Venku není hezky. Kolabuje planeta

Ropa a uhlí už své právníky i lobbisty mají. Tato fosilní totalita však musí být vyvážena hlasem hájícím zájmy životního prostředí a přírody.

Foto pixabay.com

Země, jak ji známe, je pryč. Hmyz vymírá, pole se mění v pouště, pastevci budou nejspíš vybíjet stáda, protože seno stojí stejně jako ovce. Podraží potraviny. Mění se rytmus počasí, déšť dopadající na popraskanou půdu bude vytvářet záplavy. Banky vyzývají, aby bohatí investovali do pitné vody. Potraviny a voda mají našlápnuto, aby se staly luxusním zbožím pro bohaté. Zhroucení klimatu už tedy neexistuje jen v tabulkách a grafech: prostupuje do našich těl. Planeta je nemocná, cítíme to doslova na vlastní kůži. A mizení světa, do něhož se většina z nás narodila, provází klasické fáze smutku: popírání („nic se neděje, jenom se zbláznilo počasí“), hněv („zatracení ekoteroristi“/„zasraný Shell“), smlouvání (Pařížská klimatická konference) a samozřejmě také deprese (environmentální žal). Jediná fáze, k níž jsme se ještě nedopracovali, je fáze smíření.

Válka s planetou

Nechápejte mě špatně. Smíření neznamená rezignaci. Jedná se naopak o potřebu přesně pochopit, co se stalo, přijmout danou situaci a zjistit, co se dá dělat. Podle francouzského sociologa Bruna Latoura jsme vstoupili do „nového klimatického režimu“. Když se trumpovské Spojené státy odmítly připojit k dohodě z Pařížské klimatické konference o ochraně planety, znamenalo to cosi zásadního. Nešlo jen o to, že nějaký stát odmítl podepsat papír. Dlouholetý hráč globalizace a modernity se najednou stáhl za své zdi: „My se schováme, vy si tu kalamitu vyřešte po svém.“ Spojené státy se přitom nerozhodly jednoduše „nic nedělat“ – jejich rozhodnutí znamená, že budou pokračovat v ničení planety, které se ostatní země snaží omezit. Je to vyhlášení války planetě.

Současné vykořisťování planety přímo souvisí se vzestupem autoritářů. Trump si notuje s brazilským Bolsonarem. Jeden má rád ropu, druhý chce vytěžit Amazonský prales a oba mají kamarády mezi nejvlivnějšími průmyslníky. A ti vědí, že planetární zásoby se ztenčují. Kupříkladu Exxon Mobile, jedna z firem, která nejvíc poškodila planetu, zná už celé dekády odborné studie dokládající ničivý dopad jejího působení. Těžařské firmy tak sice vynakládají miliony na kampaně o tom, že změna klimatu je fantasmagorie, nicméně samy o klimatické změně nejspíš vůbec nepochybují. Otázkou spíše je, s kým se budou dělit o ubývající zdroje. Odpověď je: ideálně s nikým.

Sedíme v autech a přemýšlíme, co by se tam venku ještě dalo spálit, abychom ujeli další metr. Na pustých polích kolem vozovky se mezitím prohánějí prašné víry.

Autoritářská politika je pak vhodný způsob, jak skrouhnout sociální stát, jak „osvobodit“ korporace od daní, jak šlápnout na krk ekologickým a sociálním neziskovkám, zastavit příchozí migranty a konečně – jak přesměrovat intuitivní touhu lidí po zdravé Zemi směrem k minulosti, k mýtům o dokonalém národním státě, který není pošpiněn cizinci. Žádné přerozdělování, žádné sdílení. Diktátoři a těžaři si zkrátka rozumějí. Společně si mohou chystat zásoby a stavět hradby, aby byli připraveni, až dorazí ti, které žádné hranice nezastaví – hurikány, sucho, povodně, hlad, žízeň. Nový klimatický režim tedy znamená toto: v ničení planety mohou pokračovat ti, kteří jsou změnami nejméně ohroženi.

Příroda je tam venku, pojďme drancovat

Taková situace ovšem nespadla z nebe. Západ má v ponižování a vykořisťování Země silnou tradici. Už ctihodný Sókratés byl člověk „milovný učení“, kterého přece „krajina a stromy nemohou ničemu naučit“. V antickém Řecku se také vyvinula představa přírody, ze které člověk musí vymámit její tajemství. Ještě o mnoho staletí později se tato metafora udržela: na obrazech vídáme odhalenou ženu, na kterou čučí vousatý dědek – to příroda odkrývá svá tajemství mudrcům. Už platonismus a křesťanství ponížily hmotný svět, protože někde „jinde“ sídlí důležitější realita – ať už říše idejí nebo království Boží. Později Newton proměnil vesmír v mechanismus a Descartes viděl stroje samozřejmě i ve zvířatech (když zvíře křičí, není to bolestí, to jen polámané soukolí zapraštělo). Dokonce i lidské tělo patří do podezřelé říše hmoty, hlavní je rozum. A rozum nad přírodou vždycky vyzraje. Otec moderní vědy, Francis Bacon, doporučoval „tísnit přírodu na mučidlech“, aby vydala svá tajemství – člověk totiž musí „nabýt svého práva nad přírodou, jež mu náleží jakožto Boží dar“. A moderní epocha rozpolcení mezi člověkem a přírodou ještě více zdůraznila.

Lidský jedinec nakonec osiřel, je totiž oddělen od životního prostředí, od mimolidských bytostí – příroda je „tam venku“. Západní ideologie tedy zní: člověk je rozum uvězněný v hmotě, který se snaží aspoň vytěžit hloupou přírodu na planetě, jež se mechanicky posouvá mrtvolným kosmem. S takovou představou světa nemá smysl ani sázet strom, natož zachraňovat klima.

Výsledkem tohoto podmanění přírody byl také vznik nové šlechty: těžařských elit. Timothy Mitchell z Kolumbijské univerzity mluví o „uhlíkové demokracii“ – v jakékoli veřejné debatě vítězí ten, kdo připomene, že hlavní je přece uhlí a ropa! Potlesk, triumfální odhození mikrofonu a zřízení dalšího vrtu ve jménu lidstva. Souboj s přírodou je navíc „nutnost“, na níž se shodne až podezřele mnoho jedinců, a prakticky všechny velké politické strany mají program, který popírá změny klimatu. Už jenom zmínka o obnovitelných zdrojích energie, kvůli kterým není potřeba vydrancovat polovinu planety, působí paniku. Vítr, slunce, voda – nic z toho přece nefunguje, jako důkaz máme řadu mýtů a studií od klimaskeptiků. Buď bude uhlí, nebo zavládne pravěk. To je pozice nejrozumnější bytosti vesmíru, pána přírody. Takže ve výsledku sedíme v autech, jsme moderní a přemýšlíme, co by se tam venku ještě dalo spálit, abychom ujeli další metr. Na pustých polích kolem vozovky se mezitím prohánějí prašné víry.

Jak znovu objevit Zemi

Je čas vrátit se zpátky na Zem, a to doslova. Zásadním krokem je totiž překonání zmíněné hranice mezi člověkem a přírodou – přesně tohle „sociální inženýrství“, uměle vytvořená propast, omezovalo všechny roviny našeho života po dlouhá staletí. I sama demokracie zůstala trčet v tomto příliš (a pouze) lidském světě. Res publica, věc veřejná, zahrnovala až dosud pouze lidské záležitosti. Jenže planetu sdílíme s dalšími entitami: s jesetery, jitrocelem, horninami, trasami větrů, horskými pásy, s meandry řek. Také ony by měly mít možnost rozhodovat o sdílené planetě. Jistě, může to znít směšně a naivně. Ale například korporace jsme uznali za právnické „osoby“ už v 19. století (jako by se jednalo téměř o lidské jedince), zatímco řekám a lesům začínáme přisuzovat práva až v posledních měsících (jako by na nich dosud téměř nezáleželo).

Všichni jsme „sponzorováni“ vodou – měli bychom lobbovat v jejím zájmu.

Teprve v roce 2017 byla práva přiznána novozélandské řece Whanganui a indickým tokům Ganze a Jamuně – jejich opatrovníci je budou moci zastupovat před soudem. Jedná se o nový a nezvyklý precedent: příroda jako osoba. Existují tisíce studií o firemních zájmech, o potřebách korporací, o nárocích průmyslu. Ale víme, jaká je politika vody? Jaké jsou zájmy planktonu? Kdo bude advokátem zahynulých tučňáků, kteří přicházejí o své ledové domovy? Kde je parlament věcí? Nestačí „ochrana“, je třeba aktivně zapojit „přírodu“ do demokratických procesů. Vždyť ropa má už dlouhá léta k dispozici špičkové právníky a lobbisty, uhlí je v parlamentech zastoupeno většinou politických partají. Tahle fosilní totalita musí být vyvážena hlasem dalších entit životního prostředí.

Propojení lidského života s příběhy mimolidských bytostí ale není jen záležitost „expertů“. Týká se každého. Jistě, bez systematických změn se neobejdeme. Ale strukturální proměna potřebuje podporu jednotlivců, kteří se starají o živoucí prostředí. Během voleb hlasují nejen za sebe, ale také za potoky, brouky, vzdušné proudy (ať už si to uvědomují, či nikoli). Ostatně, všichni jsme „sponzorováni“ vodou – měli bychom lobbovat v jejím zájmu. Ale podstatná rozhodnutí se nedějí pouze jednou za čtyři roky. Každá klimatická smlouva předpokládá paní, která na parapet okna trpělivě pokládá pítko pro včely, rodinu, která zachrání psa z útulku a naučí se s ním komunikovat, puberťáka, který „jenom“ třídí odpadky, úředníka, co se táhne do práce tramvají, i když by si mohl dovolit auťák. Bez těchto „drobných“ činů nezískají globální změny potřebnou legitimitu – nebudou podepřeny zdola. Každodenní péče je stejně zásadní jako velké politické akty. Je chyba nepožadovat politická řešení, je nepochopením situace opovrhovat soukromými příběhy. Osobní je politické – a týká se to třeba i sousedky, která sice nechodí k volbám, ale na záhonech nechává plevel, aby měli kde žít motýli. Ne všichni mohou být ekologickými aktivisty, ale všichni mohou být aktivní součástí ekosystému.

Na poničené planetě musí vzniknout propojený organismus. Jedna z jeho součástí, člověk, by se měl učit od „stromů a krajiny“, nad kterými už nenabývá práva, ale zapojuje je do svého právního systému. Homo sapiens totiž není oddělená bytost, lidský život a tělo jsou tvořeny mikroby i vzduchem, prací rostlin a myšlením zvířat. A právě tyto mimolidské entity by se měly podílet na politice, vědě i každodennosti. Člověk musí už konečně sesednout z trůnu, rozšířit demokratický projekt a vstoupit mezi bytosti, které přehlížel, ale bez nichž nemůže existovat. Člověk je „tam venku“.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies