V Evropě nastal čas na generační změnu

V letošních volbách do Evropského parlamentu chybí hlas, který by lidem ukázal pozitivní vizi společné budoucnosti. Je načase to změnit.

Foto pixabay.com

Od Evropské unie se má letos poprvé od jejího založení odtrhnout členská země. A na Evropský parlament si brousí zuby různé populistické strany hlásající národní suverenitu. Zdá se, že nad projektem evropské integrace se stahují mračna. Evropská integrace ale není ohrožena jen sílícími hlasy národoveckých populistů, ale i tím, že dlouhodobě chybějí hlasy, jež by jim čelily. Evropské politice chybí hlas, který by jasně deklaroval potřebu integrace na základě progresivních humanistických hodnot.

Zlomovým bodem evropské integrace bylo odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu ve Francii a Nizozemsku v roce 2005. Co naplat, že významná část voličů obou zemí hlasovala především proti svým národním politikům, od tohoto okamžiku se vytratil duch sjednocované Evropy a s ním schopnost politiků jednotlivých států dohlédnout za národní zájmy. Absence imperativu k hledání společného řešení, které by posílilo Evropu, se pak projevila třeba při řešení dluhové krize. Přes svou deklarovanou proevropskost nebyli politici z Nizozemska, Německa či Finska ochotni nechat svůj finanční sektor nést větší břemeno a více sdílet rizika ztrát. V zájmu věřitelů tak byla nakonec obětována životní úroveň domácností v zadlužených zemích, jako je Řecko. Nejenže Evropa dodnes nedokončila bankovní unii, která by usnadnila předcházení finančním krizím a zmírňovala jejich dopady, ale navíc ztratila příležitost přesvědčit celou generaci Evropanů, že se v čase krize mohou o EU opřít.

Hlavní problém: lidé Unii nerozumějí

Od chvíle, kdy postupná integrace přestala být hybnou silou EU, evropská politika spíše stagnuje a až v reakci na různé krize dohání, co se dá. Chybí jí jasně vytyčený cíl, pozitivní vize budoucnosti, která by inspirovala a sjednocovala zastánce progresivních hodnot. Do této mezery pak vstupují národovci se svou mantrou suverenity a národních zájmů. Co na tom, že schopnost EU předcházet všem možným krizím a řešit je podrývá právě nedostatek integrace? Co na tom, že myšlenka sjednocené Evropy vyvstala právě z porozumění limitům a nebezpečí národovecké rétoriky? Řeč národních zájmů je srozumitelná a z dějepisu všem důvěrně známá. Každému jednoduše říká, že právě jeho zájmy jsou ty důležité, aniž by musela vysvětlovat, které to jsou a jak se jich v klání se zájmy ostatních národů dosáhne.

Volby do Evropského parlamentu jsou i u nás soutěží mezi těmi, kdo křičí o národních zájmech z přesvědčení, a těmi, kdo to zkoušejí s vyhlídkou, že to zabere.

Proti tomu však nelze bojovat tím, že se o sjednocování Evropy radši mlčí. Největším problémem EU je, že jí lidé nerozumějí. Nedávný průzkum ukázal, že lidé jsou k EU nepřátelští, dokud se jim nevysvětlí, jak pracuje, a pak jsou většinou proevropští. Může za to mediální a politický prostor roztříštěný do národních států, kde si politici i média z Bruselu udělají strašáka, kdykoliv se jim to hodí. Sdělení, že „za to může Brusel“, je pro politika výhodné: je srozumitelné, skoro vždy je jednodušší než pravda a nikdo mu moc neoponuje. Jak lze na tomto modelu postavit žurnalistickou a politickou kariéru, názorně ukazuje příklad Borise Johnsona, který bude v příštích měsících opět útočit na post britského premiéra – i za cenu uvržení země do totálního chaosu té nejextrémnější verze brexitu. Ve větší či menší míře však pokušení sbírat politické body tepáním Bruselu podléhají národní politici takřka všech stran, a to nejen v Británii.

Volby do Evropského parlamentu jsou tak i u nás soutěží mezi těmi, kdo křičí o národních zájmech z přesvědčení, a těmi, kdo to zkoušejí s vyhlídkou, že to zabere. Proč politik, kterého policie navrhla obžalovat z podvodu s evropskými dotacemi, zahájil kampaň požadavkem, aby „nám“ Brusel nekoukal přes rameno při manipulaci s penězi EU, pochopí asi i desetileté dítě. V Brně jsme se zase z billboardu kandidáta KDU-ČSL mohli dozvědět, že by bylo nejlépe, kdyby Evropa byla jako Morava. Zní to líbivě. Ale není to tak dávno, co by to kandidát napsal přesně naopak.

Jen Evropská unie nás může ochránit před partikulárními národními či korporátními zájmy. Foto pixabay.com

Společné řešení problémů

Byla doba, kdy jsme si s Evropským společenstvím spojovali nejen větší blahobyt, ale i společnost uspořádanou podle evropských hodnot, jakou je respekt k základním právům a svobodám člověka ve veřejném i soukromém prostoru. Která práva a které svobody nám členství Evropského společenství garantuje, si lze přečíst v listině českéevropské. K těmto hodnotám patří třeba to, že zákon platí stejně pro všechny a že člověk má „co kecat“ do rozhodnutí, která se ho týkají. Evropskou hodnotou je, že každý, bez ohledu na své postavení, musí respektovat tato práva, demokratické zvyklosti zakotvené v ústavě i zákony. Evropskými hodnotami jsou společenská diskuse určující směr vývoje, zodpovědnost vládnoucích vůči těm druhým, ochrana práv slabších bez ohledu na jejich přináležitosti k té které skupině, a v neposlední řadě postupné takové zlepšování našich životů, pro které se vžil výraz „udržitelný rozvoj“ – tedy rozvoj, který není na úkor dnešních ani budoucích generací.

Členství v EU nám tyto hodnoty nepřipomíná jen symbolicky – pomáhá nám je naplňovat i v každodenní praxi. Role EU je přitom někdy i klíčová. Třeba právo soudní cestou hájit přírodu v Národním parku Šumava před drancováním měla občanská společnost nakonec jen díky evropské legislativě (Natura 2000), kdežto české soudy jí podle domácích zákonů toto právo nepřisuzovaly. Oba zákony, český i evropský, přitom vycházely ze stejného zdroje, totiž z Aarhuské úmluvy, která zaručuje právo veřejnosti účastnit se rozhodování ve věcech životního prostředí. Jediným rozdílem byla judikatura Evropského soudního dvora, která české soudy zavazovala ke správnému výkladu práva, pokud byly dotčeny evropsky chráněné lokality či zájmy. Pokud dotčeny nebyly, pak podle českého práva a jeho výkladu českými soudy veřejnost ostrouhala. To je ovšem jen jeden příklad z mnoha, který dokládá, že u nás EU posiluje nejen právní postavení občanů, ale oproti často omílaným frázím i demokratické fungování společnosti.

Smysl evropské integrace spočívá ve společném řešení problémů, které přesahují rámec jednotlivých zemí. Především pak toho, jak v Evropě udržovat prostor pro demokratické státy, které chrání práva a svobody svých občanů. Zkušenosti 20. století ukázaly, že hájit ústavní demokracii lze jen společně a za předpokladu, že se zájmy jednotlivých národů budou postupně sbližovat. Dnes je ale problémů, které se dají řešit jen na nadnárodní úrovni, mnohem víc. Patří sem hlavně planetární ekologická krize, ale i regulace nadnárodních korporací nebo vyvádění kapitálu do daňových rájů. Rovněž sem patří migrace milionů lidí. Všechny tyto problémy se Evropa snaží řešit společnou akcí. Domnívám se, že Evropská unie, která hájí naše práva a svobody a posunuje je dál a která nám umožňuje řešit to, co jako národní státy řešit nedokážeme, si na oplátku zaslouží, abychom také my hájili ji a abychom usilovali o větší integraci.

Vytvořme celoevropskou politickou scénu

Proklínaný „demokratický deficit“ EU dnes nevytváří Brusel, ale oligarchické zájmy velkých hráčů jednotlivých zemí. Jelikož EU stále funguje spíše jako klub států, stačí, aby národní politika několika členských států sledovala partikulární zájmy, a kolektivní řešení se stává nedosažitelným. Velká část řešení demokratického deficitu tak spočívá v posílení v Evropských rozhodovacích mechanismů přímou vazbu na evropské občany (tedy v posílení pravomocí a významu Evropského parlamentu), což ale lze jen na úkor států. Jenže jak chtít po národních politicích, aby se vzdávali vlivu na evropské úrovni? Nevolení úředníci a komisaři se zase zdráhají jasnou potřebu takové integrace přímo hlásat, protože se bojí nařčení z nedemokratického elitářství. Evropské unii tak chybí hlavně advokát s demokratickou legitimitou: chybí ryze evropská politika s přímo volenými zástupci bez národních vazeb, kteří by byli zodpovědní především evropské veřejnosti jako celku.

Právo veta náleží národům v otázkách kultury a identity, nikoli však v otázkách ekologické stability nebo kolektivní fiskální zodpovědnosti a solidarity.

Jediným řešením je tak vytvoření celoevropské politické scény. To znamená rozvíjet média, která přesahují národní hranice, aby mohla probíhat celoevropská společenská diskuse. Znamená to také podporovat, volit či zakládat celoevropské politické strany, které přesahují národní hranice. Jen z takového kvasu může vzejít skutečná evropská politická scéna. Jen ta může odstranit bruselského strašáka a obecnou neinformovanost, která je největší překážkou demokratického fungování EU. A jen ta nás může nakonec ochránit před partikulárními národními či korporátními zájmy, které chtějí Evropu zmrzačit podle pravidla „rozděl a panuj“.

Asi nejblíže k modelu celoevropské politiky mají zatím evropští zelení, jejichž nosná témata jsou nezávislá na národních hranicích. Navíc v jakém jiném měřítku než v tom kontinentálním lze čelit dnešním environmentální krizi? A v jakém jiném měřítku má smysl prosazovat Green New Deal? Asi i proto se evropské zelené hnutí od sedmdesátých let pomalu odvracelo od původního euroskepticismu až k dnešním proevropským postojům. Škoda jen, že u nás chybí strana, která by postoje evropských zelených hájila, jak ukázalo nedávné vypovězení memoranda o spolupráci od Mladých zelených. Česká Strana zelených si bohužel nikdy nedokázala ujasnit, že konzervativní agenda není s progresivní zelenou politikou slučitelná.

V Evropě dozrál čas na změnu

Pokusem o vytvoření celoevropské asociace stran je také DiEM25 bývalého řeckého ministra financí Janise Varufakise. I DiEM však rétoricky využívá bruselského strašáka, a to hned v úvodu svého manifestu. Jakkoliv si hnutí vytyčilo správné cíle, jeho zrod v reakci na řešení dluhové krize ve prospěch věřitelů ho patrně poznamenal natolik, že apriorně přijalo argumentaci svých protivníků. Tvrdí totiž, že dnešní Evropa patří věřitelům, a bojuje proti Bruselu za spravedlivější Evropu. Jenže Evropa věřitelům nepatří. Evropské zájmy přece nereprezentoval krátkozraký německý ministr financí Wolfgang Schäuble, který nechal v dluzích utopit jih Evropy, aby uhájil německou finanční pozici, ale spíš šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, který spolu s úředníky Evropské komise tlačí státy k adopci společných dluhových mechanismů – tedy k tomu, co národní politici formátu Schäubleho nechtěli. Jak ale Draghi poznamenal v březnu 2019, on sice může stokrát říkat, že společné ručení za evropské dluhy je nejlepším řešením, finální rozhodnutí musí ale učinit politici vzešlí z demokratického zápasu. Definováním svého boje jakožto střetu „my versus Brusel“ DiEM25 bohužel pouze přenechává bruselskou kótu protivníkům. A ve výsledku přispívá k zabetonování evropské politiky v souboji národních zájmů doprovázeném démonizací smyšleného eurokrata, který o všem rozhoduje proti nám.

Novým prvkem evropské politické scény je strana Volt Europa, která ve volbách do Evropského parlamentu kandiduje v osmi zemích s jedním programem. Volt nevznikl v reakci na dluhovou krizi, ale hlavně v reakci na vzrůstající nacionalismus a brexit. Od toho se také odvíjí nejpodstatnější rozdíly mezi oběma hnutími. Volt svůj boj nedefinuje jako boj proti Bruselu, ale proti těm, kdo chtějí Evropu rozkládat či rovnou rozbíjet, respektive hájit pouze své zájmy – ať už národní nebo oligarchické. Volt vidí, že posílení demokratického prvku EU si vedle posílení Evropského parlamentu vyžaduje i oslabení národních států v rámci Evropské rady a její postupné nahrazení exekutivou zodpovědnou přímo volenému parlamentu. Právo veta totiž náleží národům (jakož i národnostním menšinám) v otázkách kultury a identity, nikoli však v otázkách ekologické stability nebo kolektivní fiskální zodpovědnosti a solidarity.

Volt zakládali mladí Evropané, kteří si uvědomili nutnost bránit a definovat evropskou budoucnost. Program strany psali její členové prostřednictvím internetových pracovních skupin a schválili jej na Valném shromáždění v Amsterodamu. Za stranou nestojí žádný velký národní aktér, tuzemský či zahraniční, ale vyrůstá z aktivity svých členů, kteří se s EU identifikují a chtějí ji měnit zevnitř. Je otázka, nakolik se i u nás projeví evropský trend, podle něhož současná mladá generace pociťuje tváří v tvář velkým otázkám dneška potřebu organizovat se na nadnárodní úrovni. V Česku toto hnutí zatím sbírá podpisy na svou registraci – i proto, že impulz přišel až díky letošním eurovolbám. V Evropě ale dozrál čas na generační změnu a spolu s ní i na vybudování opravdové evropské politiky.

Autor je člen hnutí Volt Europa.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies