„Všichni jsme byli proti všem, dobyli jsme pevnosti, i když kamarádi měli řeči,“ sype ze sebe přikrčený a vůbec tak nějak neforemný chlapík v kšiltovce a volném tričku. Bombajskými ulicemi se pohybuje spíš jako ztracený turista než jako místní borec, ale zdání klame. Je konec března 2019 a do indické rapové hry se s trackem Áfat vápas (Pohroma je zpátky) vrací jeden z jejích špílmachrů. Naezy, průkopník bombajského pouličního rapu, po více než roční odmlce vstupuje na scénu, která se mezitím značně rozrostla a změnila. A z velké části i jeho zásluhou.
„V prachu uliček se skrývá moje tajemství, nový den a stejná stará cesta, co o tom víš, vždyť jsi jenom kapka cukru, tady nejsou žádné květiny, tohle je cesta plná trní,“ rapuje v tracku Yeh mérá Bombay z roku 2013 Divine, vlastním jménem Vivian Fernandes. Hip hop na začátku dekády pevně zapouští kořeny i v nejlidnatějším indickém městě a sociální problémy jeho chudinských čtvrtí jsou pro texty místních rapperů vítaným tématem. Nedlouho poté nahrává na iPad svůj první single Áfat (Pohroma) také o něco mladší Navéd Šajch alias Naezy. A když v zákoutích bombajského slumu oba společně natáčejí videoklip Méré galí mein (V mojí uličce), rodí se nový žánr – gully rap, tedy doslova rap z úzkých uliček.
Zachovat si v honbě za posluchači a tím i za zisky nějakou autenticitu je totiž stále těžší i v zemi, kterou si často představujeme jako ráj exotů.
Kolem bombajského rapu se brzy spouští obrovský hype a Naezy a Divine se stávají jeho hlavními tvářemi s řadou následovníků. A s premiérou bollywoodského velkofilmu Gully Boy letos v únoru v Indii propuká hotové šílenství. Nejen proto, že snímek inspirovaný kariérami Naezyho a Divinea naplňuje všechny předpoklady kasovního trháku. Gully rap se stává novým indickým vývozním artiklem podobně jako vonné tyčinky nebo paňdžábská kuchyně, o čemž svědčí nejen premiéra Gully Boye na Berlinale, ale třeba i to, že se na jeho natáčení podílel coby výkonný producent americký strýček Nas.
Rága, tillána, zmar
Naezy a Divine samozřejmě nejsou první indičtí rappeři, ba ani první slavní indičtí rappeři. Déší hip hop je obrovská scéna, rozmanitá stejně jako samotný indický subkontinent – kde jinde by měl ostatně rap zapustit kořeny než v zemi, která něco jako svou vlastní rapovou tradici, třeba v podobě karnátackých tillán, už dávno má? Nástup gully boys však završuje popkulturní obrat ke kritickým společenským tématům, který můžeme pozorovat napříč všemi uměleckými odvětvími. Sociální drama se v posledním desetiletí stalo plnohodnotným žánrem indické komerční filmové produkce, o čemž svědčí například skutečnost, že suverénně nejúspěšnějším filmem v celé dlouhé historii maráthské kinematografie je dnes Sairát (Šílení) z roku 2016.
Mezikastovní romance režiséra Nágrádže Maňdžulého se navíc záhy dočkala svých remaků v hindštině, bengálštině, kannadštině, urijštině i paňdžábštině. Zahanbit se nenechává ani Bollywood: snímky jako Masán (Žároviště) nebo Mukkábáz (Výtržník) si pochvaluje jak publikum, tak filmová kritika. A není žádná náhoda, že ústřední Výtržníkovu píseň Paintrá (Úskok) nahráli právě Divine a producent Nucleya. Rap totiž v tomto procesu nijak netrhá partu. Namísto hédonismu, který ztělesňují například Honey Singh nebo Badshah, přinášejí bombajští gully boys do Indie také místní verzi conscious rapu – a v případě Naezyho i doubletime flow: „Nic nového dělat nebudeme, radši se napijeme a zapálíme si, čtyři flašky, osm flašek, co bych jinak dělal?“ plive Naezy v tracku Tahalká (Panika) ve zběsilém tempu odkazy na paňdžábskou hiphopovou scénu.
„Proč nejvíc peněz mizí v politice? Proč tyhle prachy veřejnost nikdy nevidí? A když slouží veřejnosti, proč mají politici tolik peněz? Proč dává Bombaj někomu málo a někomu víc?“ ptá se Divine v tracku Kám 25, která je součástí soundtracku ke gangsterskému seriálu Sacred Games. Zatímco dillískou scénu ovládají Paňdžábci, kteří rapují prakticky jenom o rychlých autech a divokých večírcích s neomezeným přísunem alkoholu, gully boys ve svých rýmech lámaných jako uličky bombajských slumů vytahují témata týkající se korupce, neschopných politiků, policejních násilností, společenských nerovností i přežitých tradic. Naezy koneckonců sám pochází z konzervativní muslimské rodiny, která se ho údajně dodnes snaží přesvědčit, aby se na rapovou kariéru vykašlal a živil se něčím pořádným.
Už ti to došlo?
Uživit se rapováním přitom už v Indii dávno není nic nemožného. Další známku vyspělosti a samostatnosti ukázala zdejší hiphopová scéna na podzim roku 2018, kdy indický YouTube hltal takřka každou slabiku prvního velkého rapového beefu. Když Raftaar, aktuálně asi nejpopulárnější indický hiphopový umělec se statusem bollywoodské hvězdy, v jednom z rozhovorů utrousil poznámku o tom, že další bombajský rapper Emiway vydělává málo peněz, způsobil tím menší živelní katastrofu. Emiway, který nikdy nepodepsal smlouvu u žádného velkého labelu, se nejprve otřel o Raftaara, že na rozdíl od něj nepotřebuje nikoho, kdo by mu pomohl nahoru. Raftaar kontroval videem z hangáru plného vrtulníků, že on už nemusí nikomu nic dokazovat, zato o Emiwayovi zatím nikdo ani nenatočil film. Emiway reagoval halloweenským speciálem o tom, že Raftaara už v undergroundu nikdo ani nezná, na to opět odpovídal Raftaar, Emiway své poslední slovo podkreslil střelbou ze samopalu a Raftaar nakonec všechno uzavřel živým vstupem, v němž vysvětlil, co pro něj znamená být nezávislý umělec.
Co to ale vlastně je ta nezávislost a kde končí underground? Jednotlivé tracky z battlu sice brzy budou atakovat sto milionů zhlédnutí, ale zároveň také vyvolávají otázky, jestli celý beef vlastně není jen předem promyšlená hra, při níž si dva momentálně nejposlouchanější indičtí rappeři navzájem zvyšují dosah a popularitu. Zachovat si v honbě za posluchači a tím i za zisky nějakou autenticitu je totiž stále těžší i v zemi, kterou si často představujeme jako ráj exotů. Tak jako indický hip hop okamžitě přistoupil na hru globálního kapitalismu a prakticky všichni bombajští rappeři vyprávějí a prodávají svůj příběh o úspěšné cestě vzhůru, snaží se i systém co nejrychleji kooptovat veškerý jejich subverzivní potenciál. Z velkého rapového koláče by si samozřejmě chtěly ukousnout nejen velké značky jako Puma nebo Jack & Jones, ale i politici. Nedávné hiphopové video na podporu premiéra Naréndry Módího je sice vyloženě k smíchu a právem zapadlo v hlubinách internetu, ale filmový průmysl už je dál: minulý týden v novinách zaujala zpráva, že vládnoucí Indická lidová strana (BJP) zažádala volební komisi o svolení, aby mohla vysílat bollywoodské trháky Pad Man (Vložkový muž) a Toilet – ék prém kathá (Záchod – příběh jedné lásky) na nepokrytě propagandistickém kanále NaMo TV. Oba totiž skvěle zapadají do vládní kampaně na zvyšování hygienických standardů a politici na nich mohou ukázat, že o současných problémech vědí a snaží se je řešit – pokud filmy nevznikly už přímo jako mediální výstup některého z vládních projektů. Ostatně svůj track k příležitosti indického dne pro menstruační hygienu nahrála i rapperka DeeMC, takže propojení angažovaného rapu s politickou agitkou je zřejmě už jen otázkou času.
Etika pouliční autenticity
Přestože je snímek Gully Boy inspirován kariérami Naezyho i Divinea a oba rappeři na natáčení i nahrávání osobně dohlíželi, příběh o klukovi z úzké uličky už svou skutečnou předlohu dávno přerostl a dnes si žije vlastním životem. Předělávka průlomového tracku Mere Gully Mein sesbírala na YouTube za čtyři měsíce dvakrát více zhlédnutí než originál za čtyři roky, a zatímco film se už pomalu zapisuje do kánonu indické popkultury, skutečné gully boys si z diváků poslechne jen málokdo. Ve dnech, kdy Divine zakládá iniciativu Gully Gang na podporu mladých talentů z ulice, se už v bombajských slumech naprosto běžně pořádají komentované prohlídky a návštěva míst jako Dháráví je dnes téměř standardní součástí turistických itinerářů. Indickému hip hopu začala bláznivá sezóna, v níž se dá cokoli aspoň trochu reálného okamžitě zpeněžit. Udržet si v téhle době skutečnou autenticitu nebude snadné. A ještě těžší to bude, až začne posezónní výprodej.
Autor je indolog a politolog.