WHO zařadila syndrom vyhoření mezi nemoci

Světová zdravotnická organizace oficiálně zařadila syndrom vyhoření do mezinárodní klasifikace nemocí. Ohrožuje podle ní naše zdraví a vyžaduje odbornou péči.

Vyčerpání, stres a odpor k práci zažívá snad každý a tak nějak jsme si zvykli je brát jako přirozenou součást pracovního procesu. Vyhoření, jež je dlouhodobě provázeno právě těmito symptomy, však představuje mnohem závažnější problém. Proto se jej Světová zdravotnická organizace nyní rozhodla kodifikovat v Mezinárodní klasifikaci nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN), která slouží jako příručka pro lékaře a zdravotní pojišťovny. Organizace tím dává najevo, že vyhoření může značně ohrožovat naše zdraví a vyžaduje tak odbornou lékařskou péči.

Syndrom se nachází v sekci „Problémy spojené se zaměstnáním nebo nezaměstnaností“ a vzniká podle MKN v důsledku neléčeného chronického stresu spojeného s pracovištěm. Charakterizují ho tři symptomy: 1) vyčerpání a nedostatek energie, 2) psychický odstup, negativismus či cynismus a 3) snížená efektivita. Definice zdůrazňuje, že jde o fenomén související přímo s pracovištěm a lékař by měl při diagnóze vyloučit například poruchu přizpůsobení, úzkost a strach nebo poruchy nálad, které nemusejí přímo souviset s pracovištěm.

Budou následovat konkrétní kroky na pracovištích?

Jak zmiňuje americká CNN, vyhoření byl dlouhou dobu víceméně mlhavý koncept, na jehož jasné definici se lékařská a vědecká obec nedokázala shodnout. Poprvé ho ve studii z roku 1974 definoval psycholog Herbert Freudenberger jako „stav psychického a fyzického vyčerpání způsobený profesním životem jedince“.

V předloňské studii, vycházející z Freudenbergerovy práce, píší autoři Linda a Torsten Heinemannovi, že za čtyřicet let od představení konceptu vznikly stovky studií věnované vyhoření. Nikdy však nebylo považováno za skutečnou duševní poruchu – a to i přesto, že jde o „jeden z nejdiskutovanějších psychických problémů v dnešní společnosti“. Výzkum se totiž soustředil na příčiny a související faktory místo toho, aby se pokusil vyvinout specifická kritéria pro diagnózu. Samotný fakt, že někteří výzkumníci ho vnímali jako synonymum deprese a jiní ho naopak stavěli proti ní, byl tak značnou překážkou pro konceptualizaci vyhoření jako nemoci.

Rozhodnutí Světové zdravotnické organizace by mělo být následováno konkrétními kroky na pracovištích. Stav vyhoření je normální reakce na přílišný stres a velké pracovní zatížení, adekvátní reakce by tak měla vést ke zlepšení pracovních podmínek, menšímu počtu pracovních hodin nebo minimalizaci přesčasů. Problémem je rovněž stigmatizace jednotlivých pracovníků nezvládajících vysoké pracovní tempo a nezodpovědnost zaměstnavatelů, kteří klima pro vyhoření vytvářejí.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies