Theresa May za sebou nezanechává jen zpackaný brexit

Odkaz odcházející britské premiérky je mnohem horší, než česká média obvykle uvádějí. Zejména na poli domácí politiky.

Po třech letech ve funkci končí na postu premiérky Spojeného království Theresa May. Odchod z čela konzervativců ohlásila na 7. června. Během posledních měsíců oznamoval britský tisk, že jsou premiérčiny dny sečteny, co druhý den, až se nechtělo věřit, že May ve funkci skutečně dále setrvává. Jako memento jejího nešťastného úřadování může posloužit video z dnes již legendárního stranického sjezdu v roce 2017, kde se pokazilo úplně vše: May zachvátil neutuchající kašel, do sálu vnikl protestující, který premiérce předal formulář výpovědi v Británii vystavovaný zaměstnavatelem, když propouští zaměstnance, a nakonec začaly odpadávat písmena z politického sloganu za jejími zády. Veskrze negativní vyznění jejího působení podtrhují i včerejší výsledky voleb do Evropského parlamentu, ve kterých Britové původně neměli vůbec hlasovat, jelikož už dávno měli být mimo Unii. Konzervativci v nich velmi výrazně ztratili.

Její imigrační politika nesla název „hostile environment“, tedy „nepřátelské prostředí“ a jejím cílem bylo znepříjemnit život migrantům bez povolení k pobytu natolik, aby se sami rozhodli z Británie odejít.

Verdikt komentátorů napříč politickým spektrem – od levicového Owena Jonese na stránkách Guardianu až po krajně pravicového zastánce tvrdého brexitu Nigela Farage – se vzácně shoduje: jednalo se o nejhorší premiérku v novodobé britské historii. A nelze než jim dát zapravdu, zvláště odhlédneme-li od brexitového fiaska a podíváme-li se na její domácí politiku. O té se ovšem mimo britský tisk píše méně. Přesto bychom neměli zapomínat, že tato konzervativní politička za svého působení v nejvyšší politice systematicky podkopávala sociální jistoty, na které spoléhaly miliony chudších obyvatel Spojeného království.

Nelichotivé vysvědčení

May už jako ministryně vnitra ve vládě Davida Camerona svými tvrdými protiuprchlickými opatřeními přilévala olej do ohně antiimigrační hysterie. Právě ministryně vnitra May nechala po imigrantských čtvrtích jezdit dodávky s nebývale agresivním nápisem „Běžte domů, nebo budete čelit zatčení“. Její imigrační politika nesla název „hostile environment“, tedy „nepřátelské prostředí“ a jejím cílem bylo znepříjemnit život migrantům bez povolení k pobytu natolik, aby se sami rozhodli z Británie odejít. Přísné kontroly azylantů vedly až k ponižujícím situacím, kdy homosexuálové utíkající před perzekucí ve vlastních zemích britským imigračním úředníkům prokazovali svou sexuální orientaci videy, na kterých mají styk s osobou stejného pohlaví. Velice se zpřísnily vízové požadavky pro občany pocházející ze zemí mimo Evropskou unii, kteří pracovali ve Velké Británii. Ve výčtu opatření nepřátelských vůči migrantům by se dalo pokračovat. A právě tato opatření byla jedním z hlavních faktorů, jež rozdělily britskou společnost a při referendu v roce 2016 přispěly k rozhodnutí vystoupit z Evropské unie ve falešné představě, že tím Británie opět získá národní suverenitu.

Tím ale problémy, které May jednoznačně nezvládla, zdaleka nekončí. Ačkoliv na počátku svého úřadování v premiérském křesle slíbila, že se zasadí o nápravu nejpalčivějších nespravedlností trápících britskou společnost, nic z těchto slibů se nenaplnilo. Za její vlády spojené s politikou škrtů se zhoršil už tak katastrofální stav zdravotnictví, které čelí nedostatku personálu. Jako ilustrace poslouží fakt z každodenní praxe, který se českému uživateli veřejného zdravotnictví musí nutně jevit absurdní: praktičtí lékaři mají na každého pacienta vyhrazeno pouhých deset minut, během nichž mohou řešit jen jeden zdravotní problém. Má-li pacient problémů více, musí si sjednat novou desetiminutovou návštěvu. O nějaké komplexní péči v takové situaci nemůže být řeč. K tomu přidejme nárůst bezdomovectví a celkový vzrůst chudoby způsobený politikou škrtů od roku 2010, za což Británii v nedávné zprávě ostře kritizoval i speciální zpravodaj OSN pro chudobu.

Většími britskými městy, Londýnem obzvlášť, navíc zmítá akutní krize bydlení, na kterou ostatně upozornil požár bytového domu Grenfell Tower v Londýně v roce 2016. Skutečně šokující je pak takzvaný skandál Windrush, o kterém se ovšem v českých médiích psalo méně. Název odkazuje na loď HMS Windrush na níž během dvou desetiletí po konci druhé světové války přicestovalo za prací do Spojeného království na půl milionu migrantů z tehdejších britských kolonií v Karibiku. Podle tehdejších zákonů měli automaticky právo se v Británii usadit a pracovat tu a nepotřebovali k tomu žádné dokumenty. Po zavedení politiky „nepřátelského prostředí“ ale vyšlo najevo, že řadě z těchto lidí nyní hrozí deportace, anebo už dokonce byli deportováni „domů“ – tedy do zemí jako Jamajka, kde padesát let nebyli. Mnozí důchodci karibského původu, žijící prakticky celý svůj dospělý život v Británii, kde založili rodiny a odváděli daně, se najednou ocitli v situaci, kdy se s nimi jednalo jako s nelegálními migranty, byla jim upírána zdravotní péče a hrozilo, že přijdou o střechu nad hlavou. Kritici poukazovali na institucionální rasismus v britské migrační politice. A ačkoliv skandál Windrush v roce 2018 vedl k rezignaci ministryně vnitra Amber Rudd, situace stále není právně zcela vyřešena.

Politika bez empatie

Během závěrečných slov pátečního projevu, ve kterém oznámila svou rezignaci, se Therese May zlomil hlas a do očí jí vstoupily slzy. Byl to snad první náznak emoce za tři roky jejího úřadování (nepočítáme-li poněkud rozpačitý pokus tančit na píseň Dancing Queen skupiny Abba). Historicky druhá britská premiérka se proslavila mechanicky opakovanými frázemi, což jí vysloužilo přezdívku „Maybot“, v odkazu na naprogramované internetové boty. Jistěže nelze May jako největší selhání vytýkat nedostatek emocí. Ale prázdnota jejích neustále opakovaných frází – zejména „Brexit znamená brexit“ nebo „Žádná dohoda je lepší než špatná dohoda“ – svědčí především o naprosté neschopnosti komunikovat jakýkoliv politický obsah a vyjádřit empatii pro své voliče, natožpak protivníky. A právě skutečný politický obsah zásadně chyběl v zemi zmítané bezprecedentními zmatky ohledně toho, jak má vlastně odchod Británie z Evropské unie vypadat, ale i v řešení řady domácích problémů způsobených lety praktikování politiky austerity.

May vejde do dějin jako žena, které se nepodařilo dovést do konce brexit, a mnozí k ní s odstupem času nejspíše budou shovívaví. Budou poukazovat na fakt, že proti ní stála celá řada nepříznivých faktorů. Ačkoliv sama May hlasovala pro setrvání Británie v Evropské unii, po odchodu Davida Camerona (který po prohře v brexitovém referendu rychle vyklidil pole) se dostala do role, v níž měla zajistit pravý opak. Stanula v čele rozhádané a rozdělené strany sdružující jak umírněné pro-evropsky smýšlející jedince, tak radikály fanaticky zastávající tvrdý brexit bez dohody. Ano, od začátku bylo jasné, že May na sebe bere nevděčnou roli. Naše sympatie si ale nezaslouží.

Autorka je spolupracovnice redakce, historička a publicistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image