polem pro byznys. Místo toho nám hrozí přesný opak – jak ukazuje aktuální spor o nové vedení Evropské komise. O co se dnes hraje? Kritici Evropské komise včetně Babiše tvrdí, že komise je „moc politická“, nebere ohledy na národní zájmy a vnucuje nám kdeco. Národní vlády proto chtějí, aby se Evropská komise „odpolitizovala“ a stal se z ní jen nevýrazný úřednický moloch. Jenže ignorují, že oslabená komise bude o to víc podléhat zájmům velkých zemí a korporací.
„My chceme, aby se komise odpolitizovala, aby nedělala politiku,“ hřímá Babiš. Věří totiž, že se oslabená Evropská komise nebude dál šťourat v jeho korupčních kauzách. Jenže to je hrubý omyl, na který můžeme doplatit všichni. Oslabená a depolitizovaná komise totiž bude mnohem víc náchylná k tomu, aby v ní prosazovaly svoje zájmy velké země a korporace, které jsou často ještě mocnější než členské státy. Připomeňme si ostatně, že přesně takhle „úřednicky“ fungovala slabá Evropská komise v dobách, kdy ji šéfoval José Manuel Barroso. Komise tehdy totálně podléhala tlakům velkého byznysu, za což ji kritizoval kdekdo. Výsledkem proto může být jen další posilování nerovností v Unii.
Poctivý nanuk na kolabující planetě
Účast v eurovolbách patří v Česku k nejnižším na kontinentu. A nebude to jen kvůli tomu, že jsme malí. V ještě menším Irsku nebo Dánsku je účast obvykle trojnásobná. Spíš to bude tím, že česká politická třída nechce tematizovat důležité problémy, které nás trápí. Už jsme si zvykli, že sjednocenou Evropu vnímáme spíš jako arogantní velmoc za hranicemi, a ne jako něco, čeho jsme součástí a co můžeme ovlivnit. Babiš si sice může spokojeně mnout ruce, jak jsou Češi levní a spolehliví otroci, jenže globální trendy se nám nevyhnou. Místo boje za „ochranu hranic“ by čeští politici měli přemýšlet, jak zajistit přechod na bezuhlíkové hospodářství s minimálními sociálními dopady. A mohli by se zamyslet i nad tím, jestli není lepší poohlédnout se po jiném kamarádovi, než je Viktor Orbán.
Nic z toho ale zatím není na pořadu dne. Ze setrvačnosti v naší politice převládá pocit, že cesta spojenectví s Kaczyńského Polskem, Orbánovým Maďarskem a Slovenskem v režii Roberta Fica, kterou jsme nastoupili při migrační krizi, nám prospěje i v dalších otázkách. Kromě bojkotu uprchlických kvót však „véčtyřka” v Evropě nic viditelného nedokázala. A tak se člověk musí ptát: Proč volit někoho, kdo v Evropě stejně nic podstatného neprosadí? Ještěže národoveckým politikům zbývají nenávidění imigranti, boj za pomazánkové máslo, chutnější rybí prsty a čokoládu. Má to smysl. Uprostřed vedra a tváří v tvář kolabující planetě si snad jednou dáme nanuk s poctivou čokoládovou polevou.
Autor je šéfredaktor Alarmu.