Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zelinářova balada aneb Jak se budí rodiče

Jak to, že velká část naší společnosti tvrdí, že stres v českých školách je příprava dětí na „realitu života“?

Zjistil jsem, že každá škola musí mít tzv. školní vzdělávací program (ŠVP) – jakousi základní sebeprezentaci, aby rodič věděl, kam posílá svoje děti. Spádová škola mých tří potomků hlásá: „V našem pojetí je škola místem, které žáky motivuje k aktivnímu učení se, k získávání pro život důležitých kompetencí. Připojujeme se ke vzdělávacím trendům v Evropě 21. století. Klademe důraz na skupinové a projektové učení, práci s chybou a rozvoj sebehodnocení žáků, nikoli na encyklopedické znalosti zjišťované testováním. Učitelé společně plánuji vyučovací proces, u dětí vytváříme ucelený obraz světa. Naší prvořadou ambicí je proměnit školu v prostředí, kde se žáci cítí bezpečně a spokojeně.“

Jděte si sednout do těch sboroven, poslechnout si, jak ti lidé mluví o dětech, rodičích, alternativních metodách, jak se žije učitelům, co mají snahu něco měnit, a proberete se.

Po prostudování § 5 školského zákona jsem si uvědomil, že kachna snad může kvákat jen tak, ale ŠVP je důležitý dokument a je nutné jej zaktualizovat podle stávajícího stavu. Naboural jsem se proto do školního webu a vložil tam nový text: „Úspěšně odoláváme všem školským reformám shora, zdola i z vlastních řad. Po návštěvě inspekce, rafinovaně zjišťující reálný stav výuky ze zadní lavice, můžeme odkazovat na pozitivní inspekční zprávy, cíleně se vyhýbáme přijímání učitelů s progresivním přístupem a kriticky uvažující rodiče poukazující na naši neefektivní rigiditu úspěšně udržujeme v názorové menšině a společenské izolaci. Výhodou je konzervativní maloměstské prostředí, úzké vztahy se zřizovatelem a silná pedagogicky needukovaná, méně privilegovaná vrstva rodičů. Varianty, že by se děti mohly do škol těšit, se nám daří prezentovat jako alternativní, nezvyklé, až destruktivní.“

Stádnost a maření dětské touhy

Jistý muž v dlouhém plášti s vyhrnutými límci mi sdělil: „Slyšel jsi někdy o § 858 občanského zákoníku? Poslouchej: ‚Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání…‘ Tedy ne stát, ne škola, ale rodič je zodpovědný za zajištění vzdělávání svých dětí! Podpoří tě i Všeobecná deklarace lidských práv čl. 26: ‚Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti (…) Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.‘ A kam je posíláš ty?“ Odpovídám: „Do školy, kde se ředitel výslovně hlásí k metodě drilu, svou školu prohlašuje za tradiční, testování dětí je mantra. Na prvním stupni jsou běžné čtyřky i za obrázky z výtvarky, trestné domácí úkoly, černé puntíky, stání na hanbě, občas se někdo počůrá a ještě častěji rozbrečí… ŠVP je snůška keců, které v době zápisů prvňáčků zkopírují do městského časopisu s předpokladem, že to nikdo nečte, a pokud, pak má dostatek IQ, aby to nebral vážně.“

Muž mě nechápavě pozoroval a zašeptal: „A do tohoto slzavého údolí ty dobrovolně posíláš svoje děti?“ Pak zvolal: „Ne proto, že jsi jim hacknul stránky, ale pro maření dětské touhy poznávat, pro kolaboraci se spádovou ZŠ, a to nikoli z nevědomosti, ale ze stádnosti, která je ti víc než vlastní rozum a hlas vlastních dětí, tě odsuzuji k trestu…“ Jen jsem dodal: „Smrti.“ Ale on řekl: „Provaz příště. Nyní na velkou ceduli napíšeš úryvek z Havlovy eseje Moc bezmocných: „Jsem zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mě očekáváno; je na mě spolehnutí a nelze mi nic vytknout. Bojím se, a proto jsem bezvýhradně poslušný.“ Doplníš k tomu: „ŠVP je skvělý text a škola ho geniálně plní.“ S tou cedulí si pak stoupneš v polední pauze před školu.“ Došlo mi, jak ten esej z hluboké totality roku 1978 sedí. Představil jsem si, jak mě dcery s cedulí na krku potkají v momentu, kdy mě v želízkách odvádí městský policajt za provokaci školy a zřizovatele. V tom jsem se, zcela zpocený, probudil.

Jak se žije těm, kteří by chtěli změnu

Svítalo a začal ranní kolotoč. Nejstarší dcera chodí s kartáčkem po chodbě sem a tam, hlavu zakloní ke stropu a dokola opakuje: „Rozloha Kanady je 9,98 milionu kilometrů čtverečních, počet obyvatel je 35,7 milionu… Rozloha Kanady je…“ Manželka ji přeruší: „Víš vůbec, co se učíš?“ Dcera: „Nerušit, dnes v 9:00 to vědět budu. O nic jiného tu nejde.“

Letím na fakultu, kde pracuji. V poledne mezi přednáškami vyprávím kolegovi, jak mám právě teď stát s Havlovým textem na krku před školou a přidávám úvahu: „Jistě není pochyb o tom, že rigidní paradigma českých škol se pozvolna mění v myšlenky respektující vnitřní motivaci dětí, vycházející z pragmatismu filosofa a pedagoga Johna Deweyho.“ Mladý kolega, didaktik, opodál žasne: „Mění se para… co? Nechci vám brát iluze, ale ještě minulý rok jsem učil na ZŠ. Jděte si sednout do těch sboroven, poslechnout si, jak ti lidé mluví o dětech, rodičích, alternativních metodách, jak se žije učitelům, co mají snahu něco měnit, a proberete se. Jestli vám táhne na padesátku, což táhne, tak nepočítejte s tím, že se dožijete nějakého zvláštního přerodu. Na dušičky vám pravidelně budu rozsvěcet svíčky a podávat hlášení, zda se John Dewey prodírá bodláčím k české hranici.“

Jedu domů. Slyším v rádiu ministra školství Plagu: „Nízká prestiž českých učitelů souvisí s náladami ve společnosti. Pro mě je obtížně pochopitelné, a opravdu mě to děsí, že řada rodičů přistupuje k učitelům jako k těm, kteří poskytují prostou službu jejich dětem. Prestiž může vrátit pouze to, když vztah mezi rodičem, učitelem a školou bude partnerský. A to si musíme sáhnout do svědomí, myslím jako celá společnost, že takto se k učitelům nechováme.“ (Dvacet minut Tadiožurnálu, 17:05, 9. 4. 2019) Potřeboval by se stát mouchou a posedět chvilku na pootevřených ventilačkách českých škol. Prestiž vázne momentálně i v tom, že mnoho odcházejících učitelů by mělo zůstat a mnoho zůstávajících odejít. Když příjezd ministra ohlásí fanfárami trubači na hradbách, pak už toho moc neuvidí.

Nikde jsem nezažil tolik ponížení

Večer už skoro usínám, když zaslechnu teskné zvuky. Jdu jim naproti a najdu plačící dceru Pavlu se slzami jako hrachy na tvářích: „Já té fyzice prostě nerozumím. Vychází mi ze dvojky čtyřka. Když mě posledně zkoušela, klepaly s mi nohy, že jsem se bála, že spadnu. Vůbec nechápu, co vykládá, jen na nás ječí.“ Snažím se ji uklidnit: „Teď to nech být. Zítra na to koukneme.“ Zůstal jsem chvilku a vyprávěli jsme si o tom, jak až bude větší, udělá z bažin za stodolou rybník, co vše údržba takového rybníku obnáší a jak pozve na první výlov všechny svoje kamarády. Seděl jsem u ní, dokud neusnula.

Jak může velká část společnosti mluvit o tom, že stres z českých škol je ideální příprava na „realitu života“? Nikde jsem nezažil tolik ponížení, nesmyslné, samoúčelné drezury, nudy a represe jako ve škole, a když se něco takového rýsovalo, měl jsem vždy možnost se zvednout a říct: možná jsem hlupák, ale nemůžete mi upřít právo jít tam, kam jít chci, a nebýt tam, kde být nechci. Realita neleží přede mnou jako strom vprostřed cesty, do kterého zákonitě musím dříve či později narazit, realita je přece dílo! Individuální, sociální… Proč škola není labyrint vědění, a ať si každý zaleze, kam ho to táhne? Jak jsme stvořili zaměstnání, kde někdo za katedrou cosi ječí, děti z něj mají hrůzu, po nocích bulí do polštářů, a na konci měsíce mu za to přijde od státu výplata? Koukal jsem ve tmě do stropu a vzpomněl si, jak mi ten týpek říká: „Provaz příště!“ Měl mi ho dát hned. Má pravdu: jak tam ty děti můžu posílat? Konečně jsem usínal. V tom někdo zuřivě zabušil na vrata…

Autor je vysokoškolský pedagog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image