Vládní škrty ohrožují sociální práci obcí

Už tak dost podhodnocená oblast sociální péče dostala další tvrdou ránu. Proč česká politická reprezentace stále nechápe její důležitost?

Vláda letos přistoupila k razantnímu snížení dotace na sociální práci realizovanou obcemi o téměř sedmdesát procent. Minulý týden proběhlo jednání s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou k řešení této pro obce krizové situace. Paní ministryně nicméně oznámila ještě horší výhled do budoucna: kompletní zrušení zmíněné dotace od příštího roku a snížení dotace na výkon ochrany a sociální práce s ohroženými dětmi (OSPOD) na padesát procent. Kromě toho, že odůvodnění působilo zoufale nepřipraveně a odhalilo bezmocnost ministryně při vyjednávání o rozpočtu svého úřadu, odráží i jistou nekoncepčnost české sociální politiky.

Škrtat se musí

Jedním z důvodů uvedených ministryní jsou plošné škrty o deset procent, které se prý musí provést, protože rozpočet je v deficitu. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) má z 94 procent mandatorní výdaje, letošní navýšení rodičovského příspěvku vyjde na cca osm miliard ročně a někde se ty peníze vzít musí. A protože neumíme posílit příjmovou část rozpočtu (skrze lepší vymahatelnost daňových podvodů, lepší zdanění nadnárodních korporací sídlících v daňových rájích a další instrumenty), tak peníze vezmeme obcím. V rozpočtu ministerstva se jedná o jednu z nejnižších položek, zhruba čtyři sta milionů korun, avšak pro obce, které sociální problémy svých obyvatel musí nebo by měly řešit, jde o zásadní věc. Sociální práci není možné přestat vykonávat, protože problémy, se kterými si lidé v dnešním složitém systému mnohdy nedokážou sami pomoci, zrušením státního příspěvku nezmizí. Proto byla ostatně i tato dotace v roce 2015 i přes značný odpor ministerstva financí prosazena bývalou ministryní práce a sociálních věcí za ČSSD Michaelou Marksovou-Tominovou.

Každý se někdy může dostat do situace, v níž bude potřebovat pomoc, a v tu chvíli jistě ocení, když mu bude poskytnuta důstojně a profesionálně.

Byla to reakce na tzv. Drábkovu reformu z roku 2011, která ve jménu efektivity prakticky rozložila sociální práci na obcích přesunem sociální agendy nepojistných dávek na úřady práce. Obecní sociální práce tak někde velmi skomírala, v těch osvícenějších městech se ji podařilo udržet a postupně i v malém počtu sociálních pracovníků rozvíjet.

Role obecní, místně příslušné sociální práce je zásadní: může mít preventivní charakter, a tedy i snižovat další náklady vynakládané ze systému sociálních a zdravotních služeb, které vznikají, když situace není adekvátně řešena v době, kdy ji ještě lze řešit v komunitě. Tyto náklady, například výdaje na zbytečné umísťování do ústavních zařízení či hospitalizace, které jsou vždy dražší než služby v komunitě, bohužel MPSV nijak nevyčíslilo a nevyužívá je ani jako pádný argument při jednáních o rozpočtu.

Jaký má česká sociální politika smysl?

Bylo to přitom samo ministerstvo, které vydalo metodický pokyn pro obce s doporučenými počty sociálních pracovníků na obci – například obec s čtyřiceti tisíci obyvateli by jich měla mít třináct až dvacet šest. Realita je ovšem jiná: z důvodu nedostatku financí mají často pouze pět pracovníků, kteří řeší opravdu jen nejvážnější případy a základní poradenství. Sociální práci o ohrožené děti navíc obcím ukládá přímo zákon, který stanovuje, kolik pracovníků obec musí mít.

V současné době se diskutuje o dobrovolném umísťování dětí do výchovných ústavů v případě, kdy mají rodiče pocit, že péči nezvládají. Málokdo může věřit tomu, že když se zredukuje sociální práce s rodinami a ohroženými dětmi, tyto děti si pomohou samy, zvlášť když jsou téměř vždy oběťmi problémů svých rodičů. Nebo se tak nějak počítá s tím, že tyto děti naplní právě ony výchovné ústavy? A už nikdo si snad nemůže myslet, že tato opatření ve výsledku vyjdou levněji. Jak by asi Andrej Babiš, který je posedlý ekonomickou efektivitou, obhájil zrušení něčeho, co je v celém systému vlastně levné, a dokonce může výrazně ušetřit peníze jinde?

Útěchou by nám mělo být, že MPSV hodlá od roku 2021 zavést novou dotaci ve výši přibližně dvou miliard na „zdravotně-sociální pomezí“. (Zatímco ve světě se mluví o integrované péči, u nás to nazýváme pomezím a Ministerstvo práce a sociálních věcí se už patnáct let hádá s Ministerstvem zdravotnictví o tom, jaká část člověka je zdravotní a jaká sociální a kdo co z toho bude financovat.) Tyto peníze ale půjdou do ústavní péče, tedy například domovům seniorů. A to je právě ukázkový příklad nekoncepčnosti české sociální politiky.

Netvrdím, že ústavy nepotřebují dofinancovat náročnou ošetřovatelskou péči o těžké klienty, ale zdravotně-sociální pomezí je především tam, kde lidé žijí a kde žít či dožít i s onemocněním chtějí – tj. doma. Potřeba je tedy výrazně posílit domácí ošetřovatelskou péči, terénní sociální služby a integraci těchto služeb do smysluplného celku, který umožní žít lidem v domácím prostředí co nejdéle a případně i doma umřít. V českém systému jsou pro tuto činnost zcela zásadní právě sociální pracovníci obcí, kteří se mohou stát koordinátory této péče a pomoci lidem různé služby zkombinovat tak, aby mohli zůstat doma. Mohou tím také podpořit pečující rodiny, což prokazatelně vede ke snížení poptávky po ústavní péči, protože jsou to právě vyčerpaní a bezmocní rodinní příslušníci, kteří to bez podpory vzdávají a dožadují se „pobytových služeb“. V tomto kontextu je absurdní, že nejdříve MPSV zlikviduje sociální práci na obcích, která se v posledních letech obtížně budovala a profesionalizovala a která je zásadní právě pro toto „pomezí“, a místo toho za dva roky nalije dvě miliardy do „pomezí“ v ústavní péči.

Bez podpory i ocenění

Jedním z argumentů pro zrušení příspěvku obcím může být to, že rozdělují značné finanční obnosy na sociální služby poskytované různými organizacemi, a že tedy sociální práci mohou místo obcí dělat právě tyto organizace. Ve skutečnosti ji ale vykonávat nemohou, protože prosazují své partikulární zájmy, a navíc pomáhají téměř vždy jen určité cílové skupině osob (například lidem s mentálním postižením), a pokud do ní nezapadáte, tak máte prostě smůlu.

Obecní sociální pracovníci naopak pracují se všemi skupinami obyvatel na řešení jejich nepříznivé životní situace bez ohledu na to, do jaké „cílové skupiny“ patří. Předpoklad, že si takovou práci mají obce platit samy v rámci rozpočtového určení daní, je v českém systému stejně nelogický jako očekávat, že zdravotní pojišťovny budou platit více za zdravotní péči, která ve výsledku sníží náklady sociálního systému. Bylo by to sice hezké, ale bohužel to není realistické. Dobrá sociální práce na obecní úrovni může snižovat náklady vydávané ze zdravotního pojištění i náklady sociálního sektoru na dávky, institucionalizaci a podobně. Tyto úspory ale nejdou zpátky obcím, a proto je logické, že se obcím nechce pokrývat celé náklady na sociální práci. Nejsme totiž v Dánsku, kde mají obce povinnost zajistit péči, ale také mají pod kontrolou financování ošetřovatelských, terénních i pobytových služeb jak zdravotního, tak sociálního charakteru.

Je rovněž důležité si uvědomit, jaké signály tímto chováním veřejná správa a politická reprezentace vysílají společnosti. Tím, že se sociální práce či aktivity a služby neziskových organizací, kterým tento rok vláda taktéž výrazně omezila financování, prezentují jako nepotřebné a nehodné podpory, dochází k degradaci práce celé řady pomáhajících profesí, která již nyní není zrovna dobře ohodnocená. Každý se někdy může dostat do situace, v níž bude potřebovat pomoc, a v tu chvíli jistě ocení, když mu bude poskytnuta důstojně a profesionálně. To ovšem při současných zdrojích a přístupu půjde dost těžko.

Autorka vede Výbor pro vzdělávání, sociální politiku a zdravotnictví MČ Praha 7.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image