Zelená vlna prošla Evropou, hlásaly ty optimističtější z titulků po víkendových volbách do Europarlamentu. Zelená frakce si polepšila, místo dosavadních 51 křesel jich obsadila 70 (plus tři čeští Piráti) a v mnoha zemích dosáhla historických úspěchů. Nečekaný úspěch zaznamenaly zelené strany ve Francii (13,3 procenta), Holandsku (10,5 procenta) a v Irsku (15 procenta namísto předchozích 5 procent), první křeslo získaly i v Portugalsku, nejdůležitější je ovšem úspěch německých Zelených, pro které se rozhodlo 21 procent voličů a voliček, a s 22 křesly tak skončili na druhém místě za CDU Angely Merkelové.
Usadí se Zelení na špici německé politiky?
Program německých Zelených i evropské zelené frakce lze shrnout do tří pilířů: ochrana přírody a klimatu, demokracie a občanské svobody a sociální spravedlnost. Zdá se ale, že v kampani zabodovala především první dvě témata. Německá zelená kampaň kombinovala výzvy k ochraně klimatu s důrazem na svobodu a otevřenost a hlásila se přitom symbolicky jak k občanské společnosti, tak k antifašistickému, mírovému a LGBT hnutí.
Strana Zelených v současné podobě je západoevropským projektem a nedaří se jí překročit hranice bývalé železné opony.
Analýzy se shodují, že jako masivní kampaň fungovaly především stávky Fridays for Future a další akce klimatického hnutí (a to i přesto, že se proti příliš úzkému spojení se stranou Zelených vymezila např. kolínská místní organizace Fridays for Future, která kritizuje stranu za její lavírování mezi zájmy planety a kapitálu a za nedostatečně důslednou obranu práv migrantů). V Německu mimo to představovala strana Die Grüne protipól krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD). Souboj mezi těmito dvěma stranami do velké míry zastínil tradiční klání mezi sociální demokracií (SPD) a křesťanskými demokraty (CDU), o čemž svědčí především propad první z obou stran. Za „hlavního nepřítele“ označil Zelené i Alexander Gauland z AfD, který ovšem radost z výsledku voleb mít nemohl, protože tento souboj jeho strana s pouhými 11 procenty prohrála.
Otázkou zůstává, zda se Zeleným podaří nastolit nový trend a dlouhodobě překreslit politickou mapu Německa. V případné levicové koalici s SPD a Die Linke by to byli Zelení, kdo by hrál roli hlavní strany a obsazoval místo kancléře. K naplnění tohoto scénáře je však ještě daleko. Už jednou vystřelily preference německých Zelených skoro na 30 procent – bylo to při jaderné katastrofě ve Fukušimě – a ve volbách z toho bylo nakonec jen 17 procent. Klimatická krize ovšem není jednorázová událost a dá se očekávat, že klimatické hnutí dál poroste. Otázkou také je, jak se straně, která má přece jen o poznání menší členskou základnu a méně robustní stranické struktury než SPD nebo CDU, podaří v případě úspěchu naplnit očekávání a hrát roli jedné ze dvou dominantních stran v zemi.
Obrat k ochraně klimatu?
Úspěch Zelených v německém i celoevropském měřítku je důvodem k radosti. Především samozřejmě kvůli tomu, že od nich lze čekat nejdůslednější zápas za ochranu klimatu. Zelení už dali najevo, že pokud se mají stát partnerem evropské konzervativní lidovecké frakce při skládání evropské vlády, udělají všechno proto, aby Evropa začala přijímat opatření na udržení oteplování klimatu v mezích Pařížské dohody na 1,5 stupně a odvrátila se od současného kurzu, který směřuje ke katastrofickým třem nebo čtyřem stupňům přehřátí.
Alespoň v části Evropy přiměje úspěch Zelených k většímu zájmu o ochranu klimatu i další strany. Nedostatek pozornosti pro toto téma v kampani už přiznala po volbách německá SPD a konce popírání antropogenních změn klimatu si odsouhlasila dokonce i mládežnická organizace AfD (i když z toho vyvozuje dost pochybné politické závěry). Klimatické krize funguje jako mobilizační téma, které dokáže lépe než témata zavedených stran sebrat vítr z plachet nacionalistické pravici, která se živí rasismem a tzv. migrační krizí. Po propadu levice existuje také jistá naděje, že Zelení budou alespoň částečně suplovat její úlohu v sociálních otázkách.
Limity zelené politiky
Přesto všechno mají úspěchy Zelených své limity, které se velmi jasně ukazují už při zběžném pohledu na mapu volebních výsledků. Evropské volby totiž znovu ukázaly, že strana Zelených v současné podobě je západoevropským projektem a nedaří se jí překročit hranice bývalé železné opony. Ve zmenšeném měřítku je to vidět při pohledu na mapu Německa. Zeleným se sice podařilo ovládnout levicové a alternativní bašty Lipsko a Berlín, ve zbytku bývalého východního Německa ale panuje krajně pravicová AfD. Kromě toho, že Zelené volili hlavně mladí lidé, je to strana vzdělané střední třídy a velkých měst. Kulturně rámovaný konflikt s AfD, který vynesl Zelené vysoko nad sociální demokracii, signalizuje také limity jejich politiky.
Pro skutečnou porážku fašistických tendencí v Evropě, ale konec konců i pro úspěšnou klimatickou politiku bude přitom klíčové tyto hranice překonávat. Němečtí Zelení sice nejsou stranou jen pro bohaté a snaží se v poslední době znovu o něco více zdůrazňovat sociální témata, to ale stačit nebude. Bez ohledu na programové body jsou příliš úzce spojení se střední třídou, jejím slovníkem a životním stylem, ale také se specificky západoevropským vývojem po roce 1968.
Ve východním Německu by mohla snad pomoci překonat tyto propasti Die Linke, která do jisté míry kriticky navazuje na východoněmeckou komunistickou stranu a zároveň má blízko k sociálnímu hnutí – velká část jejích členů a členek aktivně prosazuje i ochranu klimatu. Dlouhodobě však také spíše ztrácí a výsledek 5,5 procenta v evropských volbách to jen potvrdil. Úspěch západoevropských Zelených tak může přinést částečnou útěchu, ale nikoli recept na palčivé problémy, před kterými Evropa stojí. Sociální, demokratická a klimatická politika čeká na své východoevropské a antiletářské podoby, které budeme muset vynalézt.
Autor je spolupracovník redakce.