Ukazuje nám Walmart, že centrální plánování funguje?

Leigh Phillips a Michal Rozworski ve své nové knize tvrdí, že centrální plánování funguje. Dokonalým příkladem je podle nich kolos v srdci amerického kapitalismu – obchodní řetězec Walmart.

Publicista Leigh Phillips a ekonom Michal Rozworski ve své letošní knize People’s Republic of Walmart (Lidová republika Walmart) ukazují, že při ideologickém rámování dnešní volnotržní ekonomiky má spousta jejích teoretiků jednu velkou slepou skvrnu. Uprostřed volného trhu totiž operují samotné firmy, které v praxi neuskutečňují nic jiného než centrální plánování. Zatímco dříve se podle autorů dalo argumentovat tím, že centrální plánování funguje jen do určité velikosti firmy a není aplikovatelné na celostátní ekonomiku, v dnešním světě gigantických firem to vypadá jinak. Ostatně příjmy Walmartu za rok 2017 činily přibližně 485 miliard dolarů, což odpovídá hrubému domácímu produktu Belgie, případně více než půlce HDP Sovětského svazu v roce 1970 (po započítání inflace).

V úvodu své knihy se Phillips a Rozworski netají jistým obdivem k tomu, jak hladce logistický aparát Walmartu funguje. „Možná se ptáte: proč se mi zdá, že čtu jednu z těch příšerných, byznysových knih oslavujících kapitalismus, které se prodávají na na letištích? Zatněte zuby. Celý socialismus je o logistice, soudruzi.“ Autorům ale pochopitelně nejde jen o přesouvání fyzických produktů. Klíčem k plánování jsou informace. Údaje o předpokládaných prodejích a zásobách sdílí Walmart se svými dodavateli. Tak trochu v rozporu s očekáváním volnotržní soutěže je to pro obě strany prostě výhodnější, protože tak snižují efekt nepředvídatelných výkyvů v poptávce napříč celým řetězcem. Subdodavatele lze tedy podle autorů díky úzké spolupráci považovat takřka za součást Walmartu, což ohromnost celého plánování ještě nafukuje.

Demokratické rozhodování proti ziskům akcionářů

Jako protiklad Walmartu uvádí kniha konkurenční řetězec Sears. V roce 2013 se jeho ředitelem stal libertarián Eddie Lampert, který se rozhodl společnost inovovat tím, že nechá magii volného trhu vniknout přímo do samotné firmy. Rozdělil ji do různých subdivizí, které mezi sebou nechal soupeřit. Společnost Sears během těchto let zaznamenala ztráty přesahující 10 miliard dolarů a zavřela většinu svých poboček.

„Když říkáme, že chceme rovnostářskou společnost, myslíme tím demokratické plánování. Neexistuje žádný aparát, který by šlo jednoduše převzít. Je tu ale základ, na který by mohla spravedlivější společnost navázat.“

Nové možnosti plánování ukazuje podle autorů knihy také Amazon. Tento technologický gigant si před několika lety nechal patentovat proces, kterému přezdívá „anticipatory shipping“, tedy doslovně přeloženo „předjímající dodávka“. Pokud by se firmě podařilo tento patent důsledně realizovat, zboží by odesílal ještě předtím, než byste si ho objednali. Tak dokonale by chtěl Amazon odhadovat touhy svých zákazníků. Rozworski a Phillips ale tvrdí, že vlastně nejde o zas tak převratnou změnu oproti tomu, jak Amazon funguje dnes. Velká část jeho kouzla totiž spočívá ve schopnosti předvídat zájem o různé produkty, podle čehož distribuuje zboží do jednotlivých skladů a tím následně urychlí jejich doručení. Takováto predikce samozřejmě nemůže být nikdy stoprocentně úspěšná, ale o to ani nejde. Cílem jak Amazonu, tak Walmartu je co nejvíce se tomuto ideálu přiblížit.

„Když říkáme, že chceme rovnostářskou společnost, myslíme tím demokratické plánování. Neexistuje žádný aparát, který by šlo jednoduše převzít, nechat ho řídit jinými provozovateli a jinak ho zachovat beze změny. Je tu ale základ plánování, na který by mohla spravedlivější společnost navázat a přizpůsobit si ho,“ říkají Phillips s Rozworskim v první kapitole. Nejde jim tedy o nějaké hypotetické převzetí Amazonu nebo Walmartu. U těchto kolosů je podle nich možné se inspirovat. Jejich vysněné hospodářství musí být od základu uspořádáno tak, aby upřednostňovalo demokratické rozhodování před zisky akcionářů.

Sovětské autoritářství nevyplývalo z plánování

„Aby bylo jasno: netržní hospodářství nemůže spoléhat na centrální plánovače, programátory nebo algoritmy, kteří se nikomu nezodpovídají a kteří by rozhodovali za nás. Bez demokratického vkladu ze strany spotřebitelů a výrobců, bez zkušeností milionů živých účastníků ekonomiky nemůže plánování fungovat. Demokracie není jakýsi abstraktní ideál, který je k tomu celému přilepen, je pro celý proces nezbytná,“ vysvětlují v závěru knihy.

People’s Republic of Walmart se snaží rehabilitovat myšlenku centrálního plánování, což ale rozhodně neznamená, že by kniha byla obhajobou Sovětského svazu. Autoři nenechávají žádný prostor pochybám. Zločiny sovětského režimu – od čistek třicátých let přes ukrajinský hladomor, gulagy, potlačení povstání v Maďarsku nebo Pražského jara – v knize odsuzují hned několikrát. Nesouhlasí však s tím, že by autoritářství Sovětského svazu vyplývalo z myšlenky centrálního plánování.

Podle Phillipse s Rozworskim je tato souvislost v podstatě převrácená: bylo to právě pomýlené autoritářství, které zdevastovalo jinak funkční plánování. Bolševici neměli podle autorů knihy po revoluci příliš reálné a praktické představy o tom, jakou přesně ekonomiku chtějí vybudovat. Abstraktní ideologické slogany se tak protnuly s autoritářskou realitou občanské války. Výsledkem byl pochroumaný systém pětiletek, který nemohl fungovat také kvůli tomu, že tok informací zkresloval neodmyslitelný strach z postihu autoritářským systémem. „Byl to chaos, který začal získávat nějakou strukturu až během krátké liberalizační éry pod poválečným vedením Nikity Chruščova – toto období přineslo inovace v oblastech plánování a matematiky a byly položeny základy systémů, které si paradoxně osvojily největší korporace světa a později z nich vznikly algoritmy řídící dnešní svět,“ píší Phillips a Rozworski.

Cybersyn a československá stopa

Minimálně pro jeden „reálně existující“ socialistický režim však mají Phillips a Rozworski slabost. Předposlední kapitola knihy se věnuje Chile na začátku sedmdesátých let za vlády Salvadora Allendeho a jeho kybernetickým experimentům, které předčasně ukončil Pinochetův puč. Projekt s názvem Cybersyn podle autorů knihy představuje zárodek neautoritářské alternativy k defektnímu sovětskému modelu. Systém měl být antibyrokratickým nástrojem decentralizace, který by do značné míry spoléhal na zpětnou vazbu od dělníků v jednotlivých továrnách. Pro české publikum bude v této kapitole jistě pozoruhodná i zmínka o knize Kybernetika v ekonomii z roku 1965. Ekonomové Pavel Pelikán a Oldřich Kýn v ní zkoumali roli informací jak v tržních, tak v plánovaných ekonomikách. Uvedení do praxe se však jejich myšlenky v Československu nedočkaly. Jakékoliv reformní snahy utnula sovětská invaze v roce 1968.

Po úvodní salvě překvapivých tvrzení se kniha trochu vyčerpá. Jako poněkud nadbytečná například působí kapitola o britském zdravotnickém systému. Ne že by byla vyloženě nesouvisející a nezajímavá, v narativu celé knihy ale působí rušivě. People’s Republic of Walmart ale každopádně otevírá otázky, na které by skalní zastánci volného trhu měli mít lepší odpovědi, než jaké ve veřejné diskuzi běžně zaznívají. Je skutečně efektivní plánování nedosažitelným cílem? Jak se vypořádat s tím, že volný trh generuje pravidelný nesoulad mezi zbožím, které je potřeba, a tím, které je k dispozici? Jak to, že se po čtyřiceti letech deregulace a údajného spoléhání na magii volného trhu Spojené státy potýkají s hroutící se infrastrukturou a zpomalujícím se tempem inovací? Proč tolik technologických inovací generují právě státní subvence, ze kterých teprve následně těží soukromý sektor?

People’s Republic of Walmart ale především odhaluje roli centrálního plánování v naší údajně volnotržní ekonomice, čímž autoři nahlodávají všeobecné přesvědčení, že je centrální plánování v praxi nerealizovatelné. Škoda, že se kniha nesoustředí na toto téma důkladněji, třeba i na úkor možná zajímavých, ale trochu mimoběžných odboček.

Autor je publicista a redaktor Radia Wave.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies